"Zachovat svěžest charismat, ctít svobodu lidí a stále tvořit komunitu"

„Zachovat svěžest charismat, ctít svobodu lidí a stále tvořit komunitu“ – to jsou tři pilíře, které představil v Klementinském sále apoštolského paláce papež František 350 účastníkům třetího světového kongresu nových církevních hnutí a komunit. Pořádala jej Papežská rada pro laiky, která pozvala ty nejrozšířenější mezinárodní instituty, aby diskutovaly na téma „Radost evangelia je misionářská“. První setkání tohoto druhu se konalo za pontifikátu Jana Pavla II. v roce 1998 a druhé za Benedikta XVI. v roce 2006.

Obrácení a misie jsou ústřední a vnitřně spojené prvky a papež František zdůraznil, že nová církevní hnutí a komunity jsou již dnes ve fázi „církevní zralosti, jež vyžaduje stálou konverzi, která evangelizaci činí úrodnou. První zásadou je svěžest charismatu, protože spolu s časem roste pokušení spokojenosti, tedy pokušení „držet Ducha svatého v klícce“.

„Jakmile se začnou bránit určité formy a metody jako takové, stávají se ideologiemi a vzdalují se od reality, která se neustále rozvíjí. Uzavírají se novostem Ducha a nakonec zadusí i samo charisma, ze kterého se zrodily. Proto je třeba vždycky se vracet k pramenům charismat, tak objevíte, jak se vyrovnávat s realitou.“

„»Realita je důležitější než idea« (EG, 231-233) řekl s odkazem na papežskou exhortaci František a dodal spatra, že právě nová církevní hnutí nevytvářela „školy spiritualit“ či „skupinky“, nýbrž hnutí.

„Vždycky na cestě, vždy v pohybu, stále v otevřenosti překvapením Božím, která přicházejí v souladu s prvotní pohnutkou onoho zakládajícího charismatu.“

Druhým bodem, který papež rozvedl, se týkal přijetí a doprovázení lidí, zejména mladých. „Je třeba si uvědomit – zdůraznil nejprve - že jsme součástí raněného lidstva“ a že „všechny výchovné instance včetně rodiny mají všude na světě tak trochu těžkosti“.

„Dnešní člověk prožívá seriózní problémy identity a s obtížemi přijímá svoje vlastní rozhodnutí. Proto ochotně přijímá podmínečnost a důležitá životní rozhodnutí deleguje na druhé. Netřeba však podléhat pokušení suplovat svobodu druhých lidí a přitom je vést bez čekání na jejich skutečnou zralost. Každý člověk má svůj čas, jde svým způsobem a je zapotřebí, abychom jej doprovázeli na jeho cestě. Morální a duchovní pokrok, dosahovaný dovoláváním se lidské nezralosti, je zdánlivý a nutně ztroskotá. Lepší je méně, ale bez okázalosti, neboť křesťanská výchova vyžaduje trpělivé doprovázení, které dovede čekat na správný čas u každého, jako to Pán činí s námi. Pán s námi má trpělivost. A ta je jedinou cestou opravdové lásky k lidem a uvádí je do upřímného vztahu s Pánem.“

Další ukazatel, na který poukázal Petrův nástupce, se týkal společenství, které je „tím nejcennějším dobrem a pečetí Ducha svatého“. „ »Jednota – řekl opět s odkazem na Evangelii gaudium – má převahu nad konfliktem« (EG, 226-230), protože bratr má větší váhu než naše osobní názory. Pro něho Kristus prolil svoji krev (1 Petr 1,18-19), nikoli pro moje ideje!“

„Opravdové společenství pak nemůže existovat v nějakém hnutí či nové komunitě, pokud se neintegruje do většího společenství, kterým je naše svatá matka církev hierarchická. Celek je nadřazen části (EG, 234-237) a části mají smysl ve vztahu k celku. Společenství pak spočívá také v tom, že společně a jednotně čelí těm nejdůležitějším otázkám.“

Hnutí a komunity – pokračoval papež – jsou povolány spolupracovat, aby přispívaly k léčení ran zasazovaných globalizovanou mentalitou, která klade do středu konzum a přitom opomíjí Boha a podstatné hodnoty existence.