Zvláštní příběhy - 2. část

SICÍLIE
Hodina katechismu
„Co děláte?“. Hlas dona Salvatora překvapí děti, které si hrají na farním dvoře, který teď už byl naprosto pustý. Jen jeden kluk odpoví: „Nic tady neděláme“. Kněz se přiblíží. Už více než třicet let je farářem v této sicilské farnosti a tyto tváře nikdy neviděl. Podívá se na ně, bude jim asi třináct let. „Tvoje jméno?“. „Alessio, nicméně byl jsem tu pokřtěn“. „No a nicméně bude večeře, nemůžete tu zůstat. Jděte si hrát na náměstí“. Trochu se bojí, že by něco provedli a trochu že by si mohli ublížit. Chlapec se nehne. A lišácky se zeptá: „Popravdě přišel jsem, abych se zeptal... Kdy je katechismus?“: Donu Salvatorovi je do smíchu. „V sobotu odpoledne. Tak co? Přijdeš?“. „Budu tady“. Don si je jistý, že ho už neuvidí. Ale příští sobotu Alessio přijde. Pořád se tváří domýšlivě. Ještě nemá První svaté přijímání a don Salvatore ho přidá ke skupince, která se připravuje na tuto Svátost. Po dvou týdnech učitelka katechismu zastaví faráře. „Já „tamtoho“ už nechci. Zlobí holky, není zticha a v klidu ani minutu. Dost!“. Don Salvatore řekne Alessiovi o samotě: „Poslyš, katechismus budeš dělat se mnou. Jen ty a já“. I teď si je jistý, že už nepřijde. A Alessio se znovu ukáže. Ve škole ho považují za „hyperaktivního“, ale tuto hodinu je zticha a pozorně poslouchá. Co jsou Svátosti, chleba a víno, které se stávají tělem a krví Krista, a všechno to, co slyší, si zapamatuje ve své hlavě a ve svém srdci. A ta hodina mu nestačí. Každý den ho má don Salvatore před sebou. „Dneska tu budu chvilku s tebou“ a pak začne série otázek, „protože si chci všechno užít“.

Před profesory ve škole. Zůstává hyperaktivní, což je v podstatě synonymum pro rebelský a málo zaujatý. Ale on zaujetí má. Během hodiny matematiky ho profesor přistihne při čtení Evangelia a knížečky katechismu. Většinu času zůstává na chodbě ve škole. Jednou při přestávce, vnikne do kabinetu profesorů. Jeden vyučující ho zastaví: „Co tu děláš? Řekli mi, že vyprávíš tvým spolužákům podobenství Evangelia. A vypadá to, že tě poslouchají“. A on připraveně odpoví: „Pokud chcete, převyprávím Vám jedno“. „Tak ukaž“. Alessio se posadí na židli a začne: „Byl jednou jeden muž, který měl pole…“. Pomalu se i ostatní vyučující přiblíží, aby si poslechli podobenství o rozsévači. Bylo tam ticho až do posledního slova. Po několika dnech mu jeden profesor řekne: „Chtěl bych poznat toho tvého faráře, abych věděl, jaké metody na tobě používá ke zkrocení“. On se zasměje.
Jeden večer Alessio zastaví svou mámu: „Přemýšlel jsem. Proč taky nechodíš na přípravu na První svaté přijímání?“. „Alessio, nemám čas. Nechodím ani na mše“. A on ji odpoví: „Čas se najde. Musíš tam jít“. Ta žena se podívá na svého Alessia, který se tak změnil. Odkud mu přichází všechna ta jistota? Ona pokračuje ale ve svém. Tak jako ten chlapec: „Mami, uděláme to takto. Půjdeš si promluvit s donem Salvatorem a pak se rozhodneš“. To může udělat.
Jeden večer navštíví faráře: „Jsem máma Alessia. Můj syn mě v podstatě přinutil sem jít, abych mluvila o katechismu, ale já nemám čas…“. Don Salvatore ji zastaví: „Poslechněte, katechismus pro ženy v domácnosti děláme doma, když jsou děti ve škole. Mohla byste se připojit ke skupině, kterou učí Concettina. Co tomu říkáte?“. Concettinu zná dobře. Často s ní mluvila o problémech, které má s Alessiem. Které měla. Souhlasí. Jde na první setkání a pak i na druhé. Na třetím jí Concettina řekne: „Víš, že Alessio se mě zeptal, jestli bych mu nedělala kmotru při Biřmování?“. Ne, nevěděla to, ani si nepředstavovala, že by chtěl pokračovat se Svátostmi. „Tvůj syn se změnil“. To ví dobře, jinak by tady nebyla.
Alessio se zeptá dona Salvatora, zda by nemohl dělat ministranta a zacházet s kadidlem. Učí se rychle a dobře. Kamarádi si ale z něj začínají dělat legraci: „Budeš knězem!“, a on odpoví: „To znamená, že vás budu oddávat já! A mimochodem, proč nepřijdete?“. Nejdřív jeden, pak dva, pak tři ho sledují ze zvědavosti, třeba jen jednou bez toho, aby se vrátili. Donovi Salvatorovi vysvětluje: „Pozval jsem je, aby dělali ministranty“. A když jsou o samotě: „Takto je obrátím všechny!“. Jeden přijme pozvání a vrátí se. Jedná se o Salva, jeden jeho spolužák. Jsou spolu a vykonávají „službu u oltáře“, dělají ministranty. Ale jeho kamarády „ateisty“- takto se rádi definují, i když jim je jen třináct let - se nepřenesou přes všechno to, co „se děje v kostele“.

