Život jako povolání

Zahajovací den školního roku 2012/2013, Julián Carrón

Především, bych si přál, aby se každý z nás vrátil k tomu, co zde právě řekl Davide Prosperi, protože je to svědectví o tom, co znamená cesta. Je to shrnutí vykonané cesty, které nám všem pomáhá uložit si ji uvědoměle do paměti, tak aby se nic neztratilo.
Ptáš se mne, co znamená to všechno, co se nám stalo a co se nám děje, s naléhavým požadavkem naučit se poznávat to, co je skryto v okolnostech a co je mnohdy pro nás obtížné vidět. Toto pociťujeme zvlášť naléhavě, protože bez toho, abychom poznali konzistenci věcí, je velmi obtížné kráčet na cestě k naplnění našeho lidského určení.

1. KONZISTENCE A OKOLNOSTI
Obtíže při vnímání toho, co je skryto v okolnostech, mají co do činění s „kulturní a společenskou hegemonií, která se snaží proniknout srdce“ (L. Giussani, „E´ venuto il tempo della persona“, str. 11). Je působivé, jak se Benedikt XVI stále k tomuto bodu vrací. Svou promluvu k členům italské biskupské konference začal právě poukazem na tuto redukci, která nezůstává bez následků: „Vědecká racionalita a technická kultura, nejen že tíhnou k tomu, aby svět učinili uniformním, ale často překračují i své specifické obory a nárokují si vymezení prostoru rozumových jistot výlučně podle empirického kritéria vlastních výdobytků. Tak se mohutnost lidských schopností stává měřítkem jednání [...]. Duchovní a morální dědictví, v němž má Západ své kořeny a které představuje jeho životodárnou mízu, dnes již není chápáno ve své hluboké hodnotě, takže se z něho již není nečerpá, nebere se již z něho nárok na pravdu. I plodná země tak riskuje, že se stane nehostinnou pouští, a dobré semeno bude udušeno, pošlapáno a ztraceno.“ (Promluva k shromáždění Italské biskupské konference, 24. května 2012).
Jak se postavit proti této redukci rozumu? Proti této redukci se staví realita, okolnosti, jak nám don Giussani (a to si stále pamatujte) ukázal v desáté kapitoly knihy Náboženský smysl. Otázky rozumu se probouzejí ve střetávání s realitou. „Život je tvořen tímto předivem okolností, které tě obklopí, dotýkají se tě, provokují tě (něco v tobě „vyvolávají“ – zde je obsažen kořen nejkrásnějšího křesťanského slova o životě – „povolání“)“ (L. Giussani, Certi di alcune grandi cose. 1979-1981. Bur, Milano 2007, str. 387).
Existují mnohá svědectví o tomto. Přečtu alespoň některé z nich.
„Jsem psycholožka v nemocnici, kde se starám o těhotné. Jedna žena se se svým manželem dlouho snažili o to, aby měli dítě, a v únoru konečně přišlo tolik očekávané těhotenství. Měsíc nato byl této ženě diagnostikován nádor na plicích s metastázami rozšířenými do velké části těla. V první chvíli ji nebyla dávána žádná šance na přežití. S pokračujícím těhotenstvím jí byla doporučena interrupce. Než jsem se s ženou seznámila osobně, sešla jsem se s jednou porodní asistentkou, která mi řekla, že se snažili co nejméně chodit do pokoje té ženy, protože to bylo příliš zatěžující. A jeden gynekolog mi řekl: „Já se tam snažím chodit jen, když je to opravdu nezbytné, protože je už jasné, jak to dopadne.“ Když poprvé navštívím ženu na pokoji, seznámím ji, jak to obvykle dělám, se službami, které nemocnice nabízí, ale pak pocítím rozpaky a dlouho se nezdržím. Podruhé vstoupím po špičkách, zůstanu s ní sama a ona mi vypráví o sobě o akutní tělesné bolesti, o obtížném chápání toho, jak ji po zázraku (těhotenství, po kterém tak toužila) mohl postihnout trest (nádor s metastázami). Čím déle s ní zůstávám, tím více se můj obvyklý profesionální postoj drolí, nemám se čeho chytit, zatímco se ve mně otvírají tytéž otázky, které má ona, z jejího pokoje odcházím se stejným křikem v nitru a začínám chápat, že tady moje profesionální schopnosti nestačí, že tady jde o víc [myslíme si, že vystačíme s naší vědeckou racionalitou, ale realita nás podněcuje, probouzí v nás stejné otázky: tady jde o víc!]. Tato nemocná těhotná žena mne v rámci mého povolání znovu staví tváří v tvář veškerým potřebám mého lidství.“
Důvod hodnoty okolností je jednoduchý. „Bůh nedělá nic náhodně.“ (L. Giussani, Qui e ora. 1984-1985, Bur, Milano 2009, str. 446). Toto je jediné opravdové vnímání reality. Ne různé spiklenecké teorie, kterými se mnohdy až do úpadu zabýváme! Okolnosti, ať už jsou hezké nebo ošklivé, jsou způsoby, kterými nás Tajemství povolává. Nejsou, jak je často interpretujeme podle našich měřítek (to jest podle našeho racionalismu), nějakým podvodem, kterému musíme čelit. Mají zcela konkrétní účel v Božím plánu.
