Svědectví Marie Zbořilové o životě v Německu

Čtvrtek 2. října 2008 - Brno


Už je to rok, co jsem odjela na svůj zahraniční pobyt do Tübingenu v Baden-Württembersku. Plná předsevzetí a očekávání jsem pobrala všechny své kufry a se smíšenými pocity opustila rodné Brno. Ačkoli jsem v tu chvíli ještě přesně nevěděla, jestli mě na kolejích očekávají a tím pádem jestli budu mít kde spát, zůstávala jsem klidná. Měla jsem totiž jednu jistotu – telefonní číslo rodiny Zipp bydlící nedaleko od Tübingenu, kteří patří k CL a které jsem předtím v létě zcela náhodně potkala na Meetingu v Rimini. Věděla jsem, že se mám po příjezdu ozvat a kdybych potřebovala s čímkoli pomoct, můžu se na ně obrátit. Nakonec vše s ubytováním dopadlo celkem dobře a já se Elmarovi a Sabine Zipp ozvala až s prosbou, aby mi napsali popis cesty k nim domů, kam jsem se chystala na Školu komunity (ŠK).

Kromě účasti na ŠK, což bylo jedno z mých předsevzetí, jsem postupem času začala uskutečňovat i své ostatní plány: skutečně studovat, cestovat, být často s kamarády, sem tam pracovat a hlavně se zapojit do dění v místní KHG (VKH). Poprvé jsem se se „životem“ v KHG seznámila před pár lety ve Vídni, kam jsem občas jela navštívit známé z CL (včetně kněze Pepeho Claveria), kteří právě v budově KHG bydleli.

ŠK probíhala na dvou místech: jednou za 14 dní ve Stuttgartu u rodiny Schmid (u Doro) a jednou ve Schlaitdorfu u Zippů. Když byla zrovna ve Stuttgartu, tak jsem dojela k Zippům a dále pokračovala s Elmarem autem.

Cesta k „Zippům“ v pátek večer mi vždy zabrala kolem hodiny a musela jsem dvakrát přestupovat, ačkoli byl Schlaitdorf vzdálen asi pouze 20km od Tübingenu. Vždycky jsem vyrazila ve čtvrt na sedm a dorazila okolo 19.45. Škola komunity ale začínala až o půl deváté, a tak když se zůstávalo u Zippů a čekalo než dorazí ostatní, mívala jsem čas popovídat si se Sabine a Elmarem nebo si hrát s některým z jejich čtyř malých dětí. Velice dobře jsem si se všemi rozuměla. Dozvěděla jsem se, že Elmar zná CL už víc než 20 let a kvůli ní se tehdy rozhodl přejít z VŠ v Karlsruhe do Mnichova, kde probíhala ŠK. Doro, která ŠK vede, zná CL podobně dlouho a její úžasný charakter a osobnost dokazují, že Duch svatý udílí ve velké míře charismata těm, kdo chtějí ostatním sloužit a působit radost a dobro. Stejně jako byla rodina Zippových pro mě takovou druhou rodinou, tak byla Doro v téměř neustálém kontaktu s Letizií, Annou, Andreou, Francescem a Matteem z Itálie. Všech pět studovalo architekturu, trávilo spolu většinu svého času a ačkoli zpočátku moc německy neuměli, vždycky nakonec vše řečené nějak pochopili. Občas probíhala ŠK trojjazyčně – vše se řeklo německy, což poté Doro stručně shrnula italsky a sem tam něco Elmar doplnil anglicky, když italská slovní zásoba nestačila. Přes všechny jazykové bariéry se Doro snažila, aby se nám čtený text vryl nejen do srdce, z něhož jsme často čerpali své příběhy a zkušenosti, ale i do paměti. Věnovali jsme se totiž kapitolám Víra a Svoboda (Luigi Giussani: Si puo vivere Cosi?), které nás doprovázely při tom, abychom si mimo jiné uvědomili příčinu své víry a její dynamiky.

