Začátek (krásné) cesty

16. března 1980 zazpíval Cladio Chieffo během setkání Svatého otce s hnutím Communione e Liberazione před Janem Pavlem II. píseň La strada, kterou mu věnoval. Takto vzpomíná zpívající autor z Forli na tento okamžik: „Písnička La strada se rodí z mých cest, kdy jsem jezdil zpívat, z jistoty, že jsem dělal to, co jsem měl dělat (to je radost z povolání), a ze setkání s velkou osobností Jana Pavla II. Během jeho prvních cest jsem ho viděl šťastného a přemýšlel jsem, kolik ho muselo stát opustit Polsko. Když uslyšel La Stradu, jeho pohled byl plný sladkosti a obrovské vděčnosti. Vzpomínám si na objetí, kterého se mi dostalo, když jsem mu tuto písničku poprvé zpíval. Objetí, které bych za nic nevyměnil.“ ( La mia voce, le tue parole di Paola Scaglione, ed. Ares).

Chieffovy poznámky z koncertu z 80. let 20. století:
Je to píseň, která se rodila z odloučení. Mám 35 let. Bydlím ve Forli a živím se jako učitel. O víkendech cestuji, abych účinkoval v zahraničí. Během těchto cest neodcházím z domova z vlastní vůle, protože tím, že sebou musím vozit zesilovač, nemůžu sebou vzít svoji manželku, protože v mém autě jsou pouze kytary a bedny. Takže často cestuji sám se svým kytaristou, mým přítelem.

Cestovat, být daleko od domova mě stojí hodně. Nedělám to ze své vůle. Přesně jak říká písnička: „ Je žlutý celý venkov a již se mi po tobě stýská…“ Protože nostalgie mě přepadne ihned, v prvních dvou kilometrech se začnu dívat zpátky a jsem v pokušení otočit to ve Faenze nebo Ceseně a vrátit se zpátky. Ale píseň říká: „Kam jdu, je tam někdo, kdo čeká, a tak si tě nesu s sebou.“ Když mi můj syn říká: „Tatínku, nejedeš i dnes zase někam pryč zpívat…“. „Ano“, říkám „jedu pryč“. „Ale tatínku, nesmíš jet, nechci.“ „Martino, ale podívej, jedu, protože je důležité říct lidem, že Bůh existuje a že je velký, že se může žít společně v jeho jménu a že je to krásný život.“ „OK. Musíš odjet. Ale řekni pravdu, že by se ti chtělo zůstat!“ Na mysl mi přichází jedna věc…pochybnost, pak se vzchopím a jdu. Anebo v něžných momentech se mě ptá: „Táto, jedeš po dálnici?“ a já si říkám chudáček, dělá si starosti o moji cestu… „Ano, jedu po dálnici, ale neboj“. „Jestli budou otevřené obchody, přivezeš mi něco?“

Takže jet pryč je bolestné, ale je to také velice krásné, protože dnes večer, až pojedu domů, pokud jsem toto setkání neprožil hloupě, budu mít po vás nostalgii a vezmu si vás s sebou a doma bude někdo, kdo na mě čeká.

Když se ti tohle stane v prvních letech práce, tak to může být výsledkem nějaké extáze, ale když se ti to v srdci děje po 18 nebo 19 letech na cestách, dálnicích, ve vlacích, jíš bagety, po bezesných nocích… je to velice krásné, je to něco, co bych za nic nevyměnil. Před několika dny jsem říkal kamarádům: „Je opravdu veliký Bůh, je opravdu veliký tento život, protože tyto věci, které se mi dějí, které bych si v životě nevymyslel a které se můžou stát každému, jsou nemyslitelné, nepředstavitelné, nečekané."

Tato píseň, kterou jsem složil pro svou manželku, se rodí z odloučení. Zrodila se téměř přes telefon během několika cest, kdy jsem byl hodně daleko, a silně jsem vnímal touhu být s ní. Není to tak, že když jsem doma, tak jsem skvělý manžel, skvělý otec, není to tak, že by domov byl automatický. Naopak. Chybuji, dělám hlouposti, ale vím moc dobře, co je rodina, a mám moc rád svoji manželku a své děti a hlavně také své přátele. Proto je tato píseň zpěvem o nostalgii vnímané jako touha po plnosti, že všichni můžeme být spolu. Je to jako chtít říct tolik věcí a hledat pouze jedno slovo, které je vyjádří.