Jaký účel?
Dobře to pochopíme, vyjdeme-li z pojetí reality, které nám don Giussani neúnavně ukazoval a sám o něm svědčil. Přečteme si znovu, co řekl tváří v tvář výzvě v době ještě dramatičtější než, kolem osmašedesátého roku, kdy bylo hnutí zdecimováno: „V životě toho, koho On povolává, Bůh nedopouští, aby se něco stalo, nemá-li to sloužit k zralosti, k dozrání těch, které povolal. Toto platí především pro život jedince, ale posléze a hlouběji pro život jeho církve a tedy analogicky pro život každé komunity [...]. Bůh nikdy nedopouští, aby se něco stalo, nemá-li to vést k naší zralosti, k našemu dozrání. Naopak [a zde je test, který Giussani nabízí, abychom si ověřili, zda se stáváme zralejšími], je právě na schopnostech, které každý z nás a každá církevní realita má (ať je to rodina, komunita, farnost či církev obecně) abychom zhodnotili jako cestu ke zrání to, co se zdá být překážkou, pronásledováním obecně nějakou těžkostí, /právě/ na schopnosti učinit nástrojem a momentem zrání toto - se ukazuje pravda víry.“ (L. Giussani, „La lunga marcia della maturità“, Tracce, n. 3/2008, str. 57).
V čem tedy spočívá naše dozrávání? Je to dozrávání našeho sebeuvědomění, je to zrození subjektu, který je schopen mít konzistenci ve všech událostech života. Okolnosti totiž přinášejí boj. „Takže právě boj nás udržuje bdělé a tímto bojem je běžné předivo života: to nás udržuje bdělé, to znamená dává v nás uzrát vědomí toho, co je naše konzistence nebo naše důstojnost, kterou je Jiný“(L. Giussani, Certi di alcune grandi ose. 1979-1981, op. cit., p. 389). Okolnosti jsou nám tedy dány, aby v nás dozrálo vědomí toho, co je naše konzistence, abychom si opravdu uvědomovali, že naší konzistenci je někdo Jiný.
Abychom dobře viděli, jakým způsobem my obvykle čelíme těmto výzvám, stačí, když se porovnáme s písni, kterou jsme před chvílí zpívali, Moje tvář, a necháme se jí oslovit. Protože tuto píseň (v poslední době jsem se často přistihl, že na ni myslím) by bylo skoro nemožné, aby ji někdo z nás napsal teď.... „Můj Bože, dívám se na sebe, a zjišťuji / že nemám tvář; / dívám se do svého nitru a vidím temnotu /bez konce [ověřte si, co děláme my, když vidíme temnotu bez konce, jak jí čelíme, jak reagujeme, jak se znepokojujeme a pak to porovnejme s tím, co říká píseň]. // Jen, když jsi všimnu, že ty jsi, / jako ozvěnu znovu zaslechnu svůj hlas / a znovu se narodím.“ (A. Mascagni, «Il mio volto», Canti, Coop. Ed. Nuovo Mondo, Milano 2007, str. 203)
Kolikrát se tváří v tvář temnotě člověk přistihne, že koná cestu popsanou v této v písni? A naopak, kolikrát se octneme v temnotě a zmítáme sebou, hledáme nějaké potvrzení mimo zkušenost, abychom se něčeho zachytili? Proto říkám: kdo z nás by dne byl schopen složit takovouto píseň? Představte si, kdyby naopak když se člověk octne ve tmě, vykonal to, co píseň říká: zadíval by se do hloubky, aniž by zůstával u redukovaného užívání rozumu, až by rozpoznal ono Ty, které je v hloubi každé temnoty. Jaké sebeuvědomění by pokaždé získal! Jakou schopnost žít v pravdě o sobě, aniž by byl určován temnotou a aniž by z ní musel neustále utíkat, protože právě v ní, v hloubi temnoty, v hloubi reality, v hloubi sebe sama by potkal to, co ho utváří! A jaké je toho znamení? Ne že mám jiné myšlenky a jiné pocity. Ne! Poznávám to z reálné skutečnosti, že se znovu rodím.
