Svědectví Tomáše Chalupy

S Bohem a se životem Církve jsem se poprvé blíže setkal na BiGy (Biskupské gymnázium v Brně). Tam jsem byl pokřtěn v roce 1993. V té době jsem ale měl pramalý zájem o víru a o život s Kristem. Křesťanské prostředí na BiGy mě iritovalo a znechucovalo. Lidé na BiGy na mě působili jako puritáni a moralisté. Cítil jsem, že mě nutí dělat něco, co mě nebaví. Prostě jsem se mezi katolíky necítil dobře, protože mně přišli divní, nenormální a svázaní prapodivnými pravidly. Chtěl jsem si život užívat a ne se podřizovat nějakým nesmyslným pravidlům. Tato zkušenost mě odrazovala od mého vlastního kontaktu s Bohem. Postupem času jsem na Boha zapomněl úplně. Říkal jsem si, že k tomu, abych se měl dobře, vlastně vůbec nepotřebuju Boha a jeho pravidla, protože jsem ho nepotřeboval celý svůj dosavadní život. Stačí věřit sám sobě. S Bohem jsem nechtěl mít nic společného, protože mně jeho pravidla omezovala v tom, co jsem chtěl sám dělat, a co mně připadalo normální. Takto jsem žil až do chvíle, co se mně přihodilo pár událostí, které změnily můj život.

První moje zkušenost se stala, když jsem byl s Čertem, Jurou (moji dlouholetí kamarádi a spolužáci z BiGy) a dalšími lidmi v roce 2002 v Turecku. Cestovali jsme přes noc asi 700 km a já jsem musel řídit celou cestu sám, protože nikdo jiný řídit nechtěl. V Turecku jsem si při řízení vyzkoušel, co to je mikrospánek. Nebýt Čertovy pohotové reakce na moje kóma za volantem, nebyli bychom dnes mezi živými. Jeli jsme prostředkem silnice (naštěstí to byl dlouhý rovný úsek) a proti nám se řítil náklaďák.

Druhá rozhodující zkušenost se mě stala v roce 2005. Tehdy jsem byl s kamarádem Dominikem a jeho otcem v Jeseníkách u nich na chalupě. Bylo skoro jaro, ale na horách byl ještě sníh. První den jsem s Dominikem vyrazil na běžky a naše cesta vedla do hospůdky na pivko. Jenže, jak je v Čechách zvykem, v té knajpě jsme zkysli do noci a brutálně jsme se zbořili. Kolem půlnoci jsme se na běžkách vydali zpět noční stopou a byla to neuvěřitelná čurina. Tehdy jsme se cítili jako králové hor, neohrožení a všehoschopní, protože jsme bez problémů, nalití jak dogy a po tmě, dorazili domů. Dominikův tatínek byl nasraný jak varná konvice, protože jsme mu neřekli, ani kam jedeme, ani kdy se vrátíme. Raději jsme šli k Čubce (místní lokál) ještě na jedničku. Druhý den jsme vyrazili s pocitem ještě větší neohroženosti na výlet na Kralický Sněžník (holý, v létě i v zimě velice krutý vrchol, kde stále fouká, je mlha, nebo chčije). Do stopy jsme se obuli někdy po obědě, hnedle jak jsme se trochu probrali z kocoviny. Bylo asi tak kolem 13:00. Znalci běžkaři potvrdí, že je to dost pozdě, zvlášť, když je tma už ve čtyři hodiny. Nicméně jsme vyrazili. Rozhodli jsme se jet přes Polsko (Kraličák je na česko-polských hranicích), ale to jsme neměli dělat. Poláci láskou k běžkám zrovna neoplývají, což se projevuje tím, že tam nemají vůbec žádné běžkařské stopy, jenom prohrnuté silnice pro auta. Tím pádem jsme si téměř celým Polskem až na Kraličák šlapali vlastní stopu, což při hloubce prošlapávaného sněhu od kotníků až po kolena není zrovna ideální. Tato skutečnost nás zbrzdila a dost fyzicky vyčerpala, a když jsme se blížili pod vrchol naší hory, začalo se stmívat. Byli jsme klidní, protože jsme věděli, že jakmile se dostaneme na vrchol, kde je státní hranice, máme vyhráno, protože cestu v Čechách známe jako vlastní boty a můžeme jet klidně i po tmě. Jenže to jsme se přepočítali, jelikož ve chvíli, kdy nám zbývalo na vrchol asi 500 metrů a bylo ještě obstojně vidět, zničehonic začala padat sakramentská mlha a tam, kde bylo před chvílí vpředu, vlevo, vpravo či vzadu nebylo najednou nic. Navíc v mlze a tmě na holém místě, kde nejsou stromy a fouká jak sviňa, takže není nic vidět ani slyšet, nelze poznat, kde je nahoře a kde dole. V té chvíli jsem pochopil jak těžký život mají slepci. Celá naše trapná cesta skončila tím, že nás asi po dvou a půl hodinách děsivé zimy, masírování studeného větru a pekelné tmy našli zmrzlé jak sobí hovna členové polské horské služby, čímžto jim ještě jednou děkuji. Česká horská služba byla o něco komičtější, když poté, co si pro nás dojeli na polskou horskou chatu, s námi ještě dvakrát na té kruté hoře zabloudili. Navíc nám zapadl skútr, takže jsme jim ho museli pomoci vytláčet, ale ten jsme nakonec stejně nevytáhli, takže jsme šli ještě asi dva kilometry pěšky, než pro nás zespodu přijel jiný skútr. Po tom všem, co jsme zažili, mě komédie se skútrem přišla k smíchu, ale nemohl jsem se smát, protože jsem byl zmrzlý a vyšťavený jak leklá polární rybička, takže jsem se alespoň snažil fantazírovat, co se ještě dnes legračního stane.

