Ze tvých očích září jinakost nebe, které není tvoje

“Existuje cíl, ale ne cesta k němu.” Touto větou Franze Kafky don Giussani před dvaceti lety začal jednu ze svých nejhezčích přednášek věnovaných univerzitním studentům.
Vyslovil tuto větu, aby popsal častý postoj člověka vůči otázce po smyslu života. Odpověď na mé nejhlubší otázky, to, co naplní, uspokojí mou nevyčerpatelnou touhu po štěstí, která splývá s mou touhou po seberealizaci, po tom, abych dal svému životu smysl, tato odpověď možná existuje, ale není možné ji poznat.
Tento postoj nedůvěry vůči možnosti poznat Tajemství, to jest Boha, postupem času otevřel cestu nihilismu dnešního světa, kdy si nejen myslíme, že tajemství není možné poznat, ale dokonce si myslíme, že toto Tajemství ani neexistuje. V podstatě neexistuje nic, pro co stojí zato žít. Nic, pro co stojí zato trpět, radovat se, dát život.
A tak jediné, co nám zbývá, je přítomný okamžik. Jediné, co zbývá, je emoce, kterou prožívám teď.
Příkladem tohoto postoje dnešního člověka je to, co se přihodilo Andreovi minulý týden, během jedné školní hodiny.
Studentkám posledního ročníku viditelně nadšeným myšlenkou, že za pár měsíců je čeká maturitní ples, Andrea položil poněkud provokativní otázku: “V životě jsou věci důležitější než maturitní ples, nebo ne?”
Odpověď jedné ze studentek zněla: “Ne, pane profesore, pro nás není nic důležitějšího, než ples!”
Takže, toto je jasný příklad toho, co se odehrává v dnešnímu člověku, alespoň v naší západní společnosti. Neexistuje nic, žádný velký ideál, pro který by stálo zato žít, existuje pouze to, co si já definuji jako důležitou hodnotu pro sebe.
A tak se každý ve svém životě upíná na svůj malý či velký cíl, kterého chce dosáhnout, a všechno je přizpůsobeno a podřízeno dosažení tohoto cíle.
Příklad, který jsem dal, se týkal dosti jasného případu, který zajímá dospívající mládež, ale dejme si pozor, abychom tento jev neodbyli jako něco, co se nás dospělých netýká.
I práce nebo snoubenka či snoubenec, manželka či manžel, děti, přátelství nebo moje sebeprosazování mezi druhými, to vše může představovat množství malých cílů, kterým věnujeme veškerou svou energii.
Ne že by dnešní člověk přestal hledat štěstí, vlastní seberealizaci. Problémem je, že když člověk přestane věřit, že existuje hluboký význam jeho vlastního života, začne sám sebe v myšlenkách přesvědčovat, že si tento význam může dát sám. Ale člověk, který se snaží si dát štěstí sám, tedy člověk, který se snaží o sebeurčení, nemůže udělat nic jiného, než objevovat tento význam v detailu. A ten, i když bude sebevětší, bude stále jen detailem, který nebude moci sám uspokojit, uhasit žízeň po nekonečnu, kterou člověk v sobě má.
V této životní situaci se dnes ocitáme.
Existují skutečné, zvláště vážné problémy člověka, které nabývají enormních rozměrů a stávají se prostorem, v němž se odehrávají ideologické zápasy.
Pomysleme například na zmatek, který se odehrává kolem základních hodnot lidského života.
Dochází k velmi ostrému rozdělení v otázkách jako jsou potraty, eutanázie, právo na adopci dětí i homosexuálními páry atd. atd. Ani církev není této dynamiky ušetřena. V těchto dnech se objevila některá prohlášení biskupů a kardinálů, kteří se střetávají nad tématy, jako je kněžský celibát nebo přístup ke svátostem u rozvedených a znovu oddaných.
Nehodlám tu dnes vstupovat do těchto diskusí, hodlám zdůraznit fakt, že když člověk ztratí jednotnou vizi reality, když ztratí schopnost znovu přivést všechny detaily reality k jedinému cíli, potom každý z těchto detailů nabude neúměrné velikosti a hodnoty.
Někteří si myslí, že řešením utrpení a nemohoucnosti, které člověk musí prožívat v důsledku těžké nemoci, je eutanázie. Někteří si myslí, že řešení citových problémů a touhy po štěstí některý lidí je povolit adopci všem, kteří o ni žádají a po ní touží, i když to jsou dva muži nebo dvě ženy.
Ale pravou otázkou je co? Pravou otázkou je pravda.
Kdo jsem já? Co hledám? Proč existuji? Toto jsou pravé otázky, na které nikdo z nás neumí a nemůže odpovědět sám.
