Také já jsem Japonka

Co se to děje ve světě? Co se děje ve mně? Co se ode mě žádá? Válka v Lybii, Japonsko... Všichni si dělají starosti, jaké to bude mít následky. Já ne. Mám jediné přání: pochopit, co mi Bůh tím vším říká. Japonsko mi ukázalo, že věda, všechna preventivní opatření mohou zachránit životy, ale Pán světa je jiný. Od roku 2009, ode dne zemětřesení tady v Abruzzu, si pořád kladu otázku: „Kdo mě zachrání? Kdo zachrání moje děti a Kdo mi je zachová?“ Spása není život, jak ho chápeme my, budeme moct žít i mnoho let, ale bez smyslu. Spása je Někdo, kdo se mě ujme, kdo se slitovává nad mou nicotností, kdo má slitování s mými každodenními pokusy vytvářet dobro. Spása je Někdo, kdo mě objímá. Když se dívám z okna na zasněžené hory, myslím na lidi, kteří žijí v Japonsku, myslím na fakt, že jsem se jim nikdy necítila tak blízká. Protože Japonsko není kilometry daleko, ale je v mém nitru. Je falešná domněnka myslet si, že sama můžu vytvořit něco trvalého, je klam myslet si, že jsem v pořádku, že už vím. Jsem jako oni, jsem Japonka. Mezi nimi a mnou není rozdíl. Já i oni potřebujeme Jeho objetí. Proto neustále opakuji: „Smiluj se nade mnou, chyť mě a nepouštěj. Daruj světu Svoje objetí, protože jedině to opravdu potřebujeme.“

Grazia, Aquila