Začínat v Americe znovu jako protagonisté

Dva italští univerzitní studenti na Ohio State a Harvardu píší svým přátelům. Uprostřed dřiny a chyb našli proměnu.

Tímto článkem pokračujeme v naši sérii o životě komunit CL na amerických univerzitách. V posledním článku ve Stopách jsme psali o komunitě CL na univerzitě Notre Dame, něčem novém pro celou univerzitu, a zde nabízíme výňatky z dopisů italských studentů z CL na Harvardu a Ohio State, kde se setkání a okolnosti staly příležitostí pro proměnu a nový začátek.

"Právě to začíná."
Tady v Americe se dějí mimořádné věci – právě když si myslím, že skutečnost už mi nemá více co říci, když cítím, že jsem upadl do životní rutiny.
Tento týden byl vskutku obtížný, protože jsem začal psát svou diplomovou práci, celý den před počítačem, abych připsal pár stránek v angličtině, ve které, bohužel, ještě stále nejsem příliš dobrý. Každé ráno bych proto vstával stále více stísněný a myslel bych si: ,,Krásné chvíle počátečních zážitků jsou ty tam!“
V pátek byla škola komunity a před odchodem jsem si pomyslel, že se stala také takovou rutinou. Mike Eppler, odpovědný za hnutí na Středozápadě, nás přišel vyzvednout. Je to skvělý chlapík. Přijel pro nás ve svém pick-upu, dlouhém jako dvě běžná auta, a smál se tím upřímným smíchem, tak typickým pro zdejší lidi. Nasedli jsem do vozu a po zdvořilostech jsem přešli přímo k věci: musíme začít školu komunity v Columbusu. Řekl jsem mu, že bych to udělal velmi rád, ale má angličtina není ,,připravena“, ale on mi odpověděl, že má zkušenost a lidství připraveny jsou – zrovna tak, bez pochybností či vteřinového zaváhání, jako kdyby mě znal roky.
Pokračovali jsme v diskusi po škole komunity během hodinu a půl trvající jízdy mezi Daytonem a Columbusem. Ke konci jízdy jsem řekl: ,,Nikdy jsem neopustil Itálii, než jsem přišel sem, a tento večer mluvím s tebou, čtyřicetiletým Američanem, který hovoří jiným jazykem a kterého jsem potkal teprve před třemi hodinami… a nemluvíme o blbostech; rozmlouváme o našem životě, naší zkušenosti.“ Obrátil se ke mně a řekl, ,,To je úžasné! Je to důkaz, že Ten, který tě poslal, je Ten samý, jenž poslal mě!“
A neskončilo to tady! Naléhal na setkání s rodinou, u které jsem bydlel, a tak jsme zorganizovali večeři v restauraci. Ukázal se v sedm večer, když jsem se ještě sprchoval. Když jsem sešel dolů, seděl tam na gauči, mluvil a smál se s celou rodinou okolo něj, každý byl unesen jeho přítomností! Nejprve požádal Barbaru (matku), a pak Tima, aby mu na pianu zahráli Chopina. Tim hrál a Mike stál tiše vedle něj se zavřenýma očima. Když hra skončila, otevřel oči, poděkoval Timovi a řekl: ,,Miluji krásu!“ Když nadešel čas odchodu do restaurace, nasedl jsem do jeho auta a řekl: ,,Začneš školu komunity zde. Všechno je připraveno; všechno je perfektní.“ Odpověděl jsem: ,,Máš pravdu, ale vždycky, když o tom přemýšlím, zdá se mi, že na to nestačím.“ Řekl: ,,To není otázka být schopen; je to otázka být tou vedoucí osobností.“ V restauraci nás bylo dvanáct, a když jsme skončili s jídlem, začali jsme zpívat společně duchovní písně uprostřed restaurace. Když jsme odešli, Mike řekl: ,,Lidi, dnes večer se s vámi zrodila komunita CL v Columbusu – tady, teď, na tomto místě, před touto Italskou restaurací!“ A, neuvěřitelné, všichni jsme přikývli; bylo nám to všem tak jasné! Když byl čas dát sbohem, Mike mě objal a řekl mi do ucha: ,,Právě to začíná.“, Ten večer mi ukázal Kristus svou lidskou tvář. Šli jsme do dívčího pokoje zpívat, zatímco Tim hrál na piano. Byli jsme z toho večer všichni tak šťastní; jen zaslepená osoba by neviděla, že se něco začalo měnit.
Tommy, Columbus

Dýchat svobodněji
Toto období nebylo jen nesmírně plné práce, ale také plné velkých změn. Chci vám říci o tom, jak je být křesťanem v těchto souvislostech vskutku překrásné. Z intelektuálního hlediska, předpokladem ve všech mých vyučovacích hodinách je odstranění hodnoty autority a tradice – jak můžete být svobodný myslitel a zároveň někoho následovat? Z politického a kulturního hlediska je nabízená odpověď zřejmý protiklad: ,,síla“ svobodného myšlení, hledání legitimizace musí nutně spočívat na jiných autoritách, a končí tím, že sebe samu předkládá jako absolutní veritas (mezi mými kolegy je těžké vykořenit tuto rovnici: ,,Je to pravda, protože to tak říká Harvard“). Z lidského hlediska je nejvíce šokující věcí rozdělení mezi člověkem a intelektuálem; tzn. systematická eliminace otázek o smyslu z našeho studia (zatímco jsem znovu pročítal Leopardího Noční píseň, uvědomil jsem si, že pro mnoho mých spolužáků je to poprvé, co slyšeli tu otázku: ,,Kdo jsem?“), programové odstranění jakékoli náboženské rozpravy a, konečně, ostrá hranice mezi ,,co jsi v životě“ a ,,co jsi a co si myslíš jako intelektuál.“
Tváři v tvář tomu všemu jsem se ztratil také já, s mým pyšným přáním dělat všechno sám, s mými očekáváním okamžitě vše stanovit, a v mé počáteční psychologické dezorientaci. Ale přítel mě ,,nakopl“ správný směrem a přivedl mě zpět na cestu.
Popravdě, v minulých několika týdnech se kolem mne nic neměnilo, ale pozice, z níž se dívám na věci ano; co se změnilo je náhled, s nímž se dívám, a to způsobilo a působí, že vše je vskutku nové. Můj studijní rozvrh je nabitý, ale začal jsem se modlit chvály, připravovat se lépe na školu komunity a chodit na mši. Není toho moc více co říci, jen to, že mám více prostoru k dýchání než dříve.
Nevím proč, ale s Jen, se svými přáteli, se svými kolegy a ve škole komunity už není středem to, co si myslím; je to život, láska ke svému studiu, a čekání na naši svatbu. Zkrátka to, co existuje. Tak vidím proměnu sebe sama, a ne mou vlastní zásluhou, ale skrze čistou milost a díky některým přátelům, které mi Pán poslal do cesty. Stručně řečeno, nový začátek – na tomto místě, které postupem času začínám milovat!
Luca, Boston