Svědectví Lucie "slepičky" Chrápavé

S věřícími lidmi jsem se začala setkávat na základní škole. Moji rodiče mě k víře nevedli, rozhodli se, že mě nenechají pokřtít.

Na základce jsem chodila devět let do třídy s mojí kamarádkou Janičkou, kterou mám dodnes strašně ráda. Janička je ze silně věřící rodiny. Často jsem k ní jezdila a z toho, jak se k sobě v té rodině chovali, jsem jasně cítila boží přítomnost, i když jsem to neuměla pojmenovat. Asi v sedmé třídě jsem si díky Janě začala vytvářet vztah k Bohu. Když byla příležitost, chodila jsem s její rodinou na mše, četla jsem občas něco z Bible, pokoušela jsem se sama modlit.

Když jsem ale odešla ze základky na Deylák, což je Konzervatoř Jana Deyla, neměla jsem nikoho, s kým bych mohla víru sdílet, a tak to šlo všechno do háje. Navíc jsem celých těch devět let chodila do třídy, kde nás bylo od čtyř do šesti holek, protože to byla speciální škola, takže jsme byly taková uzavřená společnost, izolovaná od vnějšího světa. Byly jsme všechny dobré na hudbu, takže jsme hodně vystupovaly. A když jsem pak přišla na ten Deylák, zjistila jsem, že se tam děcka nechovají tak slušně, jak jsme se chovaly my, naopak tam každej chlastá a já nevím co všechno jinýho. A protože jsem se nechtěla chovat jako oni, uzavřela jsem se do sebe. Jenomže to pochopitelně způsobilo to, že ze mě měli všichni prdel a nikdo se se mnou moc nechtěl bavit, kromě lidí z našeho ročníku samozřejmě, protože to jsou normální lidi.

Ve třetím ročníku však nastal zvrat. Uvědomila jsem si, že pokud chci zapadnout mezi tu deyláckou většinu, že budu muset dělat ty věci, které dělají oni. No a tak jsem začala taky chlastat a ještě ke všemu jsem se zamilovala do kluka, který taky holduje tomuto životnímu stylu. Abych ho zaujala, pila jsem ještě intenzivněji, k tomu se začaly přidávat ještě i jiné věci. Další průser byl v tom, že jsem v tom třeťáku bydlela na tzv. Olympu, který získal svůj název díky tomu, že je strašně vysoko, a je to část našeho intru, kde většinou bydlí jenom kluci. Vychovatelé tam moc nechodí kontrolovat. Ale ten rok jsme tam z nějakých nepochopitelných důvodů byli namíchaní holky s klukama a všichni jsme toho hojně využívali. Takže se tam kouřilo, hulila se tráva, chlastalo se atd. Je fakt, že toho kouření a hulení jsem se neúčastnila. Ale jinak jsem se fakt chovala jak prase. Fuj! Nejhorší na tom bylo to, že se člověk ožral, pak se třeba s někým spustil a druhý den si to pořádně ani nepamatoval.

Začala jsem si uvědomovat, že to vlastně všechno dělám kvůli tomu klukovi, do kterého jsem byla tak strašně zamilovaná. On věděl o tom, co k němu cítím, a tak ho nenapadlo nic lepšího, než toho začít využívat. Tak si ode mě chodil občas půjčovat prachy, pak ještě přišel na to, že by mě mohl využít i fyzicky, a tak mi začal navrhovat, abych se s ním vyspala, ačkoliv byl zadanej. Zezačátku jsem to brala jako příležitost ukázat mu, jak mi na něm záleží. No prostě kráva. Přitom jsem věděla, že jakýkoliv vztah s ním je absolutně nemožný, dokonce jsem kvůli němu předtím asi tři měsíce jedla tak dva chleby denně, podělala jsem si žaludek a zhubla jsem asi deset kilo.

Ale ještě než jsem stačila jeho „velkorysou“ nabídku přijmout, tak jednoduše zasáhl do mého života Kristus. A to prostřednictvím mojí kamarádky ze Slovenska, která přišla před třema rokama na Deylák. Je pravda, že Tonička nebyla v té době dvakrát horlivá ve víře, částečně to bylo i moji vinou, protože já jsem byla před tím, než jsem se setkala s Kristem strašně zaujatá proti křesťanství, a proto jsem ji od víry odrazovala. Jednou jsem se jí jen tak z hecu zeptala, jestli bych s ní mohla jít do kostela. A v tom kostele jsem pocítila neuvěřitelnou moc Ducha svatého, díky kterému jsem pochopila, že chci nějak změnit svůj život.

Před Vánocema jsem byla se svojí kamarádkou Peťou v v kostele u Salvátora. Řekla jsem jí o své zkušenosti z toho kostela a ona z toho byla úplně hotová. Když mě pak vedla po mši na Deylák, tak mi říkala, že to tam obrečela, že jsem dostala velkou Boží milost. No a tak mi řekla o CL („Comunione e liberazione“) a pozvala mě na Školu komunity. Dneska su fakt šťastná, že jsem to její pozvání přijala, protože je mi čím dál jasnější, že člověk bez Krista nemůže být šťastnej. Já když su s lidma z Hnutí, tak je Kristus v mém životě hmatatelně přítomný, a proto se snažím o něm svědčit lidem, kteří nejsou z Hnutí, případně do něj lidi zvát.
To víš, když potkáš Krista na absolutním dně, tak prostě není možný, abys o tom nesvědčil. Samozřejmě pokud člověk chce žít s Kristem, tak musí počítat s tím, že taky nějaké lidi ztratí, ale o tom mluví Ježíš v Bibli jasně. Ode mě se pár lidí distancovalo, když jsem se rozhodla změnit svůj životní styl. Ten kluk, kvůli kterýmu jsem se do těch sraček dostala už na mě dneska nepromluví ani slovo. Ale zase na druhou stranu někteří pochopili, že když chodím do nějakýho toho společenství, tak že nejsu fanatická moralistka a že taky můžu chodit na hokej.

Dnes mohu říct, že moji přátelé z Hnutí jsou pro mě moje rodina, a to především proto, že mi dávají naprosto nezištnou lásku, kterou jsem nikdy před tím nepoznala. Spousta nevěřících lidí si myslí, že křesťané jsou svazovaní množstvím pravidel a že jim kvůli modlitbám a návštěvám kostela nezbývá čas na to jít se pobavit. Já ale poslední dobou začínám přicházet na to, že pokud se člověku daří žít každý okamžik svého života s vědomím, že je Kristus v jeho životě přítomný, může dělat naplno jakoukoli aktivitu, pokud má smysl, ať je to učení nebo fandění na hokejovém zápase.