Jak se píše v následujícím dopise: „Drahý Juliáne, jestliže následuji, život se každým dnem stává více fascinující. Každá chvíle, v níž si uvědomuji, kdo jsem, a jaký je můj vztah k Pánu, který jediný mne činí pevnou a radostnou, se stává příležitostí kráčet vstříc mému naplnění. Jsem žena v domácnosti, mám tři děti: a jsem velká dobrodružka. Nikdy jsem se necítila drcena samotou, kterou můj život nevyhnutelně přináší ani námahou mé práce, která se neodehrává na veřejnosti (jako je přebalování či příprava kašiček pro děti), protože jestliže považuji za pravdivé to, co nám stále říkáš (stejně jako nám, to stále říkal don Gius), pak pokaždé, když se na obzoru mého každodenního života objeví nějaký pocit stísněnosti nebo lži, stane se mi, že pomyslím na tebe, pomyslím na své já a na Toho, kdo jej v té chvíli utváří, a okamžitě objeví, onen velký a jedinečný vztah, který mne utváří, a vše se vrátí do správných kolejí a já dýchám čerstvý vzduch mé svobody, čerstvý vzduch Jeho přítomnosti. Chtěla bych ti pouze poděkovat, protože v těchto letech začínám opravdu poznávat a následovat dona Giussaniho a není dne, kdy si za každé okolnosti (dovolím si říci i v případě zla, hříchu) uvědomuji a prosím za to, aby se mohla stát velkou příležitostí k tomu, abych jistě a uvědoměle kráčela vstříc svému určení. Toto je velká naděje pro mne, pro mé drahé i pro celý svět.“
Chápete tedy, proč jsou okolností podstatnou součástí povolání: protože jsou pro nás výzvou, protože bych se někdy neoctl v nejtemnější temnotě, mohl bych žít, aniž bych si povšiml Tajemství, aniž bych měl potřebu uvědomit si skutečně, co mne utváří a že On existuje; a tak se zrodit znovu. „Sebeuvědomování je schopnost uvažovat o sobě až do hloubi svého nitra [což neznamená zůstávat u psychologické introspekce]. Jestliže ale člověk o sobě uvažuje až do hloubi svého nitra opravdu vědomě, potká Jiného, protože když říkám opravdu uvědoměle „já“, všimnu si, že sám se neutvářím“ (Setkání kněží, 9-16 září1967, La Verna (Ar), Archiv Cl). A jak si uvědomím, že jsem se nezastavil na půli cesty, že jsem dospěl k tomuto Jinému? Rozumovou úvahou? Citem? Sebe přesvědčením? Když se znovu zrodím!
Ptám se sám sebe: v celém tomto období, kdy jsme čelili výzvám okolností, kolikrát jsme byli nuceni projít tuto cestu, až do chvíle, kdy jsme se znovu zrodili, protože jsme poznali ono Ty? Přiznávám se vám, že já jsem to musel udělat nekonečně mnohokrát, jinak, a to vám garantuji, už bych tu nebyl. Protože člověk může být na druhém konci světa a přijde mu mailem nejnovější článek z novin, které nás tvrdě napadají a tam není prostor k úniku: buďto se nechá ovlivnit svou reakcí a takto stráví celý den anebo začne znovu procházet onu cestu a ještě jednou pozná, že není takový, jak ho popisují noviny, ale je že spojen s někým, kdo ho utváří. Tváří v tvář každé okolnosti a každé výzvě, které přetrvávají, jsem nucen se rozhodnout, zda setrvat ve stížnostech, anebo na ně pohlížet jako na možnost, prostřednictvím níž mne Tajemství povolává k obnově mého sebeuvědomění.
Problémem není, aby nás vyvedly z temnoty nebo ani nás ušetřily určitých útoků; „pravým našim problémem je vyjít z nezralosti“ (L. Giussani, „La lunga marcia della maturità“, op. cit., str. 70), to znamená začít říkat „já“ jako lidé, kteří jsou si opravdu vědomi toho, kdo jsou. Proto nastává čas osoby. Protože naše nezralost není dána (jak si někdy myslíme) druhými nebo okolnostmi či útoky, kterým jsme nuceni čelit. Nemylte se: druzí nemají moc utvořit tuto naši nezralost, pouze ukazují, že existuje, ukazují nám, do jaké míry jsme nekonzistentní, díky nim si uvědomujeme, že jsem často určováni okolnostmi víc, než sebeuvědoměním. Otázkou tedy není stěžovat na okolnosti (kolik času ztrácíme těmito neplodnými stížnostmi!), ale vyjít z nezralosti.
Pán chce, abychom vyšli z nezralosti a dává nám k tomu subjekt natolik konzistentní, že je schopen čelit jakékoliv temnotě, jakýmkoliv okolnostem. Jinak nezůstaneme v realitě, budeme se snažit utéci, jak to vidíme kolem nás: lékaři již nevstupují do pokoje nemocných, protože je zde příliš reality, které by museli čelit. A my myslíme, že můžeme čelit všem výzvám, aniž bychom měli konzistenci?
