Všechno, co končí, je příliš krátké

Kázání Andrey Barbera na mši CL na Vyšehradě. 18. 11. 2007

«Všechno, co končí, je příliš krátké». Tato myšlenka svatého Augustina popisuje celý náš život. Již v dětství a dospívání se v nás rodí, byť neuvědomělý, pocit, že jsme stvořeni pro něco, co nekončí. Jestliže by totiž něco, co začalo a co nás uchvátilo, mělo skončit, pak by pocit nespravedlnosti měl v životě poslední slovo. Ale tak tomu není. Že tomu tak není, to ukazuje touha žít dál, i zítra, touha, kterou všichni pociťujeme i v bolesti, v nemoci, ve stáří. Touha po něčem dalším je vepsána v našem srdci. A není to iluze, neboť je společná drtivé většině lidí všech dob.

Pociťujeme tedy přání, aby /náš/ život pokračoval, aby semena vložená do půdy našeho života dál přinášela květy /a plody/.

Život očekává, že bude změněn, ne že bude vymazán. Tak jako půda nemůže přinášet nové žně, nové plody, jestliže není znovu oseta a ještě předtím zorána a obdělána, stejně i naše osoba potřebuje být obnovena, znovuzrozena, potřebuje narodit se znovu. Můžeme se sami znovu narodit? Můžeme být zdrojem naděje pro sebe sama? To je nejdůležitější otázka, kterou si člověk musí položit. Od KOHO očekávám své štěstí, svou spásu?

Tento týden jsme byl v Římě, v semináři, kde jsem strávil pět let, možná nejkrásnějších pět let svého života. Znovu jsem se viděl mnoho lidí (kněží), kteří mne vedli k tomu, abych objevil své povolání a abych je žil. Tito lidé mi pomáhali každý den se znovu narodit, začínat znovu, když jsme chyboval, nevzdávat se, když jsem objevil svá omezení. Všichni tito lidé, díky setkání s hnutím a s donem Giussanim potkali otce, člověka, který jim pomohl stát se /opravdovými/ lidmi. Kdo je “otec” v našem životě? Otec je ten, kdo tě s láskou vede a pomáhá ti objevit otcovství Boží. Aby mohl toto dělat, občas musí otec své děti korigovat. Kdyby je nikdy nekorigoval, nepomáhal by jim vejít do života, vejít do zkušenosti lásky, která může vyžadovat i obětování vlastního názoru, vlastní pýchy, proto, aby život mohl být prožíván v pravdě. Korigování otce nás vždy vede k tomu, abychom vstoupili do zkušenosti osvobození od strachu. Právě tehdy, když člověk objeví, že je dítětem, a tedy milován, tehdy se i /jeho/ život osvobodí od strachu.

Všechno, co končí, je příliš krátké. Tato věta svatého Augustina popisuje zkušenost, k níž jsme všichni povoláni. V našem životě je něco, co nekončí: Kristus a Jeho přátelství s námi. Jeho přátelství nás osvobozuje od strachu. Za několik málo týdnů vstoupíme do Adventu. Církev nás každý rok nechává prožívat tuto liturgickou dobu právě proto, aby nás vychovala k “Očekávání”, k čekání na Toho, který je bez konce. Je to zkušenost, kterou všichni prožíváme a která nám pomáhá pochopit postoj, který máme mít v této adventní době. Popíšu jej na příkladu. Když máme nějakého člověka rádi a víme, že druhý den se sním setkáme, náš čas, všechno, co děláme, se naplní očekáváním této milované osoby. Všechno se stane krásnějším, protože víme, že druhý den, prožijeme chvíle s tím, kdo nás nechává více vychutnat život. A tak je to i s Ježíšem, On již přišel, již je mezi námi, ale církev po nás každý rok požaduje, abychom Ho znovu očekávali, dokonce ho můžeme očekávat s jistotou, protože víme, že již přišel. A tak se čas stává krásným, plným očekávání, plným radosti, protože On znovu přijde. A tak setkání s Ježíšem, který přichází, je jako setkání s milovanou osobou. Touha být s Ním, žít jako On, naplňuje naše očekávání pokojem a radostí. Ano, “všechno, co končí, je příliš krátké”. Ježíš přišel a v každé chvíli přichází právě proto, aby “všechno to, co milujeme, nikdy neskončilo”.