Svědectví Marka Mikuláštíka o zkušenosti s CL

Přátelé, budu dnes mluvit o své zkušenosti s Hnutím, o tom co přináší do mého života a jak se v ní setkávám s Kristem. Na Zelený čtvrtek to byly 4 roky, co jsem potkal hnutí a byl poprvé pozván na školu komunity. Zpočátku jsem nerozuměl téměř ničemu. Zároveň jsem ale pocítil obrovskou přitažlivost, takže když jsem se vrátil domů, byl jsem již pevně rozhodnut přijít i příště.
Co byla tato přitažlivost? Krásně ji popsal don Carrón v duchovních cvičeních Fraternity slovem nostalgie. Znal jsem totiž Krista již dříve, z rodiny, výuky náboženství, ale neměl jsem zejména v dospělém životě žádnou metodu, cestu po které bych mohl jít a lidé co jsem znal jakoby se zastavili u nedělní účasti na liturgii, slavení svátků a významných životních událostí.
Tak jsem začal navštěvovat školu komunity. Postupně jsem poznával metodu a charisma hnutí. Důležitým okamžikem pro mne byl příchod Tomáše do Prahy. Začali jsme spolu bydlet v jednom bytě a od prvního dne spolu jsme se vždy ráno modlili Angelus a večer Memorare. Sám jsem nikdy ve svém životě neměl tuto svobodu, modlit se, ale v přátelství jsem ji získal. A tak chápu význam přátelství, pomáhat si jít ke Kristu, pomáhat si být svobodní.
Dále jsem poznal, co znamená jednota křesťanů. Neznamená absenci konfliktů, jak by člověk sentimentálně očekával, ale to že nad námi, našimi slabostmi a neshodami je někdo nekonečně větší něž ony problémy, nekonečně větší než my a On nám umožňuje toto vše obejmout.
Loni na podzim jsem začal mít nějaké problémy. Nedokázal jsem pochopit jaké. Jakobych byl neustále unavený, otrávený. Život jakoby strácel chuť a šťávu. Pak letos na duchovních cvičeních, kde téma bylo kdo je v Kristu je novým stvořením Carrón vysvětlil tuto větu na příkladu apoštolů. Ti žili s pravou Přítomností, která je proměnovala tolik, až byli úplně novým stvořením.
Musel jsem si položit otázku. Jsem já novým stvořením? Jistě že ne! Proč? Protože nežiji v Kristově Přítomnosti. Možná na obřadech a škole komunity ano ale v třeba v práci? Žiji rozděleně! To bylo jako by mi spadly šupiny z očí! Nebo jak kdybych si vyndal špunty z uší. Pochopil jsem že abych byl šťastný musím žít s Kristem plně a využívat metody hnutí. A v tom jsem pochopil i smysl přikázání a správný postoj k nim.
Přikázání jsou důsledkem naší lásky ke Kristu, z ní se rodí moralita. Lítost se rodí protože má láska Bohu neodpovídá. Ale zároveň Bůh je větší než naše slabosti a objímá nás i je, pokud tedy chceme. (Mimochodem...)
Poslední událost o které chci mluvit je svadba Tomáše a Evy. Po svadbě se Tomáš odstěhoval, a když jsem se díval na to co bylo a na to co bude, tak jedinou emocí kterou jsem cítil byla vděčnost, vděčnost za dar takového přátelství! Co ale tato svadba znamenala pro mne, pro naše přátelství? Stefano mi řekl že tím naše přátelství bude větší, že se budeme vídat méně, ale lépe. Naopak Tomášův tatínek mi na svadbě řekl že teď vše končí, dříve mohl Tomáš jít na pivo kdykoliv, teď už to nepůjde. Ale já v tento den, když jsem se díval na novomanžele, tak jsem pochopil, že to jak oni žili svůj vztah jako odpověď na touhy svého srdce, na Kristovo volání, je ten nejvyšší možný vztah muže a ženy a že to chci taky! Takže v den, kdy naše přátelství podle mentality světa skončilo, já sklidil zatím jeho největší ovoce! Takže pravdu měl Stefano, naše přátelství je teď díky tomu ještě větší.