Tak se představuje nový pohled na okolnosti a člověk chápe, jaký je smysl života jako povolání: „Žít povolání znamená tíhnout k určení, pro které je život stvořen. Toto určení je Tajemství, člověk je nemůže popsat ani si je představit. Je dáno stejným Tajemstvím, které nám dává život. Žít život jako povolání znamená směřovat k Tajemství prostřednictvím okolností, kterými nám Pán dává procházet, a odpovídat na ně. [...] Povolání znamená kráčet k určení a přijímat veškeré okolností, kterými nám určení dává projít“ (L. Giussani, Realtà e giovinezza. La sfida, SEI, Torino 1995, str. 49-50) (ne těmi, které bychom si vybrali my, kdybychom o nich mohli rozhodovat, ale všemi).
To, že nám Pán dává kráčet k určení prostřednictvím nepřátelských okolností, je cosi tajemného, ostatně bible nám to stále připomíná: „Vaše cesty nejsou mé cesty » (Iz 55,8). Když si dáme pozor všimneme si, že toto je paradoxně velice výhodné k utváření subjektu, že bez tohoto bychom se ztratili v absolutní banalitě, v nejpovrchnější roztržitosti, v nejděsivějším redukování. Protože veškeré okolnosti, kterými nám Tajemství dává projít slouží k probuzení našeho lidského subjektu, k získání síly, která mu umožní žít za jakýchkoliv podmínek. Je to ověření víry, ověření křesťanské události: jestliže je křesťanství schopno vytvořit konzistentní subjekt, a to ne mimo realitu, v našem pokoji, ale v realitě, která je pro nás výzvou. A co je tou silou našeho já? Kde se nachází? Síla našeho já je pouze v sebeuvědomění. Proto všechny okolnosti, kterými nám Pán dává projít, slouží k tomu, aby v nás dozrávalo „sebeuvědomění, jasné a láskyplné vědomí sebe sama, naplněné vědomím vlastního určení, a tedy schopné opravdového citu k sobě, osvobozeného od instinktivní omezenosti sebelásky. Jestliže ztratíme tuto identitu, nic nám neprospěje.“ (L. Giussani, «È venuto il tempo della persona», op. cit., str. 12).

2. PRVKY NAŠEHO SEBEUVĚDOMĚNÍ
Prvky našeho sebeuvědomění nám připomněl papež v poselství, které letos v srpnu adresoval Meetingu v Rimini.

a. Prvotní závislost: «Uděláni» (ve smyslu «stvořeni»)
„Mluvit o člověku a o jeho horoucí touze po nekonečnu znamená především uznat jeho ustavující vztah ke Stvořiteli. Člověk je Boží stvoření [všichni známe tyto věty, všichni je známe, já první, ale pokud je znovu neobjevíme, když budeme odpovídat na okolnosti, zůstanou uzavřeny v šuplíku našich neužitečných znalostí, a pak nás vykolejí jakákoliv okolnost proto vás (stejně jako sebe) prosím, nepodléhejme pokušení myslet si že už to známe. Neznáme! Jinak bychom žili se intenzitou, o které se nám mnohdy v každodenním životě zdá.] Dnes toto slovo – stvoření – jakoby téměř vyšlo z módy: upřednostňuje se myslet na člověka jako na bytost v sobě naplněnou a absolutního strůjce vlastního osudu. Považování člověka za stvoření se jeví jako „nepohodlné“, protože předpokládá zásadní vztah k něčemu jinému anebo lépe k Někomu jinému - člověkem neovladatelnému – který přichází, aby podstatným způsobem definoval jeho identitu, identitu založenou na vztahu, jejímž první znakem je prvotní a bytostná závislost na Tom, kdo nás chtěl a kdo nás stvořil.“ Toto nám nemůže vzít žádná okolnost, žádná moc, žádný útok, protože je v tom pravda o nás víc než v našich myšlenkách, v našich citech, v našich reakcích, víc než v druhých: druzí totiž neurčují, kdo jsme my; my jsme tato prvotní závislost a když tato první závislost není uvědomělá, pak podléháme všem, vidíme to v práci, ve vztazích, když čteme noviny, když jsme s přáteli, když jsme sami. A přece, zdůrazňuje Benedikt XVI, „tato závislost, od které se současný, moderní člověk snaží osvobodit, nejen že neskrývá a neoslabuje, ale naopak odhaluje jasným způsobem nevýslovnou velikost a hodnotu člověka, povolaného k životu, ve kterém vstoupí do vztahu s životem samým, s Bohem.“ (Benedikt XVI, Poselství XXXIII. Setkání za přátelství mezi národy, 10. srpna 2012).
„Ale co prvotní hřích?“, ptáme se často.