Starost, která v této chvíli leží na srdci Carrónovi, je vyzvat nás právě v tomto bodě:
Jak můžeme dnes my, kteří jsme potkali živého a přítomného Krista, být v našem dnešním světě svědky?
To znamená, jak můžeme my dnes probudit v našich bratřích opravdové otázky po smyslu vlastní existence?
Tato otázka je pro nás naléhavá, protože vše kolem jakoby se hroutilo, svět se mění šílenou rychlostí a my jsme v tom až po uši, ale my jsme potkali někoho, kdo si nárokuje právo říkat: “Já jsem Cesta, Pravda a Život!”
Zmatek, ve kterém se dnešní svět nachází, je největší výzvou, kterou má před sebou víra, křesťanská zvěst. Je to výzva, která se týká v první řadě nás. Jestliže i my dopadneme tak, že víra bude pro nás nějakou šaškárnou, jestliže my první nebudeme vnímat její souvislost se životem, začneme o ni ztrácet zájem i my. Co pak teprve ostatní!
Každý z nás je nucen odpovědět na tuto situaci, která ho provokuje.
U tohoto bodu se Carrón zastavuje: Abychom mohli být opravdovými svědky naší víry v současném světě, je nutné, aby byla přesvědčivá pro nás!
Jestliže naše náležení Kristu je opravdové, jestliže je konzistencí našeho života, pak můžeme být přesvědčivými svědky pro lidi, se kterými se setkáváme.
Tento rok jsme uskutečnili mnoho akcí, jednou z nich byla pouť do Čihošti v polovině září. Při této příležitosti jsme mohli my sami osobně konstatovat, že na pravdivosti a upřímnosti, s nimiž žijeme naši víru, závisí účinnost našeho svědectví.
Gesto poutě, které jsme vykonali, se stalo gestem misionářským, protože každý z nás vzal vážně nabídku, kterou nám učinil Andrea první večer po úvodu.
Šli jsme do Číhoště, abychom se modlili a abychom naše prosby a naše těžkosti předložili Panně Marii a otci Toufarovi.
Postoj žebráka, který stál u zrodu pouti, nalezl svůj výraz, to je stal se viditelným nejprve v pečlivosti, s níž byla pouť organizována a pak ve společné modlitbě, zpěvu, četbě textů, v jednotě mezi námi.
V těch dnech, když jsem kráčel, všiml jsem si, že když jsem upřel zrak na fotografii otce Toufara, která byla nesena před námi, pomáhalo mi uchovávat si vědomí toho, co konáme. Moje roztržitost byla doslova smetena přítomností tohoto svědka, který dal svůj život za Krista. Svědectví otce Toufara, které mi připomínala jeho fotografie, mne odkazovalo na přítomnost Krista a to měnilo můj způsob putování, zpěvu, pohledu na vás, kteří jste kráčeli společně se mnou.
Tato moje zkušenost je pouze příkladem Kristovy přítomnosti v mém životě, která je trvalá a stálá. Kristus je ze své iniciativy v mém životě stále přítomen.
Je to právě vztah ke Kristovu «ty», který umožňuje zcela jiný, pravdivější způsob bytí v realitě, určovaný novým sebeuvědoměním, které v nás vzbuzuje. Proto náležení tomuto «ty» definuje kulturní postoj, to jest, definuje způsob, jakým se stavím vůči realitě, do jaké míry jsem aktivní a tvůrčí, jaký vztah mám k osobám a věcem.
Základní zkušenost života ukazuje, jak potřebuji určité ty, abych mohl být sebou samým, abych mohl být já.
Člověk totiž žije a roste pouze ve vztahu k určitému ty.
Carròn nám na zahajovacím dni v Miláně řekl: Pán, který nás stvořil, ví dobře, do jaké míry je jeho Ty nezbytné pro naše já. Při svém p okusu dát se poznat člověku se Tajemství “sklonilo” k této elementární zkušenosti. Aby vstoupilo do vztahu s námi, stalo se poznatelným podle formy zkušenosti, která nás charakterizuje, tedy vztahu k „ty“, aby tak jeho prostřednictvím každý člověk pochopil význam Tajemného Ty pro sebe, pro svůj život. Bůh se sklonil k lidskému pojetí vztahu, vstoupil do reality tím, že povolal Abraháma, aby stvořil lidské já zcela protkané Svou přítomností, přítomností, kterou si Abrahámovi současníci v Mezopotámii nedokázali vůbec představit.
