Větší než hřích

Dopis papeže



Bylo by toho hodně, o čem by se dalo diskutovat na téma událostí, které vedly Benedikta XVI. k napsání Dopisu irským katolíkům. Mohli bychom začít u faktů, čísel a dat, která, když se zkoumají detailněji, ukazují realitu mnohem skromnější než, jak je líčena zuřivou mediální kampaní. Nebo bychom mohli začít u kontradikcí těch, kteří v tom stejném periodiku odsuzují určité ohavné činy, ale jen o několik stránek dále ospravedlňují všechno a všechny, zejména ve věcech sexu. Mohli bychom to udělat a možná by to pomohlo pochopení rozsahu útoku na Církev, a to i bez ohledu na velikost jejich pochybení. Ale pouze Papežovo pokorné a odvážné gesto jde k podstatě věci.



Bezpochyby se jedná o hlubokou a vážnou ránu, jednu z těch, která Krista vedla k použití prudkých slov („Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ Mt 18,6).

„Kolik špíny je v církvi!“ Sám Joseph Ratzinger to prohlásil během Křížové cesty u Kolosea v roce 2005, krátce před tím, než byl zvolen Papežem. A od té doby realisticky nepřestal připomínat tento fakt. Je v ní přítomen hřích, závažný hřích. Také zlo, které s sebou vždy nese bolest. Musí se udělat vše, co je možné, k zastavení zla a utišení bolesti. Papež to už dělá a jeho dopis to zdůrazňuje, když žádá viníky, aby se „zpovídali před Všemohoucím Bohem a ustanovenými tribunály.“

Ale právě pro tyto důvody je podstatou problému něco jiného. Společně se všemi omezeními a uvnitř zraněného lidství Církve existuje něco většího než hřích? Radikálně většího než hřích? Je něco, co může zlomit neúprosné okovy našeho zla? Něco, jak píše Papež, co „má moc odpustit i ten nejtěžší hřích a využít i toho nejstrašnějšího zla?



„Toto je problém: Bůh se pohnul pro naši nicotnost,“ připomínal don Giussani větami používanými v manifestu CL k Velikonocím: „Nejen to, Bůh se pohnul pro naši zradu, pro naši ubohost. Je to soucit, milost, vášeň. Smiloval se nade mnou.“ To, co přináší Církev do světa, ačkoli určitě ne díky svému vlastnímu úsilí, talentu a už vůbec ne díky dokonalosti svých přívrženců, je pohnutí Boha nad naší nicotností. Něco většího než naše omezení. To jediné, co je nekonečně větší než naše nedostatky. Pokud se nezačne odsud, nepochopí se nic lidského. Všechno se doslova zblázní.

Také nám se stává, že se vyhýbáme tomuto soucitu. Někdy dokonce i samotná Církev redukuje víru na etiku, morálku, na nemožný a osamělý pokus o plnění zákonů, jako kdyby potřeba tohoto objetí byla něco, za co se máme stydět. Ale jestliže zapomínáme na Krista, jestliže oddělíme to radikálně jiné měřítko, které On přináší na svět skrze Církev, nezbývají nám už nástroje k porozumění a hodnocení vlastní Církve.

Tehdy je snadné splést si pozornost věnovanou obětem a respekt k jejich minulosti se shovívavým tichem a rozvážnost při jednání s viníky, skutečnými i domnělými (obviněnými možná na základě pomluv, které se znovu vynořují po desetiletích), s touhou „skrývat“ (která evidentně v některých případech byla). Je skoro nevyhnutelné mluvit nedůtklivě o celibátu, pokud se ani nezavadí o skutečnou hodnotu panenství. A stává se nemožným pochopit, proč Církev může být zároveň tvrdá i mateřská ke kněžím, kteří chybují. Může je přísně potrestat a žádat je, aby si odpykali trest a napravili způsobené zlo (tak to dělala v minulosti a tak to bude dělat stále), ale pokud je to možné, bez přetržení vlákna, které je s ní spojuje, protože to jediné je může zachránit. Církev může žádat od svých synů, aby „byli dokonalí jako jejich Otec na nebi“ bez požadavku na nemožnou bezhříšnost, ale s důrazem na to, aby žili stejné milosrdenství, s jakým nás Bůh objímá („buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“).



Právě proto může Církev vychovávat. A to je také skutečný důvod, proč je obviňována („Vidíte, jak chybují kněží, a ještě takovým hrozným způsobem?! Jak jim můžeme svěřit naše děti?!“), jako kdyby její výchovná autorita naprosto závisela na dokonalosti jejich synů a ne Něm. Na Ježíši Kristu. Na Přítomnosti, která i uprostřed všech chyb a spáchaného zla přináší na svět takové objetí, jaké vidíme na Chagallově obraze „Marnotratného syna“ a které připomínáme na našem velikonočním plakátu. Na něm můžeme vedle Giussaniho vět číst také následující slova Benedikta XVI.: „Obrátit se ke Kristu znamená v podstatě právě toto: opustit iluzi soběstačnosti, objevit a přijmout vlastní bídu a touhu po jeho odpuštění, po jeho přátelství.“.



Toto je objetí Krista, kterým objímá naše raněné a ubohé lidství a které je mnohem silnější než všechno zlo, co můžeme spáchat. Pokud by Církev při všech omezeních, které má, nemohla toto nabídnout světu a obzvlášť obětem barbarských činů, tak bychom byli ztraceni, protože zlo by tu stále bylo, ale bylo by nemožné ho překonat.