Jak můžeme žít bez Krista?

Návštěvu Carróna, v současné době hlavy hnutí Comunione e Liberazione, jsme dlouho očekávali a hodně se za ni modlili. A pak jednoho dne přišla zpráva, že opravdu přijede. Mezi námi, přáteli z hnutí, byly vidět různé reakce, někdo se těšil víc, jiný méně, ale to, co nás do jednoho spojovalo, bylo velké očekávání. Každý z nás tušil, že se nám dostalo velké milosti. Bylo to vidět i v pozornosti, jakou každý věnoval osobní přípravě.

Nejprve se Carrón setkal s kněžími z Fraternity Sv. Karla Boromejského, kteří vedou naše společenství. Co si povídali, si můžeme jen domyslet. Ale radost, která se zračila v očích Marca, když se dostavil na setkání učitelů, byla dostatečně výmluvná.

Právě setkání učitelů bylo prvním bodem společného programu. Sešlo se nás devět. Malá skupinka začínajících pedagogů na různých typech škol. Nejprve krátké seznámení. Živý zájem Carróna o každého z nás. Dvě hodiny intenzivního dialogu. Otázky. Jak člověk může čelit vlastním limitům? Pasivitě studentů? Jak je správně hodnotit? Jak být svobodný vůči výsledkům? Jak komunikovat s rodiči? Konkrétní témata. A Carrónova neutuchající vášeň pro Krista. Skrze vášnivé zaujetí pro váš předmět můžete předávat mnohem víc. Ne moralistické hlásání evangelia, neangažovanost v tom, co dělám, abych měl čas mluvit o Bohu. Mluvit každým gestem o Bohu v tom, co je mým úkolem. Nebát se vlastních limitů: „To krásné, co vyjde na povrch z našich limitů, je jen a jen Jeho dílo.“ „Váš úkol je říct ano úkolu, který jste dostali, a zbytek je jeho dílo.“

Setkání bylo dlouhé. Náročné. A přesto se Carrón nezdál být ani trochu unavený. Jak to? Jak to, že se pak plynule přesunul na společné grilování, zastavoval se s lidmi, mluvil s každým, jako by to byla jediná a nejkrásnější osoba na světě, zpíval, odpovídal na naše zvídavé dotazy ohledně vztahu s Giussanim, přesunu ze Španělska do Itálie, jaké to je vést hnutí...., a ve tváři neměl ani jedinou stopu únavy? Naopak zářil jako slunce, jako kdyby říkal každou větou: „Podívej se na mě, jak jsem šťastný! To díky Tajemství, které se stalo tělem! Nechápeš? Tak ti to zopakuji!“ A lidé se sbíhali jako mouchy, aby s ním na chviličku promluvili o tom, co prožívají. Byl natolik prostoupený Kristem, že člověk najednou viděl před sebou celý svůj život jako v retrospektivě a uvědomil si, jakou velikost žije. Jak moc ho změnilo setkání s Kristem a jak je jeho život plný. A zatoužil po ještě větší intenzitě, takové, jakou má Carrón. Záviděl. „Křesťanství se rodí ze závisti,“ řekl Carrón na páteční assemblee. Myslím, že jsme to při čtvrtečním grilování všichni prožili.

Páteční setkání s Carrónem jsme zahájili českou „hymnou“ CL „E bella la strada“ a poté sbor zazpíval lidovou píseň plnou lásky a nostalgie. Následovalo svědectví dvou žen z české komunity.
Lucie, která jako první Češka vstoupila do Gruppo Adulto, mluvila o zkušenosti několika přátel, kteří zahájili charitativu mezi českými vězni a těmi, kteří již byli z vězení propuštěni. Ačkoli původně s několika přáteli uvažovali o „projektu“ dětské školky, realita dala jasná znamení, že charitativou, ke které je Bůh povolává, je práce s vězni. Této nabídce řekli ano. „A toto byl začátek nového dobrodružství, které, když se ohlédneme společně zpět, vidíme, že bylo řízeno někým Jiným, a ne námi.“ Všechny zasáhlo slyšet, že se ve vězení setkali se společenstvím, kde byl hmatatelně přítomný Kristus. Mezi vrahy a zloději. Jak řekla Lucka, když jeli do vězení, jeli tam s tím, že pomůžou vězňům na cestě ke Kristu, ale paradoxně byly ten den obdarovány spíše ony, kdy darem byla jednota všech zúčastněných v Kristu. Lucka uzavřela svůj příspěvek: „Uvědomila jsem si znovu, jak je důležité, abychom byly samy sebou, aby naše nabídka byla jasná a abychom se nebály ji lidem předkládat úplnou bez redukcí. Toto bylo možné, protože jsme na to byly tři a vzájemně jsme si pomáhaly, takže jsem v této zkušenosti opět vnímala velkou důležitost společenství.“

