Hledejte pramen, ze kterého mohla vytrysknout taková krása

Pastýřská návštěva Benedikta XVI. v Loretu. Odpovědi Svatého otce na otázky mládeže.
Planina u Montorso, sobota 1. září 2007

První otázka
Mnoha mladým, kteří žijí na periferiích, chybí centrum, nějaké místo nebo osoby, které jsou schopny dát nám identifikaci. Často nemáme minulost, ani vyhlídky na budoucnost. Vypadá to, že to, v co doufáme, se nikdy nesplní. Odtud pochází zkušenost osamění a často také závislostí. Svatosti, je někdo nebo něco, pro koho můžeme být důležití? Je možné doufat, když skutečnost nám upírá jakýkoli sen o štěstí, jakýkoli životní plán?

První odpověď
Děkuji za tuto otázku a za realistické vylíčení situace. S ohledem na periferie tohoto světa, v kterých je spousta velkých problémů, není nyní lehké odpovědět. Nechceme žít v jednoduchém optimismu, ale na druhou stranu bychom měli být odvážní a jít vpřed. Mohl bych předeslat jádro mé odpovědi takto: ano, je naděje i dnes, každý z vás je důležitý, protože Bůh zná a miluje každého a Bůh také má plán pro každého jednotlivce. Navzdory situacím nejistoty a vyhoštění, ho musíme objevit a odpovědět mu, aby bylo možno uskutečnit plán, který má pro nás připravený. Ale jinak jsi nám dopodrobna vylíčil reálnou situaci společnosti: lidem v periferiích přijde těžké jít dál, změnit svět k lepšímu. Vypadá to, že vše se odehrává ve velkých centrech ekonomické a politické moci. Ve světě převládají velké byrokratické události a ti, kteří žijí v periferních oblastech, jak se zdá, jsou vyloučeni z tohoto života. Jedním aspektem této situace na okraji je také to, že zde není začleněna do života společnosti jedna velká základní věc, která i na periferiích tvoří centrum. Tím myslím rodinu, která by měla být místem, kde se střetávají generace, od prarodičů až po vnuky. Neměla by být pouze místem, kde se potkávají generace, ale místem, kde se učíme žít a kde se učíme životním moudrostem. Pokud toto nefunguje, nacházíme se v nebezpečí. Proto musíme dělat vše, co je v našich silách, aby zůstala rodina živá, existovaly živé základy společnosti a bylo zde určité centrum. Stejným způsobem má být i farnost, základ živoucí církve, skutečným místem inspirace, života, solidarity, místem, které pomáhá společně vytvářet centra v okrajových oblastech. V církvi se často mluví o centru, které představuje Řím a o periferiích. Ale ve skutečnosti v církvi neexistuje periferie, neboť kde je Kristus, tam je centrum. Kde se slaví bohoslužba a jsou udělovány svátosti, tam je Kristus a tím pádem je tam i centrum. Musíme se snažit, aby tato živá centra byla účinná, přítomná a skutečná sila, jež se staví proti této vyloučenosti.
Církev živá, církev tvořená malými komunitami, církev farností a hnutí, ty by zde měly pomoci překonávat těžkosti života, které vysoká politika očividně stále nevyřešila. Zároveň bychom si měli uvědomit, že právě současná společnost potřebuje solidárnost, smysl pro poctivost, iniciativu a kreativitu nás všech. Vím, že je mnohem jednodušší to říct, než realizovat. Ovšem vidím zde osoby, jež se zasazují o to, aby také v okrajových oblastech vznikla centra a tím i rostla naděje. Proto mi přijde, že právě v těchto oblastech bychom se měli chopit iniciativy. Je nutné, aby církev byla současná a Kristus-centrum světa byl přítomný.
Viděli jsme a setkáváme se s tím dnes v evangeliu, že pro Boha neexistují periferie. Svatá země, v kontextu rozsáhlého Římského imperia, byla okrajovou oblastí. Nazaret byl periferií, neznámou vesnicí. Nicméně právě zde se stala zásadní událost, která změnila svět. Tedy i my máme vytvářet centra víry, naděje, lásky a solidarity. Místa, kde se utváří smysl pro poctivost a zákonnost, místa spolupráce. Jenom takto může přežít moderní společnost. Je potřeba mít odvahu, aby mohla vzniknout centra, i když to zdánlivě vypadá, že není naděje. Musíme se opevnit proti této beznaději, musíme spolupracovat s velkou solidárností a dělat vše pro to, aby rostla naděje, aby lidé spolupracovali a žili. Jak vidíme, je potřeba změnit svět, ale je to převážně mládež, kdo má za úkol ho změnit. Nemůžeme to udělat jen našimi silami, ale ve spolupráci s vírou a cestou k Bohu. Ve společenství s Pannou Marií, se všemi svatými, ve společenství s Kristem, můžeme udělat něco zásadního. Vybízím a zvu vás, mějte důvěru v Krista, mějte důvěru v Boha. Být ve společenství svatých a nechat se jimi doprovázet na vašich cestách může změnit svět, může nechat vyrůst centra na periferiích, aby toto společenství bylo opravdu viditelné a aby se uskutečnila naděje všech, takže každý bude moci říct: «Já jsem důležitý v celku historie. Pán nám pomůže.» Díky.

Druhá otázka
Věřím v Boha, který se dotkl mého srdce, ale v mém nitru je spousta nejistot, otázek a strachu. Není lehké mluvit s přáteli o Bohu. Mnoho z nich pohlíží na církev jako na někoho, kdo se staví proti jejich touze po štěstí a lásce. Kvůli tomuto nepřijetí jsem silně zakoušel lidskou osamělost a chtěl jsem cítit blízkost Boha. Svatosti, kde je Bůh v tomto tichu?

