Svědectví Jiřího Baroše na prázdninách vysokoškoláků v Campestrin di Fassa 1. - 7. července 2007

Rád bych se zamyslel nad tím, co se stalo v mém životě po té, co jsme začali dělat pravidelné školy komunity v Brně. Především bych chtěl říci, že bezpochyby tento rok změnil velice mnoho můj život, který - doufám - již nebude takový, jaký byl předtím (prázdnější a osamocenější), protože život s Ježíšem plný práce pro církev je velké dobrodružství, i když je někdy velice obtížný. Tento rok byl plný změn, protože jsem začal sdílet svou víru se svými přáteli (se kterými jsem se nikdy o víře nebavil, i když se známe velice dlouhou dobu): křesťanství tak již není pro mě něco soukromého, poprvé během svých studií na univerzitě jsem schopen o něm mluvit otevřeně. I když jsem potkal Comunione e liberazione již před šesti léty (a tři roky jsem prakticky nevěděl, kdo je to don Giussani), bylo pro mě až do nedávna nemožné mluvit o Ježíši a o svých zkušenostech, a to také během mého studijního pobytu v Paříži na jaře roku 2006, kde jsem se poprvé pravidelně zúčastňoval škol komunity. Na druhou stranu musím říci, že po roce práce mám nyní daleko více otázek, než jsem měl na začátku. To neznamená, že bych měl více pochybností, naopak, jsem si nyní daleko jistější, že nás Bůh doprovází, že Ježíš může být přítomný v našem společenství, že jsme částí Kristova těla. Ale někdy je pro mne stále velice obtížné pochopit všechno, co se děje, a vyvodit z toho důsledky. A mnoho otázek stále přetrvává: např. to, jak konkrétně bych měl sloužit Kristu? Co by mělo být pro mě prioritou, když mám až příliš mnoho věcí na práci?

Nicméně je třeba říci, že se dnes cítím daleko šťastnější než předtím a můj vztah s Ježíšem se prohloubil. Moje srdce našlo to, co vždy chtělo najít: našel jsem Krista tím, že jsem součástí křesťanského společenství. Církev již pro mě není abstraktní a pomyslná, již to nejsou jen kněží a biskupové, ale jsem to též já a moji přátelé a cítím se též zodpovědný za církev, jejíž jsem součástí. Navíc, poprvé ve svém životě, se snažím brát vážně poselství Ježíše v jeho celistvosti - samozřejmě, že často selhávám, jsem si toho vědom, v mnoha chvílích váhám, či nevím přesně, co bych měl dělat a jak bych to měl dělat. Jinak řečeno, nesnažím se již vybírat z tohoto poselství to, co se mi hodí, což ale není vždy snadné, protože si často říkám, že by bylo daleko jednodušší nenásledovat Krista, ale sledovat "mentalitu tohoto světa".

Na začátku tohoto školního roku jsme byli tři a první školy komunity byly spíše intelektuální debaty a tlachání o ničem. Postupně jsme ale začali chápat více metodu navrhovanou donem Giussanim. Samozřejmě že máme ještě spoustu věcí, co bychom se měli naučit, a po naivním počátečním entusiasmu riskujeme vyčerpání, pokud nebudeme fungovat jako společenství, ve kterém má každý své povinnosti. Úkolem pro příští rok proto musí být snaha naučit se více od těch lidí z hnutí, kteří mají více zkušeností než my v Brně. A to platí především pro mě, protože jsem převzal odpovědnost za brněnskou školu komunity.