Mše svatá s církevními hnutími na slavnost seslání Ducha svatého

Drazí bratři a sestry,
dnes rozjímáme a znovu v liturgii prožíváme vylití Ducha svatého, kterého Zmrtvýchvstalý Kristus seslal na svou církev, událost milosti, která naplnila Jeruzalémské večeřadlo, aby se rozšířila na celý svět.

Co se však stalo v onen den nám tak vzdálený a přece tak blízký, že dosahuje nitra našeho srdce? Svatý Lukáš nám podává odpověď v úryvku ze Skutků apoštolů, který jsme slyšeli (2,1-11). Evangelista nás uvádí do Jeruzaléma, do horní místnosti domu, ve kterém byli shromážděni apoštolové. První moment, který přitahuje naši pozornost, je hukot, který se nečekaně ozval z nebe, „jako když se přižene silný vítr“, a naplnil celý dům; potom „jazyky jako z ohně“, které se rozdělily a usadily nad každým z apoštolů. Hukot a ohnivé jazyky jsou přesná a konkrétní znamení, která se dotýkají apoštolů nejenom zvnějšku, ale i zevnitř: v mysli a srdci. V důsledku toho „byli všichni naplněni Duchem svatým“, který uvolnil nezadržitelný dynamismus nečekaného rozsahu: „začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“. Pak se před námi otevírá naprosto nečekaná scéna. Sejde se obrovský zástup lidí naplněných úžasem, protože každý z nich slyší mluvit apoštoly vlastní řečí. Všichni činí novou zkušenost, kterou dosud nikdy neprožili: „Jak to, že každý z nás slyší svou mateřštinu?“. A o čem slyšeli mluvit? „O velkých Božích skutcích.“

Chtěl bych se na základě tohoto úryvku ze Skutků zamyslet nad třemi slovy, které se váží k působení Ducha: novost, harmonie a misijní poslání.

1. Novost v nás vždycky vyvolává trochu strach, protože se cítíme jistější, pokud máme vše pod kontrolou a pokud budujeme, plánujeme a projektujeme svůj život podle svých schémat, svých jistot a své chuti. A děje se tak i ve vztahu k Bohu. Často jej následujeme a přijímáme, ale jen do určité míry. Je nám zatěžko svěřit se Mu v plné důvěře a dovolit Duchu svatému, aby oživoval a řídil náš život ve všech rozhodnutích. Máme strach, že nás Bůh povede novými cestami, vyvede nás z našeho často omezeného, uzavřeného a sobeckého obzoru, aby nás otevřel svým obzorům. Avšak během celých dějin spásy, kdykoli se Bůh zjevuje, vnáší novost. Bůh vždycky vnáší novost, proměňuje a žádá, abychom se Mu naprosto svěřili: Noe buduje archu, všemi je vysmíván a zachrání se, Abraham opouští svoji zem a v rukou má jenom příslib, Mojžíš čelí moci faraóna a vyvádí lid na svobodu, bázliví a uzavření apoštolové se odvážně vydávají hlásat evangelium. Není to novost pro novost. Vyhledávání novot pro zahnání nudy, jak se často děje v naší době. Novost, kterou Bůh vnáší do našeho života je tím, co se doopravdy uskutečňuje a dává nám pravou radost, opravdový klid, protože Bůh nás má rád a chce pouze naše dobro. Ptejme se dnes: jsme otevřeni „Božím překvapením“? Nebo se ve strachu uzavíráme novosti Ducha svatého? Jdeme odvážně novými cestami, které nám nabízí Bůh, anebo se bráníme, uzavřeni v dočasných strukturách, které ztratily schopnost přijímat? Tyto otázky nám prospějí, položíme-li si je i několikrát během dne.

2. Druhá myšlenka. Duch svatý vytváří v církvi zdánlivý nepořádek, protože přináší různost charismat a darů. To všechno je ale pod Jeho vlivem jedním obrovským bohatstvím, protože Duch svatý je Duchem jednoty, která není jednotvárná, nýbrž uvádí všechno do harmonie. V církvi působí harmomii Duch svatý. Jeden z církevních otců užívá výraz, který se mi moc líbí: Duch svatý ipse harmonia est. Duch svatý je harmonie sama. Jenom On může probouzet různost, pluralitu, rozmanitost a současně vytvářet jednotu. Pokud chceme sami vytvářet různost a uzavíráme do svých stranickostí a výlučností, působíme rozdělení, a pokud chceme vytvářet jednotu podle svých lidských představ, končíme tím, že zavádíme jednotvárnost, homologizaci. Pokud se však necháme vést Duchem, nedostane se bohatství, rozmanitost a různost nikdy do konfliktu, protože On nám ve společenství církve umožňuje žít různost. Jít společně v církvi pod vedením pastýřů, kteří mají zvláštní charisma a pověření, je znamením působení Ducha svatého. Církevní dimenze je zásadní charakteristikou každého křesťana, každého společenství a každého hnutí. Církev mi přináší Krista a vede mne ke Kristu; paralelní stezky jsou nebezpečné. Kdybychom zacházeli za (proagon) církevní nauku a společenství a nezůstávali v nich, nebyli bychom jednotní v Bohu Ježíše Krista (2 Jan 9). Ptejme se tedy: jsem otevřen harmonii Ducha svatého a překonávám veškerou výlučnost? Nechám se vést od Něho v církvi a s církví?

3. Poslední bod. Antičtí teologové říkávali, že duše je něco jako plachetnice a Duch svatý je vanutí, které posunuje loďku vpřed. Impulsy a podněty tohoto vanutí jsou dary Ducha svatého. Bez Jeho podnětu, bez Jeho milosti nejdeme vpřed. Duch svatý nás uvádí do tajemství živého Boha a chrání nás před nebezpečím gnostické a sebevztažné církve, uzavřené do svého ohrazení; podněcuje nás, abychom otevírali brány, hlásali a dosvědčovali dobrý život evangelia a abychom sdíleli radost víry, setkání s Kristem. Duch svatý je duší misijního poslání. To co se stalo před téměř dvěma tisíci roky, není událost nám vzdálená, ale fakt, který nás dostihuje a stává se živou zkušeností v každém z nás. Letnice Jeruzalémského večeřadla jsou počátkem, prodlouženým začátkem. Duch svatý je povýtce darem Zmrtvýchvstalého Krista apoštolům, ale chce dosahovat ke všem. Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, říká: „Já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“ (Jan 14,16). Duch Přímluvce, Utěšitel dává odvahu ubírat se cestami světa a šířit evangelium! Duch svatý nám umožňuje vidět obzor a vede nás na existenciální periferie hlásat život Ježíše Krista. Ptejme se, zda máme tendenci uzavírat se v sobě samých, v naší skupině anebo zda dovolujeme Duchu svatému, aby nás otevřel misijnímu poslání. Pamatujme si tato tři slova: novost, harmonie a misie.

Dnešní liturgie je velkou prosbou za to, aby se církev s Ježíšem pozvedla k Otci a znovu byl vylit Duch svatý. Každý z nás, každá skupina, každé hnutí ať se v harmonii církve obrátí k Otci s prosbou o tento dar. Také dnes stejně jako při svém zrodu církev spolu s Marií prosí: „Veni Sancte Spiritus - Přijď Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky“.
Amen