Když vyšel v šestnácti letech poprvé z vězení po 45 dnech vazby, slíbil svojí mamince, že změní život. Začal tím, že kradl kola ve škole, pak v supermarketech a po prvním ozbrojeném přepadení skončil ve vězení. Ale tváří v tvář bolesti matky, která už tak dost trpěla odchodem manžela, přísahal, že už to neudělá. Zůstala sama s pěti dětmi a šesté bylo na cestě. Bylo mu šest měsíců, když ze zoufalství skončila na sedm let v blázinci.
Ale ten slib, který jí dal, nedokázal Daniel sám dodržet. V té době bez otce a bez matky v sobě choval příliš zášti. Už po třech letech po prvním uvěznění se musel zodpovídat ve 27 procesech a brzy poté byl odsouzen k 36 letům vězení.

Byl vůdcem skupiny, která terorizovala loupežemi a přepadeními městečko São João del-Rei o 80 000 obyvatelích ve státě Minas Gerais. Měli všechno: peníze, ženy, auta; večery byly propletené drogami a funky, neustále v boji s kluky s dalšího gangu. S těmi, kteří jednoho večera, aby se mu pomstili, zabili jeho staršího bratra. Hodného bratra. Andersonovi bylo 25 let. "Vždycky stál po boku naší matky," vypráví dneska Daniel. "Pracoval na poli už jako dítě, aby jí pomohl." Když ho zavraždili, ten vztek, který v sobě nosil, zešílel. "Nabrali jsme po čtvrtích 200 lidí. Všechny peníze, které jsme měli, jsme utra tili za zbraně." A začali svou válku.

Až do jeho uvěznění a 13 let v běžných věznicích. "Měnil jsem město každé tři měsíce, různé vězeńské režimy. "Moji" venku pokračovali v zabíjení, aby mi dali vědět, že mě neopustili." Pořád se snažil utéct, ale nedařilo se mu to. "V předposledním vězení, kde jsem skončil, nás bylo dvacet na deseti metrech čtverečních, s dvěma ruličkami toaletního papíru a jedním mýdlem na měsíc. Jediné oblečení, které jsme měli, jsme používali na spaní. přes den jsme byli ve slipech. Když jsem dostal vážnou infekci na kůži, dali mi k léčení přípravek na hubení hmyu." Až se jednou během prohlídky vrhl před je dním dozorcem na kolena a požádal ho, aby ho střelil do hlavy.

Den poté našel v cele Bibli. "Vždycky jsem si myslel, že ten strážník má se mnou soucit." Náhodně ji otevřel a četl verš z Jana 8,32: poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. "Poprvé jsem se modlil k Bohu. Řekl jsem mu: Jestli existuješ, změň mi život. A on mi ho změnil."
Po krátkém čase ho přesunuli znovu do věznice v jeho městě a právě tam mu soudce, který ho sledoval po všechna ta léta, řekl: "Není možné, že by Bůh utvořil tak špatného člověka jako ty. Nevěřím tomu." Nevěřil tomu natolik, že vsadil všechno a poslal ho do APACu v Itaùně.

Jedná se o "vězení bez vězňů", založené Máriem Ottobonim, kde nejsou dozorci, zbraně, ostnatý drát, pouta ani identifikační čísla; jsou to vězení spravovaná vězni, tedy ne vězni, ale těmi, kdo se resocializují, a u vchodu se vyjímá nápis: "Sem vstupuje člověk, zločin zůstává venku." Ne proto, že by se nepočítalo s tím, co člověk spáchal. Začátek proměny se pro Daniela shoduje právě s tím, že se podíval do tváře tomu, co udělal, ale uvnitř nezaslouženého objetí, jako bylo to, kterého se mu dostalo od Valdeciho Ferreira, advokáta, který šel ve stopách Ottoboniho a dnes je generálním ředitelem FBAC, Brazilské fraternity asistence vězňům, která sjednocuje všechny APAC.

Když Daniel přijel do Itaúny, našel tam lidi, kteří zabili jeho bratra. Je jasné, že to musí skončit špatně: buď zlikviduje on je, nebo oni jeho. Ale po pár dnech ho poslali na "Den osvobození s Kristem" organizovaný federací. Čtyřdenní duchovní cvičení. "Byl jsem odříznutý: chápal jsem, že všechno je jiné než dřív, ale uvnitř se mi ještě nic nezměnilo." Dokud je Valdeci nezačal stavět před zločiny, které spáchali, a mluvit o postavě "otce". "To byla osoba, kterou jsem nenáviděl. To, že nás opustil, bylo původem všeho. Zatímco mluvil, viděl jsem svůj život. A viděl jsem všechno to, co jsem udělal: byly to těžké rány. Nedělal jsem nic jiného, než plakal. Pak přišel Valdeci ke mně, objal mě, a byl jsem osvobozený od vězení, které jsem měl uvnitř sebe. Řekl jsem mu jen: -Dneska jsem vyšel ze zločinu.-"

A bylo to v APACu, kde Daniel souhlasil se setkáním se svým otcem. Myslel si, že je připravený, klidný. Jenže jenom co ho uviděl, vyzvracel na něj všechen svůj vztek. "Ale najednou jsem se zastavil. A zeptal jsem se ho: proč jsi nás opustil?" A otec mu vyprávěl, že byl celé ty roky ve vězení. "Tam jsem viděl sám sebe." Obdržené a darované odpuštění byla "Boží odpověď na moji otázku."

Dnes Daniel pracuje jako pracovní inspektor, je ženatý s Priscillou a mají tři děti: Isacca, Edoarda a Juana Vita. Dvě nejsou jeho biologické děti, jsou to děti Priscilly. Ale Daniel je přijal za své: "Protože já, která jsem byl odpad, jsem byl přijatý. A abych poděkoval, nemůžu jinak než toužit říct vězňům a všem, že Bůh je skutečný." Tak to udělal na Meetingu Rimini, kam přinesl svoje svědectví a setkal se s tisíci lidí, kteří navštívili výstavu o APAC. "Metting je kousíčkem Božího srdce," říká. Chtěl zavolat svojí matce, aby jí vyprávěl, co se mu děje v Itálii a jaké dobro působí lidem tím, že přinesl svů j příběh. "Plakala. Řekla mi jenom: -Teď si můžu v klidu odpočinout.-" Slíb byl dodržen.