Ty nezemřeš

Kázání Andrey Barbera na XXV. neděli v mezidobí.

Evangelium, které jsme četli dnes, je pokračováním toho z minulé neděle, kdy Ježíš zvěstoval, že Mesiáš bude muset trpět. V evangeliu minulé neděle jsme naslouchali rozhovoru mezi Ježíšem a Petrem, rozhovoru, v němž Ježíš tvrdě kárá Petra a říká mu, že jeho myšlení není myšlení Boží. Petr totiž po zprávě, že Mesiáš, tedy Ježíš, bude muset trpět, vykřikne: „To se Ti nikdy nestane!” Petr nedokáže přijmout, že osoba, kterou nejvíce miluje, by měla trpět. Jak lidská je tato Petrova myšlenka. Nejsme takoví i my? Nemyslíme si snad i my, že utrpení je cosi nelidského a že nikdo, koho máme rádi, by neměl trpět? Jistě, utrpení samo o sobě není dobré. Člověk nebyl stvořen pro utrpení, byl stvořen pro štěstí. Jeho touhou je naplnění tohoto štěstí. A tak v určitém smyslu je správné, že člověk utíká před utrpením, protože jeho srdce cítí, že utrpení je něco negativního.
Jestliže ale je to tak, jestliže utrpení je pouze cosi negativního, proč Ježíš odpovídá Petrovi tak tvrdě, dokonce ho nazývá Satanem? Proč Ježíš říká, že je nutné, aby Mesiáš trpěl? Proč tato podivná nutnost utrpení? Proč tento Ježíšův téměř masochistický postoj?
V dnešním evangeliu jsme znovu slyšeli, jak Ježíš zvěstuje své utrpení, ale narozdíl od minulého týdne připojuje, že po třech dnech vstane z mrtvých. Zde je tedy něco nového. V Ježíšových slovech už není jen předzvěst jeho utrpení, ale také jeho zmrtvýchvstání. Já myslím, že toto je správný způsob, jak uvažovat o utrpení a jak je žít podle víry v Ježíše Krista. Kříž a vzkříšení v Ježíšově životě, stejně jako v našem, nesmějí být nikdy odděleny. Jedno je pravdivé, pouze je-li pravdivé i druhé.
Poté, co Ježíš prošel svým utrpením, bolest a utrpení už nejsou pouze negativní, naopak, svým způsobem Ježíš ze svého utrpení učinil takřka svátost, znamení své Přítomnosti. Stačí se podívat na nemocné. Tito lidé jsou skutečně svatí, protože žijí svůj kříž, a poté, co nám Ježíš ukázal cestu, jejich utrpení nejenže není zbytečné, ale přispívá ke spáse všech. Je zde ale ještě druhý aspekt, který bych chtěl zdůraznit a který podle mého názoru představuje jeden z nejtajemnějších aspektů lidského života. Řekli jsme, že člověk nebyl stvořen pro utrpení, ale že utrpení Kristovým křížem nabylo nový, pozitivní význam, protože cílem kříže je vzkříšení.
Existuje ale i jedna lidská zkušenost, která nám říká, že utrpení má v sobě pozitivní aspekt, má v sobě aspekt pravdy.
Jaká to je zkušenost? Je to zkušenost lásky. Neexistuje totiž láska bez utrpení, anebo lépe, neexistuje láska bez oběti. Oběť je pro mne opravdu jedním z nejdražších slov v mém životě. Italské slovo pro oběť – “sacrificio” pochází z latinského “sacrum facere” což znamená “učinit něco posvátným”. Oběť je to, co činí posvátným všechno.

V čem spočívá tato oběť, která činí vše posvátným? Dát život? Milovat chudé? Dát všechno Bohu? To vše je správné, ale jsou to všechno důsledky. Největší oběť, kterou člověk může přinést, je uznat, že možnost být šťastný nepochází z něho samého a stejně tak schopnost milovat. Velkolepá zkušenost lidské lásky, když je tato láska pravdivá, spočívá v tom, že čím více někoho miluji, tím více chápu, že to nejsem já, kdo ho učiní šťastným. Mohu pro toho člověka udělat všechno, mohu se pro něj i obětovat, ale samo o sobě to nestačí k tomu, aby ho to učinilo šťastným. Je to někdo Jiný, kdo činí šťastným člověka, kterého miluji. V mládí se tato naše neschopnost učinit druhého šťastným často mění v násilí vůči němu nebo se mění v sobeckou touhu vlastnit, u níž je sex pouze jedním z aspektů a která se projevuje v postoji, jenž vůči svému partnerovi zaujímá 99 procent lidí, postoji vyjadřovanému větou: „Ty jsi MŮJ /MOJE/, já jsem Tvůj /Tvoje/.” Samozřejmě, že málokdo to přiznává, přiznat to vyžaduje totiž velkou pokoru. Stačí se ale dívat na různé dvojice, aby člověk viděl, že je to pouze egoismus, co je udržuje spolu. Je ale potřeba projít cestou pravdy, abychom se mohli dívat na milovanou osobu a na neschopnost učinit ji šťastnou beze strachu a bez zklamání. Objev toho, že někdo Jiný, Ježíš, činí šťastnou osobu, kterou miluji, mne nečiní zbytečným, podružným, neumenšuje mou lásku, naopak, maximálně umocňuje mou schopnost milovat, protože mne naplňuje úctou a obdivem k druhému, které bych já sám nedokázal mít. Ježíš Kristus nám nebere osobu, kterou milujeme, naopak ji činí krásnou po celý život, a nejen to, po celou věčnost. Ježíš neubírá nic lidství, které je v nás, naopak je umocňuje, činí naši osobu opravdu lidskou a naši lásku opravdu velkou a svobodnou, takže ji už nebude určovat věta: „Ty jsi MŮJ /ty jsi MOJE/,“ ale jiná věta, větší, krásnější, pravdivější: „Ty nemůžeš zemřít.” Nemůže zemřít to, co milujeme, náš život nebyl stvořen pro smrt. Kdo ale může pravdivě vyslovit toto jediné opravdové vyznání lásky? Jedině ten, kdo potkal vzkříšeného Krista, Krista žijícího mezi námi, jedině ten, kdo byl zasažen Kristovým vzkříšením, může milované osobě říci tuto větu. A tak i poslední překážka lásky, velká překážka, kterou představuje smrt, je překonána životem zrozeným z Kristova vzkříšení,
„Quos redemisti, tu conserva Christe - Ty, které jsi zachránil, ó Kriste, uchovej nám navždy!” Tak zní starodávný latinský hymnus. Ježíši, zachraň mi ty, které miluji. Ty, který můžeš všechno, zachovej navždy naši lásku tak, abych mohl pravdivě říci osobě, kterou miluji: „Ty nezemřeš.”