Papež pokračuje: „Prvotní hřích má svůj nejhlubší kořen právě v tom, že se naši prarodiče zbavili tohoto ustavujícího vztahu, že se chtěli postavit na místo Boha, že si mysleli, že mohou vše zvládnout bez Něho. I po hříchu ale zůstává v člověku stravující touha po tomto dialogu [to jest touha volně dýchat, touha vyjít z bunkru], jako jakýsi podpis vypálený do jeho duše i do jeho těla samotným Stvořitelem. [...] „Ó Bože, ty jsi můj Bůh, za úsvitu tě hledám, po tobě žízní má duše, po tobě touží mé tělo, ve vyprahlé, žíznivé, bezvodé zemi“. ”. [...] Nejen má duše, ale každé vlákno mého těla je stvořeno tak, aby našlo svůj pokoj, své naplnění v Bohu. A tuto tendenci není možno ze srdce člověka vymazat: i když člověk odmítá nebo popírá Boha, nemizí žízeň po nekonečnu, která v něm přebývá. Místo toho začíná namáhavé a neplodné hledání „falešných nekonečen“, které ho mohou uspokojit alespoň v dané chvíli“ (Tamtéž). Jsme do míry utvářeni tímto Tajemstvím, které nás má rádo tak, že ani my se vším naším zlem tuto žízeň nemůžeme redukovat. A tak tato žízeň křičí, volá Jeho, křičí, že je zde něco ve mně, co odolává, co přetrvává přes všechnu mou roztržitost, přes všechno mé zlo, přes všechen můj zmatek. Řekněte, zda nepřetrvává žízeň, která je znamením čehosi neredukovatelného, daného: jsme stvořeni pro nekonečno. To je naše určení.
Tato skutečnost je prvním z prvků našeho sebeuvědomění, jasného a láskyplného vnímání sebe sama. Prvotní závislost utváří naši podstatu: jsme plodem skutku Boží lásky, Jsme! A žádná chyba, žádná roztržitost, žádá okolnost, žádná bolest nemůže vymazat fakt, že já tu jsem. A jestliže tu jsem, pak Tajemství, které mne utváří, na mne volá, právě proto, že tu jsem: „Ty jsi skutek Mé lásky. Ty jsi byl stvořen pro Mne, byl jsi stvořen k Mému obrazu a k Mé podobě“. Tak získává svůj obsah věta, kterou všichni „známe“ a která by nám umožnila volně dýchat, kdybychom si ji uvědomovali: „Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jako obraz Boží ho stvořil“ (Gen 1,27). To, jak nám říká don Giussani, je základ lásky k sobě (a my mnohdy jdeme žebrat o drobty, které padají ze stolu někoho z mocných!): „Láska k sobě samému nemůže být motivována tím, co člověk je; je motivována faktem, že je, je to objev sama sebe jako daru něčeho jiného, jako milosti, jako překvapení nad vlastním bytím, jako díla někoho jiného. Jestliže první, co Bůh dělá, je, že tě miluje, jaké je nejbezprostřednější napodobování Boha? Napodobování Boha je objev toho, že se miluji, že se přijímám“ (Memores Domini, 8. října 1983, k internímu použití). „Jestliže člověk v sobě nemá lásku, něžnost k sobě samému, nenapodobuje Boha v ničem; jestliže totiž člověk nenapodobuje Boha v lásce, nemůže Boha napodobovat, protože první a základní fakt, s nímž se Bůh člověk zjevuje, je ten, že člověk je stvořen k Jeho obrazu a podobě a první podobnost s Bohem je láska k sobě. Protože první, co dělá Bůh, je, že tě miluje.“ (Memores Domini, 3. května 1987, k internímu použití).
Každý může konfrontovat vědomí, které má o sobě, s tím, co říká don Giussani: ne proto, abychom si stěžovali, jak jsme ještě nekonzistentní, ale abychom si vychutnali příslib, abychom znovu objevili možnost nezapomenout to, co si říkáme.

b. Křesťanská událost: „Jeho“
Nám se stalo něco jiného, něco, co utváří druhý prvek našeho sebeuvědomění a co odpovídá na otázku, kterou si často klademe a kterou papež formuloval takto: „Není snad v zásadě nemožné, aby člověk žil na výši své přirozenosti? A není snad pro něho odsouzením tato touha po nekonečnu, kterou registruje, aniž by ji mohl plně uspokojit? Tato otázka nás vede přímo k srdci křesťanství. Samo nekonečno proto, aby se stalo odpovědí, kterou by člověk mohl [všimněte si, jaké sloveso používá!] zakusit, přijalo formu konečnou. Od vtělení, od chvíle, kdy se Slovo stalo tělem je odstraněna nepřeklenutelná vzdálenost mezi konečností a nekonečnem: Bůh nekonečný a věčný opustil své nebe a vstoupil do času, ponořil se do lidské konečnosti“ (Benedikt XVI, Poselství XXXIII. Setkání za přátelství mezi národy, op. cit).