Co toto vše znamená? Že vyvolení Abraháma uvedlo do dějin novost, díky níž víra už není pouze nějaký přívažek, nějaký rituál nebo zbožná praxe, ale je to utvářející prvek našeho já, našeho bytí v realitě. Důvodem, pro který vše začalo od Abraháma, je Boží přání: «Učiňme, aby člověk prožíval zkušenost Nás v hloubi vlastního já, aby mohl vidět, jaké je já, které Já jsem stvořil. Jestliže ale zkušenost této mé Přítomnosti nerozechvěje nitro muže jako je Abrahám, člověk nebude moci pochopit, kdo je, a nebude moci pochopit, kdo jsem Já». Tento Bůh, toto Ty, má takovou intenzitu života, že se nemůže na nás dívat, nemůže mít s námi vztah, bez tohoto pohnutí, bez tohoto rozechvění, bez tohoto soucitu pro naše určení. Tímto způsobem dal poznat člověku, co je člověk, protože nic nemůže znovu probudit lidské já více než pohled na Ty, které je tak pohnuto pro jeho určení. Neudivuje tedy, že ten, kdo je probuzen tímto Ty, může říci stejně jako prorok Izaiáš: «naše duše touží po tvém jménu / chce si připomínat tebe. » (Iz 26,8). To znamená nenechávat stranou při vnímání sama sebe obsah zkušenosti víry. Jestliže jej necháme stranou způsobu, jakým říkáme: «Já», budeme náležet všemu, jenom ne Tajemství, které vstoupilo do našeho života. A tak budeme svědčit jenom tím, co dokážeme dělat, tím, co jsem schopni si představit, našimi pokusy, ale nebudeme moci ukázat, jak námi prosvítá naše náležení Tajemství.

A tak naše náležení tajemství a naše svědectví splývají. Ve společnosti, v níž žijeme, v trvalém vztahu k lidem, kteří nás obklopují, nemůže dělat nic jiného než žít do hloubky náležení Kristu, který nás uchvátil.
Toto náležení ale není samozřejmé, je třeba je neustále znovu objevovat.
I my musíme neustále znovu objevovat krásu přítomnosti Krista v našem životě a přinášet tuto krásu ostatním lidem.
«Člověk poznává pravdu o sobě», zdůrazňoval don Giussani, «skrze zkušenost krásy, skrze zkušenost vychutnávání, skrze zkušenost shody, skrze zkušenost přitažlivosti, kterou krása vyvolává, přitažlivosti a krásy totální, ne ve smyslu kvantitativním, ale kvalitativním! (...) Krása pravdy je tím, díky čemu mohu říci: “Toto je pravda!”» (Certi di alcune grandi cose. 1979-1981, Bur, Milano 2007, str. 219-220). Přitažlivost znamená: «Přitahuji tě k», to znamená, že jsi tažen ze sebe směrem k druhému.
Dnešní člověk možná nevědomky očekává zkušenosti setkání s lidmi, pro které je skutečnost Krista natolik přítomná, že se jejich život změnil.
Proto don Giussani říká: «Člověk nachází sebe sama v živém setkání, to znamená v přítomnosti, s níž se střetává a která vyvolává přitažlivost, tedy v přítomnosti, která je pro něho provokací. Vyvolává přitažlivost, to znamená, provokuje k tomu, aby naše srdce se vším, co ho utváří, se všemi požadavky, které je utvářejí, žilo, existovalo. Tato přítomnost ti říká: “Existuje to, co utváří tvé srdce, vidíš, například ve mně existuje”. Přitažlivost a provokace až do nitra nás samých jsou dány pouze tímto » (L’io rinasce in un incontro. 1986-1987, Bur, Milano 2010, str. 182).
Tak tomu bylo u Zachea, Matouše, Samaritánky, cizoložné ženy, a je tomu tak i pro nás teď i pro ty, kteří našim prostřednictvím potkávají Krista.
Don Pepe Claveria, náš spolubratr v Londýně, kterého někteří z vás znají, vyprávěl tuto příhodu: «Jedna žena mi napsala email: “Chtěla bych patřit do farnosti”. Šel jsem ji navštívit a ptám se: “Proč chceš patřit do farnosti?”. “Chci to kvůli sobě a svým dětem”. “A co to znamená, že chceš patřit do farnosti? Ty jsi katolička?”. “Ne”. “Nebo jsi anglikánka?”. “Ne, popravdě nejsem ani pokřtěná”. “Aha, tak tedy [jak se často stává] tvůj manžel je asi křesťan a ty přicházíš k víře prostřednictvím něho”. “Ne ne, můj manžel není ani katolík, ani anglikánec, ani on není pokřtěný”. “Tak vaši rodiče? Nějaké spojení s církví tu bude. Proč tedy chceš přijít?” [ptá se plný zvědavosti]. “Řeknu ti pravdu, jsem povoláním babysitter a moje matka taky a každý den shromáždíme u ní doma, protože má velký dům, osm až deset dětí a staráme se o ně, zatímco jejich rodiče jsou v práci. A za ty roky mé práce jsme viděla, že děti z tvé školy a z tvé farnosti jsou jiné i jejich rodiče jsou jiní; a tak já to chci pro sebe taky. Co mám dělat?”. Řekl jsem jí: “Seznámím tě s pár maminkami, a pak jestli chceš, můžeš přijít na Školu komunity, jsou tam i lidi, kteří se připravují na křest, tak uvidíme. Můžeš taky přijít na mši, jestli chceš”. “Ve skutečnosti jsem myslela, že nemůžu jít na mši, že je to zakázáno, protože nejsem katolička; ale popravdě jsem tam dvakrát tajně zašla”. “A co se stalo?”. “Ten týden potom byl jiný, protože ty zpěvy, všechny ty věci... hodně toho nechápu, ale možná jednu věc chápu a ta mě nabíjí celý týden”.¨
Možná jednu věc chápu a ta mě nabíjí celý týden!