Třetí zkušenost, kterou chci popsat, se týká nedávno minulé etapy mého života. Donedávna (asi do léta 2006) byl můj vztah s Bohem na podivném rozhraní. Moje duše byla rozpolcená, připadal jsem si jako schizofrenik. Na jedné straně po mnoha zkušenostech, které mně promluvily do duše, hlavně po zkušenostech popsaných výše, jsem si uvědomoval, že jsem dlužníkem vůči Bohu za to, co pro mě udělal a co mně v životě daroval. Navíc životní styl, který nabízel Kristus skrze církev a evangelium, se mně líbil a přitahoval mě. Toužil jsem být dobrým služebníkem Kristovým. Na druhé straně jsem nebyl spokojený s tím, jaký křesťanský život vedu. Nebyl jsem šťastný a uvědomoval jsem si, že mně něco chybí. Problém byl v tom, že jsem měl v sobě moc nezodpovězených otázek, předsudků a výhrad vůči životu s Kristem, životu podle Bible a vůči církvi. Nevěděl jsem, co je to živá víra. Stále pro mě život s Bohem byl příliš svazující, omezující mou svobodu, prostě jsem nechápal, že Kristus není moralizující pravidlo. Život s Kristem a podle Krista, tak jak jsem ho vmímal u lidí v církvi, mně připadal příliš puritánský a asketický. Říkal jsem si, že takový život mě nikdy nemůže učinit šťastným.

Snažil jsem se v Neděli chodit do kostela a poslouchat, co se tam říká. Můžu říct, že mě to hodně pomohlo. Často se mně stalo, že jsem přemýšlel o nějaké zásadní otázce, která ve mně hlodala, a najednou jsem slyšel v kázání zřetelnou odpověď. To mě vždycky přibilo k lavici. Byl jsem jak opařený. Říkal jsem si, že to snad nemůže být náhoda. Jedu v neděli ráno autobusem nebo šalinou do kostela, něco se mně honí hlavou, sednu do lavice v kostele a naráz slyším odpověď během kázání z úst kněze, aniž bych cokoli tušil nebo očekával. Tady je příklad: jednou, bylo to někdy v pátek, jsem se chtěl jednomu dacanovi pomstít, protože ten člověk nedávno předtím znásilnil mou kamarádku. Ještě v neděli ráno cestou do kostela jsem plánoval pomstu a těšil jsem se, jak hned v pondělí sednu s kamarády do auta, zajedu za tím parchantem a rozbiju mu držku. Pak si sednu v tom kostele a tam je zrovna kázání o tom, jak máme umět odpouštět, milovat svého nepřítele, modlit se za něj a nemstít se, jestliže chceme vejít do života věčného. To mě absolutně dostalo, protože jsem to nečekal, a rázem bylo po pomstě. K tomu chci ještě dodat, že nemám svůj vlastní kostel ani farnost. Chodím do všech možných kostelů po Brně, a proto si myslím, že ty odpovědi skutečně nemohly být náhodné. V duchu jsem si říkal: proč zrovna teď a v tomto kostele slyším toto? Vždyť stejně tak jsem mohl jít to ráno do úplně jiného kostela. Navíc většinou to nebyly odpovědi obecného a neurčitého charakteru, ale odpovědi na konkrétní a aktuální otázky ve mně přetrvávající.