Společně s Doro, Zippovými, italskými studenty a také Suzanne, Michaelem a Julií, kteří se také často zúčastňovali ŠK a stejně jako ostatní „stálí CLini“ již byli ve středních letech, jsme vytvořili krásné společenství. Pro mě bylo úžasné pozorovat, jak dlouho už toto setkávání v relativně malém počtu lidí probíhá. Trvalé jádro CL je tu tvořeno jen dvěmi rodinami, které každý týden podnikají relativně dlouhou cestu, aby se setkaly. Skupinu jednou za čas a na čas rozšíří erasmus studenti, kteří jsou vždy velice srdečně vítáni (jako například já). Ti jim, posuzujíc normálními lidskými měřítky, ještě trochu komplikují situaci (jak by se na to mohli mnozí dívat), neboť cestovat v noci po ŠK se po Německu zkrátka jen tak nedá a bylo třeba, aby například mě Elmar vozil pokaždé autem domů. Skutečností ale je, že bylo vše děláno velice ochotně a s určitou samozřejmostí z obou stran. My z CL, jak jsem se o tom již mnohokrát přesvědčila, se snažíme si pomáhat a vidět při tom „pozemské“ věci v její jednoduchosti – jen jako prostředek k cíli. Učíme se věci sdílet a „nepočítat“ při tom, nevidět vše jen z materiální stránky. Jako příklad použiji slova Sabine, která jednou na ŠK vyprávěla, že když dá své kamarádce od vedle pět vajíček, tak u sebe stejně vnímá očekávání, že jí opět budou vráceny. Když se ale sejde s kamarádkou z CL a třeba u ní i pár dní bydlí (když už k ní cestovala přes půl Německa), tak s ní sdílí celou její domácnost a vůbec přitom nepočítá, kolik vajíček při tom sní, aby jí to mohla někdy oplatit a smazat takhle vzniklý „dluh“. Pro mě je krásné vidět, že se dá žít způsobem, kdy jeden druhému jen tak pomáhá, byť i jednostranně, a oba se přitom cítí dobře. Z příkladu, který Sabine uvedla, je zároveň vidět, že si uvědomuje své dva odlišné způsoby jednání. Jinak jedná nebo i myslí, když je s někým z CL, a jinak, když je třeba v prostředí svých známých, kteří CL neznají a třeba ani věřící vůbec nejsou. A první způsob se mi zdá být lepší (navazuji na příklad). Celé toto moje zamyšlení je pro mě osobně velkou výzvou. Vede mě k otázce, proč bychom svoje chování měli zásadním způsobem měnit v závislosti na prostředí, v němž se pohybujeme. Říkám zásadním způsobem, protože je mi jasné, že se člověk chová jinak doma než ve škole nebo v práci; svých zásad by si ale člověk měl být vědom stále a své chování jim v každé situaci přizpůsobovat. A tak, když má někdo (třeba) z CL zásadu pomáhat druhým a dělat jim radost, ale uplatňuje ji jen v okruhu CL, ostatní z této ctnosti nic nemají a třeba ji ani neznají, neboť se s ní v praktickém životě ještě nesetkali. Tímto vším chci jednoduše říct: Buďme dobří, milí… na všechny! Nejen na lidi, kteří jsou taky takoví. Dávejme a nepočítejme při tom (třeba jen ta vajíčka, když je někdo potřebuje, protože bychom na druhou stranu neměli bezhlavě prošustrovat svěřený majetek - to není cílem dávání…podle mě)! Hlavně na ty, co dobro a samotného Boha vůbec neznají, bychom měli uplatňovat svá měřítka, která „neměří“. Snažme se, ať druzí vidí, že jsme jiní a snad i lepší než dřív.

Docela dlouho jsem teď popisovala, nad čím často přemýšlím. Myslím, že můj rok v Německu toto moje myšlení hodně formoval, a já jsem si neodpustila to nezmínit. Samotných zážitků s CL, které bych tu mohla popisovat, bylo dost, ale já považuji za důležitější spíše napsat, co jsem si z nich odnesla do života a jestli nějak změnily moje srdce a postoje.

V úvodu jsem mezi svými plány uvedla i své přání zapojit se do dění v KHG. Každou středu jsem ji skutečně navštěvovala a trávila večer slavením mše svaté a následným programem, který se v zimním semestru zabýval otázkami smyslu života. Občas se jednalo o přednášky univerzitních profesorů, jindy jsme se dívali na nějaký film. V prosinci jsme taky zpívali a udělali si malou mikulášskou besídku. Zkrátka byla příležitost seznámit se s dalšími věřícími studenty a já ji chtěla využít. Seznamování však nebylo tak snadné, jako seznamování s lidmi z CL. Když jsem například poprvé viděla Elmara v Rimini, řekli jsme si svá jména, podali ruce a poté už jsme se chovali, jako kdybychom byli staří známí, co se právě potkali (a to i přes značný věkový rozdíl). S lidmi z KHG mi seznamování trvalo skoro celý semestr. Bylo to určitě taky tím, že se už téměř všichni mezi sebou znali a já jsem se nechtěla za každou cenu od začátku „vnucovat“. To mi ale nezabránilo, abych se v KHG cítila dobře a pravidelně jsem docházela dál. Časem vzniklo mezi mnou a ostatními z KHG docela silné pouto. V letním semestru jsem se navíc zúčastnila duchovních cvičení, která pořádali a která naše přátelství ještě více upevnila. Tato moje zkušenost s životem i v jiném společenství než CL mi dala si uvědomit, že je mnoho společenství, která pomáhají člověku v růstu ve víře i v jeho lidství. V KHG jsem totiž čerpala mnoho síly a energie k dělání radosti i na místech mimo ni. Hlavně zpočátku mi připadalo, že v KHG hlavně beru a téměř nic nedávám (a to jak duchovně, tak i materielně). Dávala jsem však na jiných místech – díky KHG a CL mě naplňovala radost, kterou jsem rozdávala dál svým kamarádům, kterým zdroje takové radosti chyběly.

KHG na mě svým stálým „dáváním“ hodně zapůsobila a byla to i ona, kdo mě přiměl nedívat se jen na jasně viditelné výsledky svého dávání. Kdyby se totiž ona dívala, určitě by ji časem omrzelo provádět takové na první pohled nevýhodné investice, které se jí nikdy přímo nevrátí. Přitom způsobila, aspoň v mém případě, tolik dobrého, což se jí určitě, byť i nepřímo, už mnohokrát vrátilo a snad ještě i vrátí.

Závěrem chci tímto poděkovat Bohu za to, že mi často připomíná, jak je život ve společenství důležitý, a umožnil mi prožít jeden nádherný rok v Německu. Já mu jsem velice vděčná za to, že mi umožnil a nadále umožňuje poznávat jej stále hlouběji, ať už v CL, KHG a nebo někde úplně jinde.