Druhé svědectví měla naše kamarádka Kateřina z Brna. V České republice jsou tři školy komunity, v Praze, Brně a Jihlavě a ta brněnská je druhá, která tu vznikla. Katka popsala, že dlouhou dobu pro ni byla víra formální a touha po nekonečnu abstraktní, neaktuální a sentimentální. Na základní škole jí víra komplikovala život a brala kamarády. Na vysoké škole si připustila, že žije v partnerském vztahu, který ji drží při zemi, a proto ho ukončila, načež přišlo období samoty a prázdnoty, kdy začala prosit o milost a o společenství lidí s pevnou vírou. Následovalo setkání s Hnutím: „Během dvou a půl let v Hnutí jsem si ověřila a stále ověřuji, že žít v přítomnosti Krista je dar, o který musím neustále bojovat. Učím se správně hodnotit provokace v okolnostech života, abych byla schopná vidět realitu v celé její úplnosti a pravdě a nahlížela tak na svůj život jako na celek. Když následuji zkušenost živé víry lidí ve víře dospělejších, vím, že následuji Krista, protože rostu. Comunione e liberazione mi drží srdce i oči otevřené a stalo se mojí součástí.“

Když Kateřina domluvila, Julián poděkoval za oba cenné příspěvky a připomněl, že i on, když se setkal s Luigi Giussanim, v něm viděl přitažlivost, kterou předtím nezažil, stejně jako Kateřina, když se setkala s Hnutím. Hnutí je to, co nás podpírá v boji o štěstí. Křesťanství je dobré, když život získáváme, ne ztrácíme.

Pak přišla na řadu první otázka. Víťa se ptal, co je to vlastně originální přítomnost a reaktivní postoj. Přišla odpověď Carróna plná života, ve které zmínil příklad Petra a jeho reakci v Getsemanské zahradě na zatýkání Ježíše, když usekl jednomu ze strážců ucho a Ježíš se ho zeptal: „Co děláš, Petře?“ Kristův postoj se nerodí z reakce, ale ze vztahu s Otcem. Kdo nereaguje jako ostatní, stává se provokací. Jak je možné, že 2000 let stará věc nás stále mění? Carrón zmínil ve své odpovědi i pražského spisovatele Franze Kafku, který tvrdil, že existuje cíl, ale neexistuje cesta k němu. Carrón naopak poukázal na to, že existuje jak cíl, tak i cesta k němu.

Druhou otázku položil Tomáš, který mluvil o tom, jak často žije okolnosti reaktivně a ztrácí Jeho přítomnost třeba v práci, a proto se zeptal, jak Ho neztratit, jak si v práci připomínat Krista? Don Carrón tuto otázku geniálně obrátil: „Jak můžeš pracovat bez Krista?“ Jak můžeme žít bez Krista? Kdy naposledy jsme se na sebe podívali s něžností? Kdy jsme sami sebou?

Třetí a poslední otázka Jany se týkala povolání a rozeznávání znamení. Jak řekl Julián, my si často vytváříme obrazy jako Izraelité zlaté tele. Nemůžeme však čekat zázraky, které ušetří naši svobodu, ale cestu, na které se každý může stát sám sebou stejně jako apoštolové, kteří žili s Kristem a následovali ho, aby neztratili štěstí. Tajemství nás volá skrze realitu a my poznáme, jestli to, co žijeme, má něco společného s naším štěstím.

Bylo fascinující mít před očima člověka, na kterém bylo vidět, že žije s Kristem a že Kristus žije v něm.