Zahajovací den 2010 Želiv - přednáška

Jsme zde, abychom si navzájem pomáhali dívat se na svůj život a hodnotit jej.

Během uplynulého roku jsem viděl překvapující události, kde bylo zřejmé, že v nich působil Bůh.

Zpívali jsme: Krásná je cesta pro toho, kdo kráčí… Krásná je cesta, která vede domů…

Jaká je to cesta, která vede domů? Cesta, která vede domů, je ta, která tě přivádí na místo, kde jsi milován, kde tě chtějí a kde objevuješ, kdo opravdu jsi, kde je konečně někdo, kdo tě zná víc, než ty sám.

Nejdůležitější momenty z toho, co se tento rok mezi námi událo, byly: velikonoční triduum s křížovou cestou na Vyšehradě, duchovní cvičení Fraternity v Ostřihomi a letní prázdniny v Doubicích.

Mnozí z vás mi na konci prázdnin řekli, že byli zasaženi naší jednotou a že bylo zřejmé, že tuto jednotu působil Někdo Jiný než my. Řekli mi, že mezi námi bylo cosi jedinečného. V těch dnech jsme se cítili „doma“!

Jedna naše kamarádka mi během prázdnin v Doubicích řekla: „Mezi vámi se poprvé cítím přijímaná a milovaná taková, jaká jsem!“ Krásná je cesta, která tě vede domů, tam, kde už na tebe čekají… přijímána, přijímán takový, jaký jsem, je to sám Kristus, kdo nás přijímá, kdo na nás čeká.

Tyto události, které se mezi námi odehrály, by ale mohly zůstat jen hezkými zážitky, spojenými se zvláštními příležitostmi, avšak do běžného života každého z nás by nepřinesly žádnou změnu.

Mnohokrát v těchto týdnech, když jsem s vámi mluvil, jsem si všiml, jak nás okolnosti života, od těch nejbanálnějších až po ty nejvážnější, mohou zatěžovat a ovlivňovat.

My velmi často tyto okolností prožíváme rozděleni, jako by tu byla jakási trhlina: na jedné straně je naše víra, která je možná tak trochu redukována na sentimentální vztah k Bohu, i když je prožívána v krásném prostředí upřímného a opravdového přátelství, jako je naše. Na straně druhé je každodenní život, pomysleme na vztahy v rodině nebo ke kolegům a přátelům, na vztah k vlastní manželce nebo k vlastnímu manželovi, na práci, na studium, vztah k sobě samému. Anebo situace, která mne často nejvíce trápí, tedy vědomí mých omezení a všech ran z minulosti, které si nesu v sobě a které vyplouvají na povrch.

Často toto všechno prožíváme sami, a když to jde v životě špatně, stáváme se otroky vlastních zklamání, a když naopak dobře, jsme otroky vlastních exaltací, nakonec je naše hodnocení situací, které se nám dějí, určováno stavem naší duše anebo spíše pocitem, který máme ze sebe a z druhých, našimi nároky a naším přesvědčením.

Tento dualismus mezi vírou prožívanou subjektivně, která neovlivňuje moji mentalitu, která nepřináší novost, a životem, ke kterému přistupuji s mentalitou všech, to je právě trhlina, o které k nám v těchto měsících mluví Carrón a o které mluvil i na zahajovacím dni hnutí v Miláně.

Jaká je tedy naše slabost? Naší slabostí je, že nečerpáme hlubokou pravdu ze všeho, co žijeme, nepojímáme realitu v jejím nejopravdovějším významu, takovou jaká je.

Carrón nám to říká jasně, je v nás nedostatek lidství a nedostatek morálky, přitom morálkou rozumí něco jiného než etiku, etika je důsledek, redukování morálky. Morálka je postoj člověka vůči jeho Určení, vůči životu, bytí, vůči konzistenci sebe sama.

Tento opravdový postoj vůči realitě nám chybí, protože se v nás odehrává trojí redukce.

1) Především, jak jsem již řekl dříve, my takřka přistupujeme k tomu, co se děje, s předpojatostí, s hlavou plnou předsudků. To, co se nám děje, nás opravdu neprovokuje, neoslovuje, protože my již máme svou představu o tom, jak by realita měla vypadat. Toto je ideologie, která nás zotročuje a která může dospět až do bodu, kdy zcela zatemní pravdu a krásu toho, co se děje. Stavíme se k realitě s postojem, o kterém jsme rozhodli a který jsme zaujali již předem a nenecháváme se již ničím překvapit.

2) Jestliže se ale nenecháme ničím překvapit, protože jsme ideologičtí, pak nejsme již schopni vidět znamení, která jsou v realitě a která nás odkazují k něčemu hlubšímu. Věci, které se dějí, k nám nemluví, neříkají nám už nic, všechno je pouhé zdání, protože platí jen to, co si myslím já.

Proč se to děje? Protože nepoužíváme srdce správným způsobem.

3) Místo toho, abychom používali srdce jako rozum a cit, to znamená ověřovali všechno, co žijeme s našimi nejhlubšími touhami, redukujeme srdce na pouhý pocit, v podstatě má hodnotu jen to, co my cítíme.

