Promluva papeže Františka při audienci poskytnuté hnutí Comunione e Liberazione. Náměstí svatého Petra, 7. března 2015

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Všechny vás vítám a děkuji vám za vaši vroucí lásku! Se srdečným pozdravem se obracím ke kardinálům a biskupům. Zdravím otce Juliána Carróna, prezidenta vaší Fraternity, a děkuji mu za slova, která mi jménem všech adresoval; a děkuji Vám také, otče Juliáne, za krásný dopis, kterým jste všechny vyzval, aby přišli. Mockrát díky!
Má první myšlenka patří vašemu zakladateli, Mons. Luigimu Giussanimu, ve chvíli, kdy si připomínáme desáté výročí jeho zrození pro nebe. Jsem otci Giussanimu vděčný, a to z několika důvodů. První je osobní – vděčím za dobro, které tento muž prokázal mně osobně a mému kněžství díky četbě jeho knih a článků. Druhým důvodem je jeho myšlení, které je hluboce lidské a zasahuje nejniternější touhy člověka. Víte, nakolik bylo pro otce Giussaniho důležité setkání – nikoli setkání s myšlenkou, ale s Osobou, s Ježíšem Kristem. Vychovával ke svobodě a vedl k setkání s Kristem, protože Kristus nám dává pravou svobodu.“ Když mluvím o setkání, vytane mi na mysli „Povolání Matouše”, Caravaggiův obraz v kostele San Luigi dei Francesi, před kterým jsem se vždy na dlouho zastavoval, kdykoliv jsem přijel do Říma. Nikdo ze zobrazených včetně Matouše lačnícího penězích nemohl věřit poselství onoho prstu, který na něj ukázal, poselství oněch očí, které na něho hleděly plné milosrdenství, které si ho vybraly k následování. Cítil ale úžas setkání. Takto přichází setkání s Kristem, které je pozváním i pro nás.
Všechno v našem životě, dnes, stejně jako v Ježíšově době, začíná setkáním. Setkáním s tím Člověkem, tesařem z Nazaretu, člověkem jako ostatní a současně odlišným. Pomysleme na evangelium podle Jana, na úryvek, který vypráví o prvním setkání učedníků s Ježíšem (srov. 1,35-42). Ondřej, Jan, Šimon: ti všichni cítí, jak jimi proniká do hloubky Jeho pohled, jak Mu jsou důvěrně známi, a to v nich vyvolává překvapení, úžas, díky kterému se okamžitě cítí spojeni s Ním... Anebo po Vzkříšení. Když se Ježíš ptá Petra: «Miluješ mne?» (Jan 21,15), a Petr odpovídá: «Ano»; toto ano nebylo výsledkem síly vůle, nepocházelo pouze z rozhodnutí člověka Šimona: ještě předtím přišla Milost, nastalo ono “primerear”, ono předcházení Milosti. Toto byl rozhodující objev svatého Pavla, svatého Augustina a mnoha dalších svatých: Ježíš Kristus je vždy první, předchází nás, očekává nás, Ježíš Kristus nás vždy předchází a když přicházíme my, On nás již očekává. Je jako květ mandloně, ten, který rozkvétá první a zvěstuje jaro.
A tuto dynamiku setkání, která vzbuzuje úžas a touhu po přilnutí, není možné pochopit bez milosrdenství. Pouze ten, koho se něžně dotklo milosrdenství, opravdu zná Pána. Privilegovaným místem setkání je něžnost milosrdenství Ježíše Krista vůči mému hříchu. Proto jste mne již několikrát slyšeli říci, že privilegovaným místem setkání s Ježíšem Kristem je můj hřích. A díky tomuto milosrdnému objetí přichází touha po odpovědi, po proměně, z něho může vytrysknout nový život. „Křesťanská morálka není titánské a voluntaristické úsilí člověka, který se rozhodne, že bude důsledný a dokáže to. Není to jakási osamělá provokace, čelící světu. Nikoli, křesťanská morálka je něco jiného, je to odpověď, dojatá odpověď na překvapivé, nepředvídané a lidsky měřeno „nespravedlivé“ milosrdenství Toho, který mne zná, ví o mé zradě a přesto mne má rád, váží si mne, objímá mne, opět mne volá, doufá ve mne a něco ode mne čeká. Křesťanská morálka neznamená nikdy neupadnout, ale vždy znovu vstát, díky ruce, která nás pozvedá. Také toto je cesta církve: umožnit, aby se projevilo velké Boží milosrdenství.“
V minulých dnech jsem řekl novým kardinálům: «Cesta církve je tato: nikoho na věky neodsuzovat; vylévat Boží milosrdenství na všechny lidi, kdo o ně prosí s upřímným srdcem; cesta církve znamená vyjít ze své ohrady a jít hledat vzdálené na “periferiích” života; plně převzít logiku Boží, kterou je milosrdenství (Kázání, 15. února 2015). I církev musí pociťovat radostný impuls k tomu, aby se stala květem mandloně, tedy jarem jako Ježíš, pro celé lidstvo.

