Tony Blair, Láska v pravdě a Meeting Rimini

Všechny barvy křesťanského sociálního učení se vždy rozzáří na Meetingu v italském Rimini, který je asi největší akcí svého druhu na světě. Pořádá ho každoročně hnutí Comunione e liberazione. Na konci srpna proběhl již 30. ročník akce, jíž letos rezonovala sociální encyklika Caritas in veritate (Láska v pravdě).

Francesco Lambiasi, kterému papež Benedikt XVI. adresoval na úvod setkání zvláštní pozdrav, při zahájení akce řekl: „Dnes už nelze být křesťany ze zvyku nebo z konvence, ale jedině volbou. A zvolit Krista lze jedině z lásky a přesvědčení. Každý dne můžeme slyšet o někom, kdo se vzdaluje nebo přerušuje kontakty s Pánovou církví, protože považuje křesťanské učení za příliš tvrdé. Kdo však nevěří v Krista nepoznává skutečnost skutečně.“

Pavilony mítinku prošlo během 7 dní přibližně 800 tisíc osob. Ti všichni dali ve slunných dnech přednost přednáškám, diskusím, výstavám, koncertům a filmovým projekcím před relaxací na mořské pláži. Mítink zajišťovalo organizačně 4 tisíce dobrovolníků. Vatikánský rozhlas shrnul jubilejní ročník, následovně:
„Mediální ohlas této největší italské společenské akce byl imponující. Veřejnoprávní i soukromé televize i rozhlas a nejhlavnější deníky denně sledovaly dění na mítinku. Téma setkání – „Poznání je vždycky událost“ se dotýkala také lidí, kteří jsou nejen zeměpisně daleko od Rimini, ale nemají ani k víře žádný vztah. Trenér italského národního fotbalového mužstva, Marcello Lippi, který zde byl dotázán na téma mítinku, odpověděl že není věřící, ale diví se a závidí věřícím, kteří nacházejí sílu ve společenství s druhými.
Mítinku se účastnili intelektuálové, politici, včetně čtyřech prezidentů z Afriky a takřka všech ministrů italské vlády, bankéři, přírodovědci, tři laureáti Nobelovi ceny, lidé ze světa kultury a umění. Mítink navštívila bývalá velvyslankyně USA při Svatém stolci Mary Ann Glendon. Italský lékař – kardiolog Enzo Janacci, který je zároveň zpěvákem, hudebníkem a skladatelem, hovořil o své vlastní cestě od agnosticismu k víře a přirovnal ji k situaci zamilovanosti, která umožňuje vidět vše v úplně jiném světě. Prof. Edward Green z Harvardské univerzity dal zapravdu Benediktovi XVI. ve věci boje proti AIDS. Poukázal na to, že prezervativ není – z vícero důvodů – v Africe účinným preventivním prostředkem. Francouzský filosof Remi Brague z pařížské Sorbony zdůraznil, že víra nemá v úmyslu vysvětlovat, jak vzniklo stvoření, ponechává svobodu vědeckému bádání, ale tvrdí, že skutečnost má smysl. Proto je víra stejně jako svoboda základem racionality.
Mítink poukázal znovu na to, že je možné, aby se autenticky setkali a vyměnili si zkušenosti křesťané různých vyznání, ba stoupenci různých náboženství, včetně islámu, tedy lidí různých pohledů, kteří však hledají a ptají se na smysl bytí svého i druhých lidí. Letošní mítink se skončil spontánním ujištěním – na viděnou příští rok.“

Hlavní hvězdou letošního Meetingu byl nedávný konvertita ke katolictví, bývalý britský premiér Tony Blair. Na dotaz, jak došlo k jeho k konverzi, odpověděl s úsměvem: „Všechno je to vina mojí ženy.“ Ke katolíkům ho prý přivedl objev univerzálního charakteru církve.
Blair na Meetingu šokoval mimořádným osobním a politickým svědectvím. V duchu encykliky Caritas in veritate hovořil o vysvobozování člověka zpod všudypřítomné vlády státu.
Blair přiznal, že do svého úřadu nastupoval s touhou uspokojit vždycky všechny. Po deseti letech končil s pochybností, zda uspokojil vůbec někdy někoho. Stát podle něj dělá nejlépe, když se snaží vytvářet lidem prostor k aktivitě, když podporuje kreativní snažení lidí a nechce je ovládnout a učinit na sobě závislými. Bývalý britský premiér postupně zjistil, že k vytvoření harmonické společnosti nestačí úsilí státu, obcí, jednotlivců. Musí tu být místo také pro víru. Humanismus se bez víry se totiž mění v „nelidský humanismus“ - bez Boha člověk neví, kam má jít, neví, kým je. Blair připomněl pasáž encykliky Caritas in veritate, ve které papež stanovuje diagnózu éry globalizace. Ta z nás udělala sousedy, ale ne bratry. Benedikt XVI. se dočkal od Blaira uznání i za poctivý styl mezináboženského dialogu. Dialog předpokládá hluboké zakotvení ve vlastní tradici a nesmí nikdy zastírat odlišnosti různých vyznání. Samotný závěr vystoupení nedávného konvertity ke katolictví Tonyho Blaira se pak svou formou přiblížil jakémusi hymnu na katolickou víru: „Víra není pověra, není to pojištění proti životním nesnázím; je zárukou opravdu lidského prostředí. Víra není magie ani únik před těžkostmi života; je smyslem života. Víra ne jako tajemství, které je třeba rozlousknout, ale jako tajemství, které osvěcuje hranice lidské mysli. Víra a rozum jsou spojenci, ne protivníci. Podporují se, objímají, navzájem posilují. Nebojují o nadvládu, spolu jsou nepřemožitelní. Proto musí být slyšet hlas církve. Proto musí církev mluvit přesvědčivě, jasně, průzračně. Neboť uvnitř i za hranicemi každého národa a společenství národů je hlas víry nutný a musí být slyšet.“