Čtvrtá zkušenost, o které chci vyprávět, je ze setkání s polským katolickým knězem působícím ve farnosti v Brně-Řečkovicích, Jackem Kruczkem. Seznámil jsem se s ním přes Dominika někdy na podzim roku 2005. Jacek mně jako první ukázal svým životem, co to je živá víra. Chodil jsem k němu na přípravku k biřmování, na jeho mše, atd. Z jeho života jsem se dozvěděl mnoho o životě s Kristem a odpověděl jsem si hodně vnitřních otázek. Tímto ho zdravím a mnohokrát mu za všechno děkuji.

Proč jsem tak rozvláčně psal o všech těchto předchozích zkušenostech? Protože tyto zkušenosti jsou pro mě prvními zásadními krůčky k navázání vztahu s Kristem. Byly to zkušenosti, které mě nakoply do zadku a otevřely oči. Později jsem si uvědomil, že tímto způsobem ke mně Bůh mluví, a že mně tím chce něco říct. Skrze tyto zkušenosti jsem pochopil, že mě volá a říká: Tomáši, změň se a pojď se mnou. Tyto zkušenosti pro mě představují první zásadní a bezprostřední kontakt s Bohem, a proto si jich velice cením.

Poslední zkušenost, o které chci psát, neméně významná jako ty ostatní, je setkání s Comunione e Liberazione. Předtím než jsem se s tímto hnutím seznámil, jsem pociťoval potřebu být aktivní, ale nevěděl jsem, jak a kde bych se měl zapojit. Pouhé chození do kostela mě neuspokojovalo. Chtěl jsem se více zapojit do služby Kristu a stát se lepším křesťanem, ale nebylo kde. Řečkovice pro mě byly daleko a zárověň jsem si uvědomoval nebezpečí ustrnutí nebo vyprchání víry, jestliže nebudu žít živou víru. Uvědomoval jsem si, že mně chybí nějaká farnost nebo křesťanské společenství, kde bych se mohl zapojit do služby Kristu. Potom zničehonic přišla pozvánka do hnutí.

Byl jsem pozván Jurou a Čertem v říjnu 2006. Zrovna se rozjížděla Škola komunity v Brně a první moje návštěvy byly spíš ze zvědavosti. Zajímalo mě, do čehože se ti magoři zase pustili. První moje reakce byly spíš opatrné, protože jsem měl obavy, jestli hnutí není nějaká sekta. Na prvním setkání, kterého jsem se účastnil, byl Andrea, Marco, Jura, Čert, Jiřina, a další, ale způsob jakým se bavili o křesťanství mě připomínal spíše rozhovory Marťanů o mezigalaktických problémech. Přesto mě oslovilo to, co tehdy říkal Andrea, že chce žít naplno s Kristem a neztrácet na tomto světě ani vteřinu, protože náš život je krátký a drahý. Tehdy jsem si v duchu říkal, že bych chtěl mít někdy taky takové nadšení pro věc jako on.