Jak každý z nás pozná, že se to stalo právě takto, že to nejsou slova vyřčená do větru?
Protože i my, stejně jako Jan a Ondřej, jsme byli uchopeni do té míry, že každý z nás může říci: nikdy jsem nebyl sám sebou tak, jako když jsem potkal Tebe. Toto je obsah zakoušení Krista. Druhým znakem mého sebeuvědomění je tedy skutečnost, že se mi Kristus v životě „stal“, že mi dal zakusit mne samotného s intenzitou, velikostí a plností, které já přes veškeré své pokusy nejsem schopen reprodukovat. Obsahem mého sebeuvědomění, citu k sobě samému, je fakt, že mé já jsi Ty, Kriste, Ty jsi já, Ty jsi mé pravé já. Proto je možno mé sebeuvědomění shrnout slovy svatého Pavla: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Každý z nás se může podívat a vidět, do jaké míry toto sebeuvědomění Krista vládne jeho dnům, nebo zda se jedná o slova vytesaná do kamene, s jejichž reálným obsahem ale nemáme žádnou zkušenost.
Papež nám připomíná radost a vděčnost, které zaplavovaly život prvních křesťanů: „Skutečně, v prvotním křesťanství tomu bylo tak: bytí osvobozené od nutnosti tápat ve tmě a v nevědomosti – co jsem? Proč jsem? Jak mám jít dál? – bytí svobodné, bytí ve světle, v plnosti pravdy. To bylo základní vědomí. A vděčnost, která z těchto lidí vyzařovala a spojovala je tak v církvi Ježíše Krista.“ (Benedikt XVI, Kázání při mši svaté na zakončení setkání „kroužku Ratzingeových žáků”, 2. září 2012). Všichni víme, že Giussani byl tímto poznáním ovlivněn do té míry, že kardinál Martini byl nucen mu říci: „Ty pokaždé, když mluvíš, vždy se vracíš k tomuto jádru, kterým je vtělení, a tisíci různými způsoby je znovu připomínáš.“ (C. M. Martini citovaný v článku J. Carróna: „Carrón: sono addolorato, potevamo collaborare di piú“, Corriere della Sera, 4. září 2012). Jak úžasné pokaždé bylo, slyšet ho mluvit!
A v tomto bodě papež uzavírá: „Nic tedy [po vtělení] není banální nebo nevýznamné na cestě života a světa. Člověk je stvořen pro nekonečného Boha, který se stal tělem, který přijal naše lidství, aby je pozvedl do výšin svého božského bytí.“
Je úžasné, jak papež pokračuje: „tak objevujeme nejopravdovější dimenzí lidské existence, tu, ke které boží služebník Luigi Giussani stále odkazoval: život jako povolání. Každá věc, každý vztah, každá radost a stejně tak každá obtíž nachází svůj nejhlubší důvod v tom, že je příležitostí ke vztahu k nekonečnu, k Božímu hlasu, který nás trvale volá a vyzývá k tomu, abychom pozvedli zraky a v přilnutí k Němu objevili naplnění našeho lidství“ (Benedikt XVI, Poselství XXXIII Setkání za přátelství mezi národy, op. cit.).
Rozumíte? Žít život jako povolání znamená kráčet k určení skrze věci, z nichž žádná již není banální a nevýznamná, ale každá získává schopnost povolat nás k sebeuvědomění. Okolnosti jsou nám dány, aby znovu probudily toto sebeuvědomění, ne proto, aby nám mohly dát to, o čem jsme mluvili (fakt, že existujeme a že Kristus se nám „stal“), ale protože okolnosti nám pomáhají objevit, zakusit na vlastní kůži, co znamená Kristus a co znamená to, že tu jsem, protože Pán nás nechává kráčet k určení skrze okolnosti, které nechává nastávat. Proto: „Nemáme mít strach z toho, co po nás Bůh žádá skrze okolnosti života“ (Tamtéž).
Pán povolává všechny, aby poznali podstatu své přirozenosti, a sice že jsou lidmi stvořenými pro nekonečno. A právě toto dokumentuje zjevení, že totiž vše, co je nám dáno, je nám dáno proto, abychom dozráli, abychom rostli ve svém sebeuvědomění. Proto je tento čas časem osoby, časem každého z nás, protože každý je povolán skrze jedinečné okolnosti, aby odpověděl Kristu, který ho volá. A odpovědět na dnešní situaci a provokaci není možné jinak, než že vložíme do hry celou svou bytost. Proto pouze osoba může nepodlehnout této situaci, právě kvůli povaze lidského já. To, co je ve hře, je houževnatý zápas o to, aby naše já nebylo redukováno na faktory, které je předcházejí.

