Zvláštní příběhy - 1. část

MILÁN
„Vrátila jsem se domů”
„Omlouvám se, než zahájím lekci o past continuous, tak bych vám chtěla říct pár slov o Potravinové sbírce a o Sbírce potravin pro chudé, které se uskuteční příští sobotu v celé Itálii. Pozvala jsem několik přátel, se kterými sdílím tuto činnost, aby nám to vysvětlili. Potrvá to jen pár minut.”
Franca, která sedí v druhé řadě, zavře cvičebnici. V důchodu se rozhodla, že se znovu zkusí naučit tu „zatracenou” angličtinu a zapsala se na kurz pro dospělé Městského úřadu v Miláně. Lektorka Marina se jí zalíbila už od začátku. Při hodině se znovu zamyslí nad tím, co vyprávěli. Na konci hodiny se přiblíží k Marině a řekne: „Chtěla jsem se zeptat, jak se mohu zkontaktovat s lidmi z Potravinové sbírky. Chtěla bych poskytnout svou pomoc.”
„Jistě. Dám Vám číslo na Patrizii. Nebo pokud počkáte minutu, zavolám jí a uvidíme, jestli byste se mohly sejít.” Proběhne rychlý hovor a pak řekne: „Patrizia Vás bude čekat v sobotu okolo tří ve farnosti sv. Pia X. Řekla mi, že tam bude taky Vittoria, jedna naše kamarádka. Vyhovuje Vám to?”. „Ano, ještě jednou děkuji.”
Pro Francu dělat dobrovolnici není nic nového. Stále cítila tuto potřebu. Když byla zaměstnaná, jezdila přes celé město, aby pomohla s úkoly několika dětem z oratoře čtvrti Quarto Oggiaro, kde její manžel řídí zmrzlinárnu. Byl to také způsob jak využít diplomu ve filozofii, který získala v roce 2006, když jí bylo 55 let s diplomovou prací o poruchách učení. Ale poslední dobou ji cesta vadila a necítila se na to tam chodit. Přes kamarádku se sblížila s místní odborovou organizací. Už když byla mladá, tak se zapojila do občanského sdružení, které tíhlo k levici, aby vytvořilo „něco dobrého”. Ale teď tato činnost sdružení jí připadala bez cíle. Zůstávalo v ní prázdno.

Minulost. Takže tu sobotu na konci podzimu roku 2011 jde na setkání. Při tom, co ji Vittoria vykládá o Sbírce v místnůstce oratoře, přejde jeden chlapec, který zakřičí: „Budu tu taky v úterý kvůli úkolům“. „Dobře, budu tě čekat“. Vittorie začíná znovu vykládat, ale Franca ji přeruší: „Co tím chtěl říct ten chlapec?“. „Třikrát týdně odpoledne se Sdružením Famiglia Martin pomáháme v učení studentům druhého stupně. Líbilo by se ti to?“ Franca bez pochyb odpoví: „Ano“.
Od začátku je fascinována způsobem práce, hlavně způsobem, jakým byli studenti přijímáni. Kamarádství s Vittorii, Laurou a Silvii se pořád více upevňuje. Doma jí manžel a syn říkají, že skončila v doupěti CL... „To je pravda“, odpoví. Právě ona, která měla tolik předsudků vůči hnutí, byla prostřednictvím některých kamarádství k hnutí stále více přitahována.
Jistě, při nějakých tématech měli opačné názory. Pamatuje si dobře konflikt kvůli potratu, zákon, který byl pro ni nezbytný, i přes to, že byla přesvědčena, že to je pro ženu bolestná zkušenost. Zažila to na svou kůži, když ve 22 letech tajně potratila. Připadala jí to jediná nutná věc, kterou mohla udělat pro to, jakým směrem se ubíral její život. Dnes vypráví: „Tolikrát jsem se v těchto letech přistihla, že mluvím s tou nikdy nenarozenou holčičkou a představovala jsem si, jaký by byl její život. A jak by byl můj život rozdílný“.
V roce 2012 ji Vittorie pozve na Zahajovací den. Pozvání přijme, jelikož si přeje pochopit, co hýbe tyto nové kamarádky, se kterými tráví ta tři odpoledne. Na konci hodiny se přiblíží k Vittorii a řekne jí: „A teď … Přeji ti šťastnou cestu“. Ale je to začátek její cesty.
Ona, která v 16 letech skoncovala s Církví, znovu začne chodit na mše. V neděli, přitom co poslouchá dona Cesara, zalijí se jí oči slzami. Vzpomíná: „To znepokojení, které se nepodařilo ani láskou mého muže zaplnit a uklidnit, vypadalo, že konečně našlo bezpečný přístav, kde bylo pochopeno a milováno“.

Smíšený obřad. V roce 2015, Laura byla nemocná, a protože se to stále zhoršovalo, byla operována v nemocnici. Franca je ochotná ji jít navštívit. Společně mluví a recitují Zdrávas Maria a Otčenáš, modlitby z dětství. A když je Franca šeptá, vybaví se jí v mysli její syn, který se snaží najít svou cestu, a vybaví se jí také pár dětí, kterým pomáhá s učením a které jí jsou nejbližší. Modlí se i za ně.
Jednou když dorazí, Laura není na pokoji. Přesunuli ji kvůli malému zákroku. Franca jde do nemocniční kaple. Po půlhodině se vrátí na oddělení. Na chodbě zastaví lékaře, aby zjistila zdravotní stav Laury. „Je mi to líto, je konec. Nemohli jsme už nic dělat.“. Zadrží slzy a vejde do pokoje společně s knězem, který přišel učinit poslední pomazání nemocných. Když ji Laura uvidí, usměje se. Franca nikdy neviděla úsměv, který by byl tak plný důvěry a klidu. A vedle své kamarádky si myslí: „Kriste, říkám ti ano, protože tě vidím. Teď tu pro mě může být stejný klid, stejně plný život“.
Od toho okamžiku zůstávají v jejím srdci dva obrazy, Lauřin úsměv a ta dcerka, kterou nechtěla nechat narodit. Současnost a minulost. Co je může držet pohromadě? Franca o tom mluví na škole komunity a mezitím roste touha se znovu přiblížit ke Svátostem. Při jedné přestávce v doučování ji Silvia řekne: „Víš, že tu je možnost se vzít smíšeným obřadem? Ty jako věřící a Valerio ne.“. Toto je ta cesta. Doma řekne manželovi: „Prosím tě, abys mě doprovázel při této cestě a aby ses zúčastnil tohoto života. Pro lásku, kterou jsme sdíleli v těchto 41 letech manželství“.
17. dubna 2016, po mši zastaví dona Cesara: „Musíme s Vámi mluvit s mým manželem“. Je to začátek série setkání. Valerio, i když zůstává ve své pozici, nebrání se, dokonce se zúčastní dovolené na horách s komunitou.
V sobotu 19. listopadu během večerní mše proběhne svatba tak, aby je celá komunita mohla uvítat. Hostům darují kopii Amoris laetita s fotkou z dovolené na horách a s letáčkem Sdružení Famiglia Martin. Po několika dnech Franca řekne kamarádce: „Teď můžu uznat, že jsem milována. Vrátila jsem se domů. Vždycky na mě čekal“.