Další pro mě klíčové setkání s hnutím bylo ve Šlapanicích. Tehdy se mně tam vůbec nechtělo. Bylo to moje druhé setkání s hnutím. Říkal jsem si: co tam budu dělat? Určitě to bude takové to klasické stupidní křečovité křešťanské spolčo, kterých jsem si na Bigy užil až až. Nikoho tam neznám, kromě Jury a Čerta, tak to bude určitě ztráta času. Přesto jsem tam nakonec šel, hlavně ze zvědavosti, abych přišel věci na kloub, cože je to hnutí vlastně zač a jestli to není náhodou nějaká sekta. Nic takového se naštěstí nepotvrdilo. Šlapanice byly pro mě vyjímečné tím, že jsem tam zažil něco, co už nikdy nezažiju. Protože jsem tam nikoho neznal, o to víc jsem pozoroval chování lidí. Můžu říct, že jsem tehdy mezi těmi lidmi opravdu cítil přítomnost Boha. Teď vysvětlím, proč si to myslím. Mám kolem sebe spousty různých společenství lidí (kamarádi, školy, bývalí skauti, rodina, známí atd.), takže vím, co je dobrá parta a znám kvality dobrého společenství. Ale nikde, a to slovo nikde bych chtěl zdůraznit, jsem nepoznal tak bezprostředně Boží přítomnost ve společenství lidí jako ve společenství ve Šlapanicích. Prostě ve Šlapanickém společenství bylo něco nepřirozeného, něco navíc, co jiné moje party neměly, a co jsem nikde předtím tak intenzivně nezažil. Byla to právě přítomnost Boží, která tam činila lidi navenek spokojené a veselé. Můžete si o tom myslet každý svoje, ale pro mě to byl přinejmenším šok.

Významné pro mě bylo dále setkání hnutí s papežem v březnu 2007 v Římě. Tam jsem si ještě více uvědomil potřebu osobní křesťanské angažovanosti v souvislosti s výzvou papeže, abychom šli a evangelizovali svět. Uvědomil jsem si také definitivně, že jedině s Kristem může být člověk v tomto pozemském životě skutečně šťastný, a že jedině s ním může člověk prožít život naplno.

Další významná akce hnutí, která mně pomohla v růstu mé víry, bylo duchovní cvičení v Ostřihomi v květnu 2007. Ostřihom mně nastavila zrcadlo a ukázala mně, že jsem často špatným křesťanem, že prosazuju většinou vlastní zájmy než ty Kristovy, nebože propadám pasivitě a neangažuju se pro Krista naplno. Pracujeme sice mnohdy pro Krista, děláme to, co po nás chce, ale naše srdce jsou Kristu příliš vzdálená. Jsou obalená neviditelnou krustou. Jednáme jako křesťané, ale nepouštíme Krista do našeho srdce, jednoduše jsme se mu sami vzdálili. Příklad, který můžu uvést, říkal Carrón v jedné z přednášek. Jednáme jako křesťané, zjednodušeně řečeno, plníme si svoje křesťanské povinnosti, ale ráno se probouzíme v posteli s pocitem prázdnoty v srdci. Vyprchala z nás radost, láska, prostě děláme věci moc automaticky. Tam jsem si uvědomil, že tato pasivita je často i můj problém.

Poslední akce hnutí, která mě hodně dala, jsou prázdniny v Campestrin di Fassa v Dolomitech v červenci 2007. Tam jsem pochopil obrovský význam křesťanského společenství pro každého z nás. V takovém společenství se rodí nové vztahy a utužují se ty staré. Nejdůležitější však je, abychom vždy primárně pracovali na čistotě vlastního osobního vztahu s Kristem, od kterého se následně odvozují a rodí všechny ostatní lidské vztahy. Pochopil jsem, že křesťanské společenství je akumulátorem Kristovy energie, a že zde můžu načerpat nové síly pro život v okolnostech, ve kterých se pohybuju každý den. Zároveň křesťanské společenství, jako bylo to v Dolomitech, je pro mě vždy zárukou přátelství bez přetvářky. Přestože jsem zde mnoho lidí neznal a byla zde jazyková bariéra, stačily tři vteřiny kontaktu s těmito lidmi, a byl jsem a jsem si jistý, že tito lidé jsou navždy mými skutečnými přáteli, i když je ve skutečnosti tak málo znám. Další důležitou skutečnost, kterou jsem si tam uvědomil, zejména díky Pepemu, je nezbytnost další systematické práce a prohlubování vztahů s Kristem a lidmi, kteří byli na prázdninách, jestliže chceme, aby se svět kolem nás skutečně zlepšil.

Hawk.