Dnes si připomínáte i šedesát let od vzniku vašeho hnutí, «zrozeného v církvi (jak vám řekl Benedikt XVI – ne z organizační vůle hierarchie, ale z obnoveného setkání s Kristem, a tedy můžeme říci, z podnětu vycházejícího v posledku z Ducha svatého» (Promluva k poutníkům Comunione e Liberazione, 24. března 2007: Učení III, 1 [2007], 557).
Po šedesáti letech neztratilo původní charisma nic ze své svěžesti a živosti. Pamatujte však, že středem není charisma, střed je pouze jeden, a to Ježíš, Ježíš Kristus! Když umístím do středu svou duchovní metodu, svou spiritualitu a způsob jejího uskutečňování, scházím z cesty. Veškeré spirituality a všechna charismata v církvi musí být „decentrované“ – ve středu je pouze Pán! Proto když svatý Pavel v prvním listu Korintským mluví o charismatech, této tak krásné realitě církve, o mystickém těle, končí slovy o lásce, té, která pochází od Boha, která je vlastní Bohu a nám umožňuje Ho napodobovat. Nikdy nezapomeňte na to, být „decentrovaní“!
A pak, charisma se nesmí uchovávat v láhvi destilované vody! “Věrnost charismatu neznamená nehybně strnout jako kámen! Nezapomínejte, že ke zkamenělosti dovádí ďábel! Pro věrnost charismatu také nestačí zapsat si je na pergamen a ozdobně zarámovat. Vztah k dědictví, které vám odkázal otec Giussani, nelze redukovat na muzeum vzpomínek, přijatých rozhodnutí a výchovných směrnic. Obnáší jistě věrnost tradici, avšak věrnost tradici, jak říkával Mahler, značí udržovat oheň, aby plápolal, a nikoli se klanět popelu. Otec Giussani by vám nikdy neprominul, kdybyste pozbyli svobody a stali se z vás muzejní průvodci a adorátoři popela. Udržujte oheň paměti onoho prvního setkání a buďte svobodní!
A tak, v soustředění na Krista a na evangelium z vás mohou být paže, ruce, nohy, mysl a srdce “vycházející” církve. Cestou církve je vyjít a hledat vzdálené na periferiích a sloužit Ježíšovi v každém člověku na okraji společnosti, opuštěném, bez víry, zklamaném církví, uvězněném ve vlastním egoismu.
“Vycházet“ znamená rovněž odmítat sebevztažnost ve všech jejích podobách. Je to umění naslouchat tomu, kdo není jako my, a snaha v upřímné pokoře se ode všech učit. Když jsme otroky sebevztažnosti, vyústí to v pěstování „spirituality pod nálepkou CL“. A poté upadáme do tisíců nástrah, které na nás chystá sebevztažné zalíbení, ono zhlížení se v zrcadle, které nás vede k dezorientaci a k přeměně na podnikatele neziskové organizace.“
Drazí přátelé, chtěl bych zakončit dvěma velmi významnými citáty otce Giussaniho, jeden pochází z počátků a druhý z konce jeho života.
První: «Křesťanství se v dějinách nikdy nerealizuje skrze strnulost pozic, které je nutno bránit a které se ve vztahu k novému chovají jako jeho čistý protiklad; křesťanství je princip vykoupení, které nové přejímá a zachraňuje» (Přináší naději, První spisy, Genova 1997, 119). Tento citát byl vysloven někdy kolem roku 1967.
Druhý je z rok 2004: «Nejen, že jsem nikdy neměl v úmyslu nic “zakládat“, ale domnívám se, že génius hnutí, jehož zrození jsem viděl, spočívá v naléhavosti hlásání návratu k základním aspektům křesťanství, vášnivého vztahu ke křesťanství jako takovému v jeho původních prvcích, a nic víc » (Dopis Janu Pavlu II z 26. ledna 2004, u příležitosti 50 let Comunione e Liberazione).
Ať vám Pán požehná a Panna Maria ať vás ochraňuje. A prosím, nezapomeňte se modlit za mne! Děkuji.