Po synodě O nové evangelizaci

Milí přátelé,

právě jsem se vrátil z biskupské synody a chci s vámi sdílet to, co považuji za nejdůležitější z prožité zkušenosti, jako vodítko pro naši cestu

Jak víte, téma synody bylo „Nová evangelizace a předávání křesťanské víry“. Výchozím bodem bylo konstatování, dnes všem zřejmé, že víra už není přirozeným předpokladem. Tato situace se ale netýká jen víry jako osobní zkušenosti, má následky i v životě národů, a proto se plodné země mohou stát nehostinnou pouští. Už teď vidíme nemálo znamení tohoto „pustnutí“: kritický stav vzdělávání, ekonomická krize, politický zmatek, nedostatek důvěry, násilí ve vztazích, zostření sociálních rozdílů?. Snad nejvýznamnějším znamením tohoto pustnutí je neschopnost zahlédnout bod, z kterého vyjít, a to dokonce i těmi nejbystřejšími pozorovateli, vždy připravenými vyzdvihnout, co chybí, ale neschopnými, jedná-li se o doporučení, jak znovu začít.

V tomto kontextu je dojemné vidět, že instituce, jako je církev, s dvoutisíciletou historií za zády, je ještě stále svobodná, aby se vložila do diskuze. Ostatně je pravda, že jednou z nejčastěji slýchaných výzev v synodální aule byla ta vztahující se k naléhavosti obrácení. Všichni jsme si byli vědomi, že k oživení pouště nestačí změnit strategie nebo vypilovat pastorační plány. Je třeba skutečné a opravdