Svědectví Lucie Vostálové

Matrei in Osttirol, Rakousko, 4. 7. 2008


Dnes ráno mě Andrea poprosil, abych vám vyprávěla něco z toho, co se uplynulý rok stalo v CL u nás v Praze. Udála se spousta věcí, o kterých bych vám tu mohla dlouho vyprávět, a vše bylo moc hezké. Právě v tomto roce jsme se začali více scházet i mimo pravidelná setkání Školy komunity, která u nás v Praze máme každou středu. Jen zmíním společné oslavy významných výročí, kino, bazén, společné výlety, ale nejen to, opravdu si myslím, že jsme si byli nablízku i v těžkých chvílích. Obdivuji všechny skvělé organizátory společných akcí a moc jim na tomto místě děkuji za jejich nadšení a zapálení pro tuto činnost.

Naše milé otce Stefana a Andreu znám už pomalu šest let a od začátku slýchám vyprávění o tom, jak studenti v Itálii žijí společně na kolejích, jak se společně každý den modlí a jak si pomáhají ve studiu a moc jsem toužila zažít také tuto zkušenost. I když už dva roky pracuji, měla jsem možnost alespoň z části zažít to, co všichni tito studenti.

Při nástupu do práce jsem měla velké štěstí, protože ve stejné budově jako já pracoval i jeden z mých přátel ze školy komunity, Marek Mikuláštík, který inicioval naše společné modlitby Anděl Páně přímo v práci, tedy na místě, kde trávíme nejvíce času. Sešli jsme se spolu vždy po obědě a pomodlili jsme se. Bohužel Marek zanedlouho potom odešel z této práce, a tak jsme se museli rozloučit, ale kladl mi na srdce, abych v tom, co jsme začali, pokračovala dál. Cítila jsem, že to není zásluha ani Marka ani moje, ale že je to Někdo jiný, kdo mě zve k tomu, abych pokračovala dále a nebála se toho, i když bych měla být sama.

Po jednom obědě, na kterém byli i moji věřící kolegové z práce, jsme společně vyjeli na střechu budovy, ve které všichni pracujeme. Je to krásné místo se spoustou zeleně a nádherným výhledem na Prahu. Společně jsme se pomodlili a vrátili se na svá místa. Je zajímavé, že ne moje věřící kamarády, ale jednoho mého kolegu, který není praktikujícím katolíkem, tento zážitek velice oslovil a on sám mě pak prosil, abych mu dala vědět, když se půjdeme opět modlit. Dlouhou dobu to byl jen on a já, kdo jsme se takto scházeli na modlitbu. Je důležité zmínit, že tento můj kolega je šťastně ženatý a má krásného malého syna.

Za nějakou dobu jsem se na pracovišti setkala s jedním svým kamarádem, kterého jsem poznala při jednom podnikání a protože jsem věděla, že hledá cestu k Bohu a že se stal konvertitou a nechal se pokřtít, pozvala jsem jej také na naše pravidelné modlitby. Takže teď už jsme tři a těch pět minut denně, ve kterých se společně modlíme, jsou pro mě, a věřím, že i pro tyto dva mé přátele, nejdůležitějším časem během dne.