3. CESTA JISTOTY
Toto dokumentuje skvělým způsobem svatý Pavel. I jemu setkání s Kristem poznamenalo život, a to do té míry, že převrátilo vše, co považoval za hodnotu: „Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci, ačkoli já bych měl proč se na ně spoléhat. Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus, jde-li o horlivost – pronásledovatel církve, jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání“ (Fp 3,3-11).
Ale ani on, který měl tuto jasnou představu o Kristu, nebyl ušetřen ničeho, naopak, stačí se dívat okolnosti, kterým byl nucen čelit: „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve“ (2 Ko 11,24-28). Jak strhující! Ale prostřednictvím toho všeho, čím mu Pán dal projít, co se stále mocně vynořovalo ve vědomí svatého Pavla? To, že „tento poklad máme v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl pro nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ,Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘, i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala a tak přibývalo i díků k slávě Boží.“
Všechno, co je mu dáno, je pro něho, aby více poznal Ježíše, sílu Jeho vzkříšení, moc Toho, komu svěřil svůj život. Toto je lidství zcela překypující vděčností, které se rodí ještě uvědoměleji, protože Tajemství Pavla ničeho neušetřilo. Tyto okolnosti, které jsou součástí Zjevení – listy svatého Pavla jsou součástí Zjevení, nejsou to nějaké anekdoty nebo dekorativní dodatky – popisují Boží metodu: Bůh nás ničeho neušetří, aby mohla růst tato bezmezná vděčnost. A tak žít život jako povolání s tímto vědomím (že totiž neseme tento obsah v hliněných nádobách) je cesta k tomu, abychom se nerozplynuli v omezenosti a neprůhlednosti našeho vědomí, tak aby se Kristova jistota mohla stále více stávat jistotou naší. My nebudeme zpochybňovat naše „představy“ o Kristu, pokud On sám nepřekoná naše redukování a nedá nám zakusit, Kdo je.
A výsledek této Boží metody popisuje sám Pavel: nabytí jistoty. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravicí Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: ,Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce vedené na porážku.‘ Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsme jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani cokoliv jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Ježíši Kristu, našem Pánu“ (Ř 8,31-39).
Jestliže nejsme vítězi uprostřed veškeré té situace kulturní hegemonie, v níž jsme byli povoláni žít, kde je rozumnost víry? Proč by bylo rozumné věřit v Krista? Kdežto jestliže zde, právě zde, uprostřed toho všeho, o čem mluvíme, všech výzev, kterým jsme nuceni čelit, vidíme, že jsme více než vítězi v Něm (ne pro své zásluhy, ale protože Kristus nás miloval), vytváří to jedinečnou konzistenci. Přesvědčení, o kterém mluví svatý Pavel je jistota sebeuvědomění. Kdo by netoužil mít alespoň gram této jistoty? Jedině ale, pokud vidíme působit současnost Kristovu, jsme opravdovými vítězi. Být vítězi neznamená „uchopit moc“. Být vítězi znamená vidět vítězství Kristovy, i když jsme všeho zbaveni. Být vítězi znamená překypovat Jeho přítomností.
Proto se musíme rozhodnout, kde nacházíme odpověď na touhu po štěstí, kterou v sobě objevujeme, protože jsme stvořeni pro nekonečno. Jen tak budeme moci spolupracovat na misii církve, která „není tvrdošíjným proselytismem, ale svědectvím, které nechává prosvítat přitažlivost Ježíše, horlivostí pro to, aby všichni byli spaseni“ (A. Scola, Alla scoperta del Dio vicino, Centro Ambrosiano, Milano 2012, str. 31), jak nám připomněl kardinál Scola ve svém nedávném pastýřském listě.
Tváří v tvář svědkům jako je svatý Pavel můžeme vidět, čím se může Kristus stát pro nás, a to takovým způsobem, aby i za těch nejtísnivějších okolností nás obsah našeho sebeuvědomění stále více naplňoval tichostí, aby se v našem nitru naléhavě připomínala památka Kristova jako věc nejvzácnější, nejžádoucnější, které je třeba věnovat čas, prostor, které je třeba dát naše srdce. Jestliže netoužíme stále více po této památce, jestliže se nepřistihujeme při touze po tomto tichu, v němž bychom této památce dali prostor, už jsme poraženi, protože jsme vyprázdnili obsah sebeuvědomění, odstranili jsme z něho to, co se nám stalo, a nechali jsme si je naplnit tím, co chce vládnoucí moc. Být v tichosti znamená žít toto vědomí Krista, je to schopnost myslet na Krista a vzývat Ho.
