Tajemství Krista a jeho bytí člověkem

Důležitost „Kristova zajetí“ v Caravaggiově životě a uměleckém projevu je velmi dobře vystižená slovy Roberta Longhi: „Caravaggio objasnil svého trpícího a nebojácného génia ve svém ‚Kristově zajetí.‘ Na jedné straně odkaz na starověk, který je ukryt v plášti, jenž téměř zahaluje Kristovu a Jidášovu hlavu a vytváří tak dojem diptychu, na druhé straně třesoucí se lucernou osvětlená skupina vypadá jako kalich z tmavého skla třístící se během hrůzné noci.“

Obraz, namalovaný pro kolekci bratří Mattei na konci roku 1602, je výjimečný tím, jak reprezentuje postavu Krista, jehož prsty propletené na znamení, že se vzdává, silně kontrastují s násilnickou rukou Jidáše, který svírá Mistra v prudkém objetí. Úzké vazby kardinála Girolama Mattei, pro něhož bylo dílo pravděpodobně namalované, s františkány jsou možným vysvětlením důrazu, který je kladen na poslušnost Krista, protože poslušnost je velice důležitá pro tento řád.

Tragičnost události je mistrovsky vyprávěna postavou mladíka, který je zobrazen za zády Krista a který utíká křičíc a s rukama vztaženýma k nebi. Markovo evangelium vypráví, že jistého mladíka, který měl na sobě jen kus plátna, chytili, když utíkal z Getseman, ale že se jim vysmekl a nechal jim v rukou plátno.

Ale zdá se, že se Caravaggio neuspokojí jen s tím, že ukáže divákovi tragédii, která se odehrává; vypráví také něco o sobě. Postava na špičkách a s lucernou v ruce, která se snaží co nejlépe osvětlit scénu, je sám malíř; Caravaggio se umístil mezi strážce, kteří přichází, aby zatkli Mistra. To má svůj význam, protože tím okamžitě Caravaggio odkazuje na filosofa Diogéna ze Sinopé, který je zobrazován, jak s lucernou v ruce hledá sám sebe. Caravaggio se tedy vyobrazuje celý soustředěný na odhalení Kristova tajemství a jeho lidství.