Do útoku. Jedno sobotní odpoledne dva z nich přijdou do kostela. Jdou rovnou k Salvovi: „Teď dost, nech být všechny tyto zbytečné věci a pojď se s námi bavit. Tak, jak to bylo předtím“. Chlapec se nenechá vyvést z míry: „Rád přijdu, ale po mši“. „Chápeš, že takto ztrácíš čas? Bůh neexistuje, je to výmysl kněží. Uteč!“ Salvo se nenechá vyvést z míry: „Řekl jsem potom“. Rozčíleni jdou k donu Salvatorovi. „Kvůli tobě se nám ztratil kamarád.“ „Já jsem ho nepřinutil a nezadržuji ho tu. Pokud byste opravdu byli jeho kamarádi, respektovali byste jeho rozhodnutí“. Odejdou rozzuřeni. Salvo počká několik minut, pak se přiblíží k donu Salvatorovi: „Otče, musíte je pochopit. Oni nebyli ohromeni jako já. Protože základ všeho je být ohromen“.
Ti dva neustoupí a vrátí se do útoku. Debaty se přesunou z kostela do kanceláře dona Salvatora. Uzavřená setkání o existenci Boha, o víře, o tom, co říká věda… Takto to pokračuje týdny. Jednoho dne donu Salvatorovi zavolá sekretářka: „Byl tady Salvo. Říkal, abych Vám sdělila, že obrátil své přátele...“
Příští sobotu jsou v kostele všichni tři, Salvo a ti dva kamarádi. „Tak co se děje?“, zeptá se. Jeden ze dvou „ateistů“ odpoví hořce: „Chceme být součástí farnosti. A chceme se vyzpovídat.“ Don Salvatore se podívá na Salva a pak na ty další dva. „A jak to, že jste se takto rozhodli?“ „Chceme pochopit, proč od té doby, co Salvo a Alessio chodí sem, jsou tak šťastní.“


KAZACHSTÁN
Vovova „pohádka“
Má jedno okázalé tetování na hřbetu ruky. „Má vášeň“, říká. Vovovi, oficiálně Voloďovi, je 23 let. Už tři roky pracuje jako noční hlídač v Centru mládí Alfa & Omega v Almatě v Kazachstánu. „Nejen to, dělám i pomocného učitele na kurzu tesařství, několik hodin týdně“. Ve stejném kurzu, který absolvoval i on a před nímž chodil na kurz pro pekaře, na který ho nasměřovali před pěti lety, právě když přišel z internátu. „Jedná se o školu pro děti s problémy s učením a chováním, kam jsou poslány ty nejméně zvladatelné…“ vysvětluje Italka Silvia Galbiati, zodpovědná za Centrum.

