Svědectví Venduly Kubuškové o životě v Mexiku

V září minulého roku jsem hledala dlouhodobé pracovní praxe v Jižní Americe. Nakonec mi vyšlo Mexiko, kam jsem odjela na 7 měsíců. Několik týdnů před odjezdem mi Pepe, španělský kněz z Hnutí, dal kontakt na svého blízkého přítele Juliána de la Morenu, který je zodpovědný za Hnutí v Mexiku. Pepe mi řekl, ať mu napíšu a že se na něho můžu s čímkoli obrátit. Ale přišlo mi to hrozně hloupé. Nechtěla jsem nikoho otravovat a prosit ho o pomoc. Nakonec jsem mu napsala těsně před odjezdem, že jedu do Mexiko City pracovat a ptala jsem se, kdy mají Školu komunity. Domluvili jsme se, že se ozvu, až dorazím do Mexika.

Tuto praxi jsem měla zařízenou přes mezinárodní studentskou organizaci, která mi zařizovala vše od víz až po ubytování. Sešlo se nás ve stejné firmě 10 praktikantů z různých částí světa, všichni zhruba ve stejném věku. Velmi jsem se těšila, jaká to bude skvělá zkušenost poznávat ostatní a jejich trochu odlišné kultury a taky jsem se těšila na společné akce a na těch 7 měsíců, co prožijeme společně. Ale po prvních dvou týdnech mi došlo, že to nebude tak docela pravda. Bydleli jsme roztroušeně, ti, co bydleli se mnou ve stejném domě, se o mě vůbec nezajímali, s většinou praktikantů jsem si vůbec nerozuměla a jejich nočních párty jsem se neměla chuť zúčastňovat. Jednou jsem s nimi šla v pátek večer „pařit“ a vrátila jsem se unavená, ale ne šťastnější. Pak už jsem na další akce nešla, protože tito lidi mi neměli co nabídnout a nechtěla jsem žít stejný život jako oni: práce, diskotéka, párty, alkohol, hledání vztahů. Naštěstí jsem našla přátele jinde, tak to nebylo 7 osamělých měsíců.

Hned třetí den mého pobytu jsem se spojila s Juliánem a pozval mě na oběd do semináře. Julián žije se čtyřma klukama, kteří se stejně jako náš milý Marco připravují na kněžství. Seminaristi jsou z Brazílie, Mexika a dva Italové z Milána, kteří znají Andreu a Stefana. Společně jsme poobědvali a vykládali si (v rámci mých jazykových schopností) o Hnutí v České republice, jak jsem se k tomu dostala a jaké je to v Mexiku. V té době jsem zrovna překládala jeden článek ze Stop, kde se píše o Hnutí v USA a jeden kněz říká: neznal jsem Barbaru, ale stačilo nám pár minut, abychom se stali přáteli. Jen můžu potvrdit tuto zkušenost. Těchto několik lidí, ač mezi námi byla dlouhou dobu jazyková bariéra, mi byli nejmilejší a vidívala jsem se s nimi 2-3 týdně.

Na Školu komunity (ŠK) jsem chodila ve středu společně s mladými pracujícími. Bylo nás 20-30 a byli to lidi o trochu starší než já, zatím zde totiž nefungovala studentská skupinka. ŠK tu probíhala podobně jako v Brně: na začátku jsme zpívali, pak lidi říkali své zkušenosti z uplynulého týdne, které se týkaly úryvku z knihy Guissaniho. Spousta lidí se hlásila o slovo a chtěli se podělit s ostatními, co důležité se jim přihodilo. Jedna paní se dokonce účastnila ŠK přes skype. Na konci, když vyzbyl čas, jsme společně četli úryvek z knížky a Julián odpovídal na otázky. Končilo se Andělem Páně.

Hnutí v Mexiko City dělá spoustu věcí společně. Část lidí chodilo ke starým lidem a já se seminaristama a ještě pár dalšími jsme chodili v sobotu do domova k postiženým dětem. Asi 30 dětí, které zůstavají v ústavu přes víkend, jsou bez rodičů. Všechny jsou tělesně postižené, většinou nemůžou chodit a až na pár vyjímek jsou i duševně nemocné. Hrávali jsme si s nima, mluvili na ně, smáli se na ně... Hodně dětí je těžce postižených, že ani nereagovali, takže moc aktivit se s nima dělat nedalo. Ještě jsme je nakrmili a uložili do postýlek. Celkově jsme s nimi strávili dvě hodiny. Před i po charitativě jsme se krátce pomodlili v kapli, abychom si uvědomili, proč to děláme. Kromě charitativy se lidi z Hnutí potkávají na mši nebo společné večeři. Jednou jsem byla pozvaná na oslavu narozenin jednoho kněze, bylo nás tam 30, jedli jsme pizzu a bavili se. Co je možná zvláštní, bylo pivo, ale na každého zhruba jedno malé, takže se nikdo neopíjel a přitom zábava nevázla. A myslím, že nikomu to nechybělo.

Během doby, co jsem strávila v Mexiku, jsem se zúčastnila několika mimořádných akcí s Hnutím. Na podzim jsem jela na třídenní prázdniny se studenty z celého Mexika. Zde jsem potkala Taniu, zodpovědnou za Hnutí v Oaxace. Jednou jsme se krátce bavili a já jsem se zmínila o tom, že bych se ráda podívala do regionu, kde bydlí. Tania mě pozvala k sobě a několikrát mi řekla, že její domov je i mým domov. Toto se mi stalo pak ještě víckrát s lidmi z Hnutí. Julián razí myšlemku, že s Bohem se potkáváme zřetelně v kráse přírody i lidském díle. Společně jsme podnikli dva výlety do hor a jeden večer jsme se dívali v semináři na záznam koncertu vážné hudby, který se konal k oslavě narozenin Svatého otce.

Všechny věci spojené s Comunione nebyly skvělé, jsme totiž jenom lidi a někdy došlo k nedorozuměním. Navíc na začátku jsem musela překonávat velké jazykové bariéry a někdy se mi ani nechtělo jít na ŠK. Ale vyzkoušela jsem si, že i přes všechny nepříjemnosti jsem se ve společenství těchto lidí setkávala s Bohem a obohacovali mě. Vyhledávala jsem přítomnost Juliána a seminaristů, s nimi jsem se cítila šťastná, ale taky jsem na nich viděla, jak je život s Bohem naplňuje. Jejich společenství mě v některých věcech změnilo k lepšímu.