Svědectví Petry Musilové během setkání CL s kardinálem Vlkem

S hnutím jsem se poprvé setkala víceméně náhodou. A nebylo to prostřednictvím nějakého člověka, jak to obvykle bývá, nýbrž přes internet.

Po dlouhém období totální ztráty důvěry v Boha jsem k němu znovu našla cestu. Abych to trochu objasnila - moje kamarádka mě jednou pozvala k sobě domů, abych s ní strávila část prázdnin. Byl to pro mě ohromný zážitek, protože v té rodině byl naprosto hmatatelně přítomný Kristus. Bylo to zřetelné z každého slova, z každého gesta... Ale nedávno předtím, jak mi kamarádka řekla, to nebylo tak idylické. Rodina byla na pokraji zhroucení. Pak se jim ale narodila malá Janička a oni se znovu stmelili a vydávali obrovské svědectví svým životem. Byla jsem tak zasažená touto přítomností, že jsem si slíbila, že až Janička vyroste, poděkuju jí, že přinesla lásku a dala ji skrze svoji rodinu i mně.

Jenže brzy nato Janička zemřela. A já jsem tomu nerozuměla. Říkala jsem: „Bože, pokud tě mám poznávat skrze takovéto oběti, pak já to nechci!“ Život pro mě ztratil smysl, nechápala jsem nic. Neviděla jsem smysl v ničem, co jsem dělala.
Pak jsem ale poznala několik lidí, kteří mi ukázali cestu k Bohu. Ne slovy, ale tím, jak žili. Bylo v nich něco zvláštního, něco, co mě provokovalo a nutilo přemýšlet. Bůh si mě skrze ně našel. Věta „Bůh tě miluje“ pro mě přestala být frází. Poznala jsem Boha milujícího, který mě přijal takovou, jaká jsem. Změnilo to radikálně můj život. Ale chtěla jsem ho změnit CELÝ. Nestačilo mi jen chodit v neděli na mši a modlit se. Chtěla jsem, aby Kristus byl ve všem, co dělám. Abych se i já stala svědectvím. Ale nevěděla jsem, jak na to. Jednou jsem jen tak brouzdala po netu a náhodou jsem narazila na zmínku o Comunione e liberazione. Tak jsem si řekla, že se kouknu, co že to je. Přečetla jsem si snad všechno o CL a věděla jsem, že to je přesně to, co hledám. Nadchlo mě to natolik, že jsem se rozhodla napsat na kontaktní e-mail.
Pak jsem se setkala s lidmi z pražské i brněnské komunity a poznávala jsem, že to, co je napsáno na stránkách, není jen nějaký ideál, ale že tak opravdu žijí. Že Kristus je přítomný v jejich životě.

Už první setkání pro mě bylo ohromným zážitkem. Ačkoliv jsem nikoho neznala, všichni za mnou chodili, ptali se, opravdově se o mě ZAJÍMALI... A já jsem cítila obrovskou blízkost. Jako bychom se znali odjakživa.

Všechno, co se dělo v hnutí, pro mě bylo úplně nové. Otázky, které se řešily na škole komunity. Nikdy dřív jsem o takových věcech nepřemýšlela. Ale co mě hlavně fascinovalo, a dodnes jsem z toho v úžasu, jak byli všichni normální. Žijí svůj život, a přesto tak neobyčejně. Když se společně sejdeme, na škole komunity nebo v kině, na večeři..., vždycky je s námi Kristus.

Jednou jsme byli v kině a pak jsme se společně modlili. Uprostřed jedné z nejrušnějších ulic v Praze. To mě zasáhlo do hloubky, byla tam taková opravdovost. Kristus nebyl něco navíc, co jaksi doplňuje naše setkání, ale byl CENTREM všeho.
Každý z CL mi něco ukazuje, něco mě učí. Tím, že se často setkáváme, poznávám je v běžných situacích. Ohromuje mě, jak žijí naši kněží – Andrea a Stefano, jak intenzivně prožívají přítomnost. Tomáš, jak v jeho pokoji visí vedle CL plakátů a velkého papíru s prostým TY velký transparent Kometa, protože realita pro něj není rozdvojená. Marek, Lucka, Anička, Eva... Každý z nich má něco, co mi může dát, abych byla blíž Kristu. A já jsem jim za to nesmírně vděčná.

Každý den je pro mě zážitkem, pořád se děje něco úžasného. Mám spoustu zážitků, o kterých bych tu mohla mluvit hodiny. Za ten rok, co znám CL, jsem se hodně změnila. Svědectví o Kristu se pro mě stává přirozeností. A lidé kolem mě to vidí a ptají se, tak jako jsem se já ptala.