Noční směna. Vova začal chodit na všeobecnou školu v jednom městečku, které sousedí s kazachstánskou metropolí, která je skoro na hranicích s Čínou. Trvalo to tak do třetího ročníku, pak přišlo něco jako internát, odkud se mohli vracet na prázdniny jen, když si to rodiče mohli dovolit, „s často nepřipravenými a přísnými vyučujícími. A pak také násilí od těch starších“. Se žádnými vyhlídkami na budoucnost, děti navždy poskvrněné ve vnějším světě jako flákači a ubožáci. Vova nikdy nepoznal svého otce. Matka byla přinucena ho tam poslat. Ztratila nohu, když byly dítěti dva roky, a se dvěma dalšími dětmi byla situace nezvladatelná.
„Dělali jsme v tomto internátu projekty už několik let a nabízeli jsme kurzy odborné přípravy. A ředitel byl velice rád, že nám mohl svěřit „nejhorší“ děti,“ vysvětluje Silvia. Takto se Vova dostal do Alfa & Omega v roce 2011. Začal chodit na kurz pro pekaře a dále ten pro tesaře. „Žil jsem v jednom domě s dalšími mladými lidmi, kteří byli ubytováni Centrem. A život se začal měnit. Venku to je těžké. Nemluvě pro lidi jako jsem já… Místo toho tady jsou lidé, kteří tě podporují a kteří ti dávají důvěru“. Přilne k Centru a oni mu nabídnou, aby zůstal a aby s nimi pracoval. Na začátku má noční směny, pak přijdou ty hodiny v dílně, mezi dřevem a nářadím, s postiženými mladými lidmi, kteří jsou plní problémů. Stejně jako on tehdy. „Pro mě to je jiný život. Předtím jsem neuměl dělat nic. Teď jsem s těmito lidmi, kteří jsou plní potíží, a přesto se je snažím vždycky něco naučit. I když to je pro ně dřina. Zde jsem se naučil jistotě, vzdělání, kultuře“. Nemůže se přestat na ně sázet. „Přemýšlím o invaliditě mé matky… To, co je přede mnou, je součástí mého příběhu. Teď vím, že každý člověk má v sobě něco opravdu velkého. A já hledám tuto věc tím, že učím, s přáním, aby to byla změna pro ně, ale i pro mě“. A toto je jistota, řekne znovu.

Porodní sál. Je to lidství, které zase žije díky setkání s něčím. A změní se. „Mohl odejít po skončení studia“, říká Silvia: „Hodně jeho kamarádů a spolužáků šlo jinými cestami“. Ale Vova zůstal: „Pochopil, že setkání, které zde v Centru učinil, nebylo jen důležité, ale byla to ta ‚nejdůležitější věc ze všech‘.“ I když to není lehké, začal znovu mít rád svou mámu, setkávat se s ní. Začátek odpuštění.
„Naučíš se postavit před všechno to, co se ti přihodí“, říká Vova. Také před ty nejtěžší věci. Jako při porodu své ženy: „Oženil jsem se minulý rok, má holčička se narodila před dvěma měsíci. Ale při porodu byly komplikace“. On byl vyděšený. Malá se narodila, ale nemohla dýchat. „Lékaři nic nedělali, jako kdyby se nic dělat nemohlo. Ale má žena si sundala respirátor a nasadila ho holčičce… Pojmenovali jsme ji jako její babičku, Erna,“ říká dnes hrdě. A přitom, co se směje, dodá: „Znamená to „pohádka“. Tak trochu jako jejich příběh, který právě začal…