Carrón: "Společně s papežem na periferii lidské existence"

Před šedesáti lety don Giussani na lyceu Berchet znovu nabídl křesťanství jako výzvu jako rozumnou a zároveň vzrušující odpověď na požadavky každého člověka. Po jeho smrti v roce 2005 don Julian Carrón převzal zakladatelovu štafetu.

V apoštolské exhortaci „Evangelii gaudium“ František ukazuje cestu církve v následujících letech. Done Carróne, vy vedete Fraternitu CL. Co se může CL z těchto ukazatelů naučit?
Jsme vyzýváni, abychom obnovovali osobní setkání s Kristem, bez přestání, každý den. V tom je počátek „pastorální a misionářské konverze“, ke které dokument povzbuzuje. František říká jasně, že zdrojem misionářského elánu je člověk, který žije vděčnou památku Krista a který chce sdílet radost vyvolanou evangeliem.Ukazuje výchozí bod, požaduje, aby se zvěstování soustředilo na to, co je podstatné.

Papež píše, že křesťanství nepředkládá jediný kulturní model, ale „zůstává plně samo sebou v totální věrnosti evangelijní zvěsti a církevní tradici a přitom nese tvář různých kultur a různých národů, kterými bylo přijato a ve kterých zakořenilo“. Jak se toto odehrává ve vašem hnutí, které zakořenilo v mnoha zemích?
Přítomnost našich komunit v 80 zemích, v značně odlišných podmínkách a přátelství navázané s lidmi pravoslavné, anglikánské, muslimské či buddhistické tradice svědčí o tom, že pokud stavíme na podstatném, můžeme vstoupit do dialogu se srdcem člověka jakékoliv zeměpisné šířky. Dochází k dojemným situacím: jedna africká žena nemohla mít děti, rodina manžela na něho tlačila, aby ji opustil, jak tomu velela místní tradice. Muž ale, když viděl, jak je manželka plná radosti díky zkušenosti, kterou prožívala v komunitě CL, odolal tlakům, protože nechtěl přijít o radost z víry, o níž ona svědčila a která byla větší než její neplodnost. Toto je jeden „malý velký“ příklad toho, jak křesťanství zhodnocuje a povyšuje veškeré lidství.

V dokumentu je zdůrazňována hodnota zkušenosti jako přednostního nástroje předávání víry. A v pedagogice CL sehrává zkušenost zásadní roli. Z různých stran, především z prostředí spojených s tradicionalismem, zaznívají kritiky ohledně nebezpečí toho, že zdůrazňování osobní zkušenosti odsunuje stranou striktní vztah k učení a že tedy představuje útok na pravdu. Co Vy si o tom myslíte?
František pokračuje v cestě svých předchůdců, Jana Pavla II a Pavla VI, kteří tvrdili, že „dnešní člověk věří více svědkům než učitelům, víc zkušenosti než doktríně, víc životu a skutkům než teoriím (Redemptoris missio 42, srov. Evangelii nuntiandi 21, 41, 76.). Pouze jestliže člověk zakusí spojitost pravdy víry s požadavky života, může nalézt adekvátní důvody pro přilnutí k ní. V křesťanství se pravda stala tělem, aby ji člověk mohl zakusit a tak najít adekvátní důvody k rozumnému přilnutí. Tak se to stalo oněm prvním: Ondřej a Jan nevěděli, kdo byl ten muž, ale následovali Ho pro lidskou shodu, kterou nalezli při setkání s Ním. Nikdo se nikdy do té doby nedíval tak jako On.

František zdůrazňuje, že hnutí jsou bohatstvím církve, které Duch svatý probouzí pro evangelizaci různých prostředí. A dodává, že by bylo velmi prospěšné, aby neztratily kontakt s farností „a s radostí se zapojily do organické pastorace místní církve“. Jak prožívají členové CL tento vztah, který byl v minulosti příčinou nepochopení a střetů?
Papež žádá, abychom vyšli na periférii života a tak potkávali všechny, věřící i nevěřící, a nečekali, že nás lidé budou vyhledávat. On nám jako první dává příklad, svými slovy a svědectvím, které přináší. Hnutí CL se zrodilo ve školách, na univerzitách, na pracovištích, na ubytovnách, ale jeho členové se vůbec nedívají na farnosti svrchu. Jen v milánské diecézi je jejich různým způsobem ve farnostech angažováno na čtyři tisíce, a to v nejrůznějších oblastech: ve vyučování katechismu, ve sborech, v sportovních sdruženích, ve volnočasových aktivitách a ve výchově v oratořích. Mluvit o opozici nebo rivalitě mezi CL a místními církvemi neodpovídá pravdě: úkol, ke kterému papež všechny volá, je spolupracovat na jednotné misii církve, vycházet lidem vstříc a svědčit jím o radosti evangelia. Všichni musíme přesunout těžiště naší činnosti.

První dokument napsaný výlučně Františkem se věnuje evangelizaci a byl podepsán v den, kdy se uzavřel Rok víry vyhlášený Benediktem XVI. Existuje tedy silná kontinuita mezi těmito dvěma papeži, které mnozí stále popisují jako velmi rozdílné?
Vášeň pro Krista je tím, co Benedikta a Františka spojuje. První z nich zdůrazňoval nutnost vrátit se k základům, zatímco druhý převzal štafetu s důrazem na naléhavou potřebu misijní činnosti. Oba jasně vnímají, že víra nemůže být již považována za něco samozřejmého a že na počátku misie je naléhavá potřeba osobní konverze. František to říká jasnými slovy na začátku Evangelii gaudium (č.7) „Neúnavně budu opakovat ta slova Benedikta XVI, která nás přivádějí k jádru evangelia: ,Na počátku křesťanského bytí není nějaké etické rozhodnutí nebo velká myšlenka, nýbrž setkání s určitou událostí, s určitou Osobou, která dává životu nový obzor a sním i rozhodný směr‘.“ Zde se jasně vynořuje, přes různost povah a citlivosti, které samozřejmě přetrvávají (a které jsou vždy obohacením), jednotný úmysl. Ale promiňte, copak by mohl ten, kdo opravdu zná církev a žije ji, myslet jinak?