Slova té ženy mne zasahují. Uvědomujeme si, že přinášíme do světa tento zázrak? Naše přítomnost ve světě je sama o sobě zázrak, protože je to možnost, jak mohou všichni potkat Toho, který změnil náš život, našim prostřednictvím mohou všichni potkat Krista.

Jestliže ale my jsme nositeli Krista, znamená to, že náležet Jemu a následovat Ho, není jen pro náš osobní prospěch, ale je to i odpovědnost, kterou máme.
A tuto odpovědnost máme především vůči sobě samým.
Setkání s Kristem nám změnilo život, On je odpovědí na naše nejhlubší tužby. On je počátek i cíl našeho života. Moje odpovědnost vůči sobě samému, tedy vůči příslibu naplnění mého života, kterým je Kristus, cele spočívá na mém rozhodnutí dát život Jemu.
Jestliže Kristus je přitažlivost, která mne přitahuje k sobě, krása a pravda, které mne přitahují, pak abych tuto pravdu a krásu přijal, aby se staly mými, je zapotřebí mé rozhodnutí.
V okolnostech, ve kterých žijeme, v rozhodnutích, která musíme přijímat, ve vztazích k osobám, které jsou nám dány, rozhodujeme se dát všechno Jemu nebo ne? Způsob, jakým pracuji, jak žiji v rodině a s přáteli, jak následuji komunitu a prožívám víru, mne vede k tomu, abych miloval Krista více nebo ne?
Na svědectví té ženy z Londýna, o které jsem vám četl, je zřejmé, že setkání s Kristem ji vedlo k rozhodnutí zcela změnit svůj život. To se stalo i nám, ale odpovědnost vůči sobě samým od nás vyžaduje být stále, každý den, připraveni změnit se.
Jak je možné, aby každý byl připraven a měl sílu k této stálé proměně? Je to možné pouze v živém společenství. Je to možné pouze, když přijmeme fakt, že Kristus je přítomen v přátelství, které je vedeno, a to je církev.

Odpovědnost, o které mluvím, máme také vůči druhým.
Jestliže jsme viditelnou přítomností Krista ve světě, znamená to, že máme odpovědnost i vůči druhým.
Jít druhým vstříc, být aktivní a kreativní v místech, kde jsme, a ve vztazích k lidem není jen způsob bytí, který objevujeme, jako by to byl výsledek nějaké magie, ale je to také výsledek našeho rozhodnutí.
Je jasné, že naše svědectví závisí na tom, jací jsme, ale to, jací jsme, je také plodem práce, kterou každý z nás na sobě vykoná.
K tomu Carrón říká: I následování, stejně jako prvotní setkání, je událost, se kterou musíme souhlasit.
Proč ale se nám to zdá tak obtížné, jestliže je to tak snadné?
Problémem je, že my často vzdorujeme této metodě, která je metodou Boží. A to je opravdu smutné: přestože se stávají věci, jako ty, které jsme právě slyšeli, a další, o kterých si vyprávíme pokaždé, když se sejdeme, my se jim bráníme a nepoučujeme se z nich. To je náš problém s následováním: že my, i když neustále vidíme, že událost, setkání, je jediný způsob, jak uvést do pohybu naše já – což je to, co učinil Bůh s Abrahámem a s Janem a Ondřejem – my si stále myslíme, že existuje nějaký jiný způsob, nějaká jiná metoda schopná přitáhnou naše já. A přitom je to velice snadné: stačí následovat to, co Kristus koná v našem životě.
Metoda, kterou se Bůh rozhodl nás zachránit, je vtělení, tedy vyslání svého Syna mezi nás, ale právě tato metoda, aby byla účinná, potřebuje naši svobodu, potřebuje, aby byla přijata lidmi svobodnými a plnými touhy po životě. Jen tak bude naše přítomnost ve světě originální a přitažlivá.