Poslechněme si tuto definici dona Giussaniho:

„Srdce, jako rozum a citovost, je podmínkou zdravé seberealizace rozumu. Podmínkou toho, aby rozum byl rozumem, je, aby jej ovládla citovost, a tak se dal do pohybu celý člověk. Rozum a cit, rozum a citovost: to je srdce člověka.“

Chtěl bych ale dát příklad, který může pomoci pochopit, jaký je morální, opravdu lidský postoj, o kterém jsem mluvil.

Onehdy mi jedna z vás vyprávěla o této své osobní zkušenosti:

Letos v létě jsem musela prožít dlouhé období doma s rodinou v nepříliš jednoduché situaci a daleko od přátel, od vás. Na začátku mne tato situace velice unavovala a rozčilovala, protože bych si přála, aby to v rodině vypadalo jinak. Potom během jednoho dne prožitého s některými z vás jsem pochopila, že Bůh mi říká velice jasně: to, co se musí především změnit, je tvůj postoj vůči rodině. Když jsem to pochopila, vrátila jsem se domů v klidu a prožila jsem zbytek času v rodině s jistotou, že to bylo mé místo, kde Bůh žádal, abych v té chvíli byla.
Z tohoto vyprávění jsem pochopil, že základním bodem je náš postoj vůči realitě, jestliže nemáme tuto otevřenost vůči realitě, jakou jsem popsal v příkladu, který jsem vám vyprávěl, jestliže tu není tato otevřenost, nepřevládne vděčnost, která mi umožňuje pravý život, převládne pouze lamentování.

Ve vyprávění naší kamarádky mne velice oslovila jedna skutečnost: nezměnila svůj postoj díky své osobní genialitě nebo úkonu své vůle, vůle nestačí!

Její postoj se změnil poté, co prožila jeden den s některými z nás. To, co přemáhá naši ideologii, naši uzavřenost, je křesťanská Událost. Kristova přítomnost má sílu překonat relativismus našich dní; něco, co cítíme, nemá sílu změnit náš postoj vůči životu, tuto sílu má Kristův Svatý Duch!

Jak nám tedy říkal Carrón na duchovních cvičeních: naše svoboda musí vstoupit do hry, aby uznala a potvrdila Kristovu přítomnost v našem životě, a nikdo to za nás nemůže udělat.

My jsme obklopeni lidmi a skutečnostmi, které nám dokumentují a dosvědčují přítomnost Krista v životě, tady a teď. Neustále máme tato svědectví před očima. Úmyslně jsem dnes na začátku zmínil některé události, které se odehrály v tomto roce a které jsou jasným příkladem toho, co říkám.

Nabízí se ale otázka: Kolikrát my v tom, co se odehrává, poznáváme přítomného Krista?

Kolikrát dokážeme žasnout nad jeho přítomností?

Často jsme plni otázek, slov o Kristu, myslíme na Něho poněkud intelektuálním způsobem, ale téměř nikdy není pro nás jeho přítomnost tak reálná, jako by byla reálná například přítomnost osoby, do které bychom byli zamilovaní.

Pomysleme na to, jak tomu bylo u Jana a Ondřeje, prvních učedníků. Ti byli natolik naplněni jeho přítomností, že když se vrátili domů, začali vše prožívat odlišným způsobem.

To, co v našem životě chybí, je pamatování na Krista, pamatování, upozorňuji, ne vzpomínání, neznamená to vzpomínat si na to, že existuje, protože vzpomínka můj život nezmění.

Pamatovat znamená uznávat jeho přítomnost v mém životě, uznávat, že je to On, kdo působí.

Kristus existuje, ale jakoby neexistoval, to je nedostatek paměti.

Jestliže pamatování na Krista v našem životě není naše vzpomínka, ale uznání jeho přítomnosti, uznání milosti Události Krista v našem životě, pak to, co nejvíce potřebujeme, je prosit o tuto otevřenost, o tuto pozornost, prosit o to, aby Kristus přišel, prosit o Jeho přítomnost.

Pamatování na Krista je tedy moje prosba, aby se On v mém životě projevil, je zde tedy moje pamatování /na něho/ – prosba a jeho pamatování /na mne/ – milost jeho přítomnosti.

Já nejsem schopen udržet svou pozornost a svůj úžas nad tím, co Bůh nechává odehrávat se v mém životě, ale mohu prosit o to, aby mi tuto milost dal On.
Drazí přátelé, jak říká Carrón, jsme již dospělí, čas běží, nemůžeme se spokojit s ničím menším, než je Kristus, všechno, co není On, je příliš málo!

Naše práce, naše odpovědnost je právě toto: prosit, prosit v modlitbě na kolenou, dojatí za milost toho, co se nám stalo, prosit o to ve svátostech, prosit o to ve vztazích mezi námi, v našem přátelství. První způsob, jak si všimneme, že On existuje, je právě svědectví, které dáváme jeden druhému, prosme o to, abychom byli pozorní a široce otevření svědkům, kteří jsou mezi námi.