Druhá odpověď
Ano, my všichni, ačkoli jsme věřící, zažíváme někdy období, kdy Bůh mlčí. V žalmu, který jsme se právě modlili, jsme se setkali se zoufalým voláním: «Mluv Bože, neschovávej se.» Nedávno vyšla kniha duchovních zážitků Matky Terezy. V ní je jasně zveřejněno to, co jsme již věděli: v celém svém milosrdenství a síle víry, Matka Tereza trpěla mlčením Boha. Na jedné straně máme trpět tím, když Bůh mlčí, abychom rozuměli našim bratrům, kteří nepoznali Boha. Na druhé straně máme neustále volat, jako v tom žalmu: «Mluv, ukaž se.» Bezpochyby i v našem životě, pokud máme otevřené srdce, můžeme zažít chvíle, kdy je Boží přítomnost jasně hmatatelná. Teď jsem si vzpomněl na jednu příhodu, kterou vykládal Jan Pavel II. Na duchovních cvičeních ve Vatikánu, které vedl v době, kdy ještě nebyl papežem, řekl: «Jako vědec jsem si jist, že Bůh neexistuje, ale když jsem se s ním setkal na hoře, před jeho majestátní krásou, před jeho velikostí, jsem si jist, že existuje Stvořitel, že existuje Bůh». Krása stvoření je skutečně jedním z pramenů, kde můžeme objevit krásu Boha, kde můžeme vidět, že existuje Stvořitel a že je dobrý. Můžeme vidět, že je pravda to, co je napsáno ve Svatém písmu: Bůh stvořil svět svým srdcem, svobodou, rozumem a viděl, že je to dobré. Také my máme být dobrými, mít srdce otevřená, abychom opravdově vnímali Boží přítomnost. Také poslechem Božího slova při liturgických slavnostech či ve velkolepé hudbě k oslavě Boha vnímáme jeho přítomnost. Vzpomněl jsem si teď na jiný příběh, jenž mi vyprávěl jeden biskup na návštěvě: Jedna nevěřící, velmi inteligentní žena, začala poslouchat velkolepou hudbu od Bacha, Händla, Mozarta. Byla jí fascinována a jednoho dne řekla: «Musím objevit pramen, ze kterého mohla vytrysknout taková krása». Tato žena konvertovala ke křesťanství, na katolickou víru, protože objevila, že ta krása má pramen, a tím pramenem je právě přítomnost Krista v srdcích, odhalení Krista v tomto světě. Tedy, velké slavnosti víry, slavení liturgie, ale také osobní rozhovor s Kristem: neodpovídá vždy, ale jsou momenty, kdy skutečně odpovídá. Poté přichází přátelství, společenství víry. Nyní jsme se sešli v Loretu, vidíme, jak víra spojuje. Přátelství tvoří společenství osob na jejich cestách. Vnímáme, že toto všechno se neděje jen tak, z ničeho, ale že to má skutečný pramen. Tímto pramenen je Bůh mlčící i Bůh, který k nám mluví a který se zjevuje. Především my všichni můžeme být svědky jeho přítomnosti a naše víra opravdu vrhá světlo také na ty ostatní. Takže, jednak máme akceptovat, když Bůh mlčí v tomto světě, ale nemáme být hluší, když mluví, když se nám ukazuje při různých příležitostech. Vidíme přítomnost Boha především ve stvoření, v kráse liturgie, v přátelství uvnitř církve a plni jeho přítomnosti také my můžeme ozářit ostatní.
Přejdu k druhé části tvé otázky: dnes je těžké mluvit s kamarády o víře a z toho také vyplývá, že je těžké mluvit o církvi, neboť mnoho lidí vidí v Bohu pouze někoho, kdo omezuje naši svobodu, kdo dává příkazy a zákazy a církev vidí jako instituci, která ohraničuje naši svobodu a ukládá nám zákazy. Ale máme se snažit prezentovat jim církev živoucí, ne jako centum moci, ale komunity, v níž, ačkoli všichni máme své problémy, se rodí radost žít. Nyní mi vytanula na mysli třetí vzpomínka. V Brazílii jsem byl v “Domě naděje” ( “Hacienda de la Esperanza”), v syrové realitě, kde se léčí drogově závislí a snaží se znovu získat naději a radost do života. Drogově závislí svědčili, že právě objevit Boží existenci pro ně znamená vyléčení ze zoufalství. Pochopili, že jejich život má smysl a znovu získali radost z toho, že mohou být na tomto světě a že mohou čelit problémům každodenního života. A proto, všechna srdce, ačkoli existují problémy, žízní po Bohu. Tam, kde zmizí Bůh, zmizí také slunce, které dává teplo i radost. Ta žízeň po nekonečnu, jež je v našich srdcích, se projevuje ve světě drog: člověk chce rozšířit svůj život, chce získat ze života víc, chce se dotknout nekonečna, ovšem droga je lež, je to podvod, protože nerozšíří život, nýbrž ho zničí. Skutečně, máme obrovskou žízeň, která nám říká o Bohu a posílá nás na cestu k Němu, ale je potřeba si navzájem pomáhat. Kristus přišel právě proto, aby na světě vytvořil síť společenství, kde si všichni navzájem budeme moci pomáhat, pomáhat poznat cestu života a pochopit, že Boží přikázání neomezují naši svobodu, ale vyznačují cestu, která nás vede k Bohu v plnosti našeho života. Prosíme Boha, aby nám pomohl objevit svou přítomnost, abychom byli naplněni Jeho zjevením a jeho radostí. Prosíme Ho, aby nám pomohl v našem společenství víry, abychom stále šli vpřed ve společenství s Kristem, pravou podobou Boha a tím i pravým životem.