Proto, abychom se naučili modlit, je třeba milovat ticho, to znamená chovat hluboký cit k sobě samému, jakožto osobě kráčející k cíli, kterým je tajemství Kristovo. Ticho musí dozrát, musí se stát zralejším, hlubším. Jestliže nedospějeme k tomu, abychom odlišným způsobem konali to, co obvykle konáme, jestliže ticho neznamená uvědomovat si sebe sama, abychom naplnili svou osobu (která už je leckdy naplněna roztržitostí, všemi našimi starostmi, vším tím, co musíme udělat), jestliže nedáme prostor k tomu, abychom si sebe znovu uvědomili, budeme zavaleni vším ostatním. Ticho totiž znamená znovu si uvědomit svůj vztah k velké přítomnosti Otcova tajemství.
Takto potom můžeme čelit realitě, bude-li před našima očima a v našem vědomí On. Tak jako slepý od narození. Není to tak, že uzdraví slepého do narození a pak ho odvede z reality ze strachu, aby mu nebylo vzato to, co mu dal. Ne. S očima plnýma Přítomnosti, která ho uzdravila, vrhá slepého do boje, neodvádí ho pryč. Kristus tedy utváří lidské já, které je schopno žít v realitě, tak jako onen slepý prostě uznává, že předtím neviděl a teď vidí. Jeho vědomí je určováno tím, co se mu stalo. S tímto sebeuvědoměním se může postavit všem, ne proto, že by byl silnější, ale pro svoje prosté přilnutí k tomu, co se mu stalo. Taková je síla sebeuvědomění – i u posledního v řadě – a ani nemoudřejší z farizeů nezmohou nic v konfrontaci s lidským já, které toto sebeuvědomění má.
Tak můžeme stát tváří v tvář jakýmkoliv okolnostem, jak o tom svědčila jedna naše drahá přítelkyně na prahu smrti při rozhovoru se svým manželem (který mi o tom napsal), když zjistila, co se stane: „Řekla mi: ,Já jsem klidná, nemám strach, protože je tu Ježíš. A teď si nedělám starosti ani o tebe a o děti, protože vím, že jste v rukou někoho Jiného.“ A já na to: „Ale nejsi smutná?“ „Ne, nejsem smutná. Jsem si jista Ježíšem, naopak, jsem zvědavá na to, co se mi stane, na to, co mi Pán připravuje. Asi bych měla být smutná, ale nejsem. Je mi jenom líto, že tvoje zkouška bude větší než moje.“ „Ale jdi.“ „Určitě, lepší by to bylo naopak.“ A já s úsměvem, plný neuvěřitelné útěchy, které se mi skrze tento zázrak dostalo, jí říkám: „To je pravda, hlavně kvůli dětem.“ Toto byl beze vší pochyby jeden z nejkrásnějších okamžiků za těch sedmnáct let (dvanáct let manželství a pět let známosti), které jsme spolu prožili, pokud ne ten vůbec nejkrásnější.“ S takovou konzistencí je možno se dívat na všechno, až na práh určení.
Máme svědka, který nebyl ničeho ušetřen: Dona Giussaniho: „Pán je má síla a píseň“ (Ex 15,2): „Když říkáme tato slova, neříkejme je s očima vytřeštěnýma a naplněnýma přítomností jiných. Naopak, říkejme tato slova, opakujme tuto větu, s očima plnýma přítomnosti Krista, který je pravdou, nejhlubší pravdou všeho, co existuje: „Všechno v Něm spočívá“ [...] „Má síla”, tedy má zbraň v boji, a „má píseň“, tedy má něžnost, která i v boji přetrvává, krása, která mne provází do boje a která je mi v něm oporou, ať už ten boj bude trvat hodinu anebo sto dní. Ba co víc, tento boj trvá celý život! Kéž bych měl Krista stále na zřeteli! Naše přátelství je nám v tom příslibem, pomocí k tomu, abychom rostli, kráčeli dál s tímto připomínáním. Je to příslib toho, že v každém boji stále více budeme pronikat do onoho Ty, které je přítomné: „Má síla a má píseň jsi Ty. Kéž toto Ty splyne s Jeho tváří, s Jeho jménem. Jméno: to je přítomnost v celé své síle a sugestivitě, v moci i něžnosti“ (L. Giussani, L’attrattiva Gesù, Bur, Milano 1999, str. 184-185).
A tak, s tímto pohledem, můžeme spolu s velkým společenstvím církve zahájit 11. října Rok víry, který papež chce vyhlásit, abychom „znovu objevili a přijali tento velký dar, kterým je víra, abychom hlouběji poznali pravdy, kterou jsou mízou našeho života, aby dnešní člověk, tak často roztržitý, byl přiveden k opětnému setkání s Ježíšem Kristem, který je cesta, pravda a život.“ (Benedikt XVI, Promluva k shromáždění Italské biskupské konference, op. cit.).