„Rychle se měnící svět vyžaduje od křesťanů, aby byli připraveni hledat formy a způsoby jak sdělovat srozumitelným jazykem trvalou novost křesťanství.“ Tato slova papeže Františka popisují postoj tehdejšího arcibiskupa Montiniho, v době, kdy se právě ujal milánské diecéze: hluboká pozornost vůči situaci člověka, vědoma si toho, že „moderní člověk ztrácí náboženský smysl“ a že je zapotřebí „racionální rehabilitace náboženského smyslu“ (1957), aby se víra stala příhodnou odpovědí na požadavky života. Ve stejných letech vnímal don Giussani u gymnasijních studentů tuto ztrátu autentické religiozity a napsal proto, ve stopách Montiniho, knihu Náboženský smysl (1957), aby ukázal rozumnost víry tváří v tvář výzvám laicistické kultury té doby.

V své první encyklice Ecclesiam Suam (1964) Pavel VI popisuje, jak realizovat tento úkol: „Pokud církev získá stále jasnější vědomí sama sebe“, může „naslouchat hlasu ba co víc, srdci člověka, chápat ho, a pokud je to možné, respektovat ho, a tam kde si to zaslouží, ho chránit. (…) Náš dialog nesmí oslabovat naši angažovanost ve víře.“ Vyprovokován těmito slovy don Giussani po několika málo měsících napíše, že „dialog předpokládá otevřenost vůči druhému, ale zároveň předpokládá i moji zralost, kritické vědomí toho, kým jsem.“ S Pavlem VI don Giussani sdílel vnímání výzvy, kterou pro církev představovala situace moderního člověka ve „světě procházejícím hlubokou proměnou, ve které je tak velké množství jistot předmětem odporu či diskuse“, a shodoval se s ním i na bodu, z něhož bylo třeba znovu vycházet. Během toho, co Benedikt XVI definuje jako historický předěl, tedy během osmašedesátého roku, byla jejich odpověď shodná. Don Giussani rád opakoval větu papeže, který tváří v tvář tomuto zlomu odpovídal s pokornou jistotou Přítomnosti, která je zdrojem pravého lidství a naděje: „Kde je ,Boží lid‘, o kterém se tolik mluvilo a stále mluví, kde je ta etnická entita sui generis?“ Co jej spojuje? Čím je charakterizován? Jak je organizován? Jak vykonává své ideální oživující poslání ve společnosti, jejíž je součástí? Víme, že Boží lid má nyní i historické jméno, které je všem blízké, církev.“ (1975)

A v encyklice Evangelii nuntiandi (1975) zdůrazňuje misii jako jedinou adekvátní metodu odpovědi na otázky člověka: „Radostná zvěst musí být především hlásána prostřednictvím svědectví“ křesťanů, kteří „vzbuzují v srdcích těch, kdo vidí, jak žijí“ neodbytné otázky: „Proč jsou takoví? Proč žijí takto?“ Naplňuje nás úžasem soulad s papežem Františkem: „Církev neroste díky proselytismu, ale díky přitažlivosti.“

Don Giussani vždy vzpomínal s vděčností na lidskou loajalitu a osvícené vedení nejprve arcibiskupa Montiniho a poté Pavla VI, tváří v tvář dobru, které viděl odehrávat se v církvi, když mu umožnil začít jeho vychovatelské pokusy mezi mladými lidmi v Miláně a později, když doprovázel rozvoj hnutí, až ke slovům, která mu Pavel VI na náměstí Svatého Petra řekl 23. března 1975: „Odvahu, toto je cesta,“ jimiž ho vyzval k pokračování, stejně jako to udělal již v polovině padesátých let.

Pro toto vše jak necítit vděčnost vůči naší matce církvi, která uznává velikost svědectví Pavla VI o Kristu, o Jediném, jemuž leží na srdci veškeré naše lidství.