Život jako povolání

Dopis Benedikta XVI. pro 33. ročník Meetingu Rimini (19.-25. srpna 2012)

Přeji si vzdát můj srdečný pozdrav Vám, Ctěnému bratrovi Monsignoru Francescu Lambiasi riminskému biskupovi, organizátorům a všem účastníkům na Meetingu pro Přátelství mezi národy, který se koná už vlastně po 33. Téma vybrané tento rok – “Přirozeností člověka je vztah k nekonečnu” – je zvláště významné vzhedem k vlastně již blízkému začátku “Roku víry”, který jsem chtěl svolat při příležitosti padesátého výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu.

Mluvit o člověku a o jeho touze po nekonečnu znamená především uznat jeho utvářející vztah se Stvořitelem. Člověk je Božím stvořením. Dnes se zdá, že toto slovo – stvoření – skoro vyšlo z módy: člověk raději myslí na člověka jako na bytí naplněné v sobě sama a jako na absolutního původce vlastního určení. Pojetí člověka jako stvoření se zdá být “nepohodlné”, neboť zakládá hlavní odkaz na něčem jiném, nebo lépe na někom jiném – co člověk nemůže řídit – co vstupuje, aby definovalo základním způsobem jeho identitu; vztahovou identitu, kde je prvním údajem původní a ontologická závislost na Tom, kdo nás chtěl a kdo nás stvořil. A přesto tato závislost, ze které se moderní a současný člověk snaží osvobodit, nejenže neskrývá nebo nezmenšuje, ale zjevuje jasným způsobem velikost a nejvyšší důstojnost člověka povolaného k životu ve vztahu se samotným Životem, s Bohem.

Říci, že “přirozeností člověka je vztah k nekonečnu” tedy znamená říci, že každý člověk byl stvořen, aby mohl vstoupit do dialogu s Bohem, s nekonečnem. Na začátku historie světa jsou Adam a Eva plodem činu lásky Boha, byli utvořeni podle jeho představy a podoby a jejich život a jejich vztah se se Stvořitelem shodoval: “Bůh stvořil člověka ke svému obrazu; k obrazu Božímu ho stvořil: jako muže a ženu je stvořil.” (Gen 1,27).

A dědičný hřích má svůj poslední kořen právě v útěku našich prarodičů před tímto utvářejícím vztahem, ve chtění postavit se na místo Boha, ve víře, že mohou konat bez Něho. I po hříchu ale zůstane v člověku zničující touha po tomto dialogu skoro jako podpis vtisknutý ohněm do jeho duše a do jeho těla od samotného Stvořilele. Žalm 63 (62) nám pomáhá vstoupit do jádra tohoto tématu: “Ó Bože, ty jsi můj Bůh, od svítání tě hledám, žízní po tobě má duše, touží po tobě mé tělo, ve vyprahlé, žíznivé zemi, bez vody.” (v.2) Nejen má duše, ale každé vlákno mého těla je utvořené, aby našlo svůj pokoj, své uskutečnění v Bohu. A toto napětí je v srdci člověka nesmazatelné: i když odmítá nebo popírá Boha, nezmizí žízeň po nekonečnu, která přebývá v člověku. Začne ale namáhavé a sterilní hledání “falešných nekonečen”, která by mohla uspokojit alespoň na okamžik. Žízeň duše a touha těla, o které mluví žalmista, se nemohou odstranit, a tak člověk, aniž by to věděl, se natahuje k hledání Nekonečna, ale špatným směrem: v drogách, v sexualitě žité neuspořádaný způsobem, v nesčetných technologích, v úspěchu za každou cenu, dokonce i v klamných formách náboženskosti. Také dobré věci, které Bůh stvořil jako cesty, které vedou k Němu, nezřídka podstupují riziko, že budou absolutizované, a tak se stanou idolem, který nahradí Stvořitele.

Uznat, že jsme stvořeni pro nekonečno, znamená projít cestou očištění od toho, co jsme nazvali “falešná nekonečna”, cestou obrácení srdce a mysli. Je zapotřebí vyvrátit všechny falešné přísliby nekonečna, které svádějí člověka a činí ho otrokem. Aby člověk doopravdy našel sám sebe a vlastní identitu, aby žil na výši vlastního bytí, musí se vrátit k uznání sebe jako stvoření, které závisí na Bohu. S uznáním této závislosti – která je v hloubi radostným odhalením toho, že jsme děti Boží – se pojí možnost opravdu svobodného a plného života. Je zajímavé si všimnout jak sv. Pavel v Listu Římanům vidí opak otroctví ani ne tak ve svobodě, ale v synovství, v přijetí Ducha svatého, který nás činí adoptivními dětmi a který nám dovolí křičet k Bohu: “Abba! Otče!” (Řím 8,15). Apoštol lidu mluví o “zlém” otroctví: otroctví hříchu, zákona, vášní těla. Proti tomuto otroctví se ale nestaví autonomie, ale “Kristovo otroctví” (Řím 6,16-22), naopak on sám se definuje jako “Pavel, služebník Krista Ježíše” (1,1). Základním bodem tedy není odstranit závislost, která je pro člověka utvářející, ale směřovat ji k Tomu, který nás jediný může učinit doopravdy svobodnými.

V tomto okamžiku ale vyvstává otázka. Není to snad strukturálně nemožné pro člověka, aby žil na úrovni vlastní přirozenosti? A není to snad odsouzení tato touha po nekonečnu, na kterou nás upozorňuje, aniž bychom ji mohli někdy zcela uspokojit? Tato otázka nás přivádí přímo k jádru křesťanství. Samotné Nekonečno, aby se stalo odpovědí, kterou by člověk mohl zakusit, přijalo konečnou formu. Od vtělení, od okamžiku, ve kterém se slovo stalo tělem, se smazala nepřeklenutelná vzdálenost mezi konečnem a nekonečnem: nebeský a nekonečný Bůh opustil své Nebe a vstoupil do času, ponořil se do lidské konečnosti. Nic tedy není banální nebo bezvýznamné na cestě životem a světem. Člověk je stvořený pro nekonečného Boha, který se stal tělem, který přijal naše lidství, aby ho přitáhl ke svým výšinám svého božského bytí.

Tak objevíme opravdovější rozměr lidské existence, ten, ke kterému se Boží služebník Luigi Giussani neustále odvolává: život jako povolání. Každá věc, každý vztah, každá radost, stejně jako každá obtíž, nachází svůj poslední důvod v tom, že je příležitostí vztahu s Nekonečnem, hlasem Božím, který nás neustále volá a zve nás, abychom pozvedli zrak a objevili v přilnutí k Němu plné naplnění našeho lidství. “Stvořil jsi nás pro sebe – psal Augustin – a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě.” (Vyznání I, 1,1). Nesmíme mít strach z toho, co po nás Bůh žádá skrze životní okolnosti, i kdyby to bylo úplné odevzdání sebe sama ve zvláštní formě následování a imitování Krista v kněžství a v náboženském životě. Pán, když některé volá, aby zcela žili z Něho, povolává všechny, aby uznali podstatu vlastní přirozenosti, že jsou lidští: utvořeni pro nekonečno. A Bůh má na srdci naše štěstí, naši plnou lidskou realizaci. Prosme tedy, abychom mohli vstoupit do pohledu víry, která charakterizovalala svaté, abychom mohli objevit semena dobra, které Pán rozsévá podél cesty našeho života a mohli jsme s radostí přilnout k našemu povolání.

V touze, aby tyto krátké myšlenky mohli být pomocí pro ty, kteří se stanou součástí Meetingu, vás ujišťuji o mé blízkosti v modlitbě a přeji vám, aby reflexe těchto dní mohla uvést všechny v jistotu a v radost víry.

Vám, ctěný bratře, zodpovědným a organizátorům manifestace a všem přítomným velice rád posílám speciální apoštolské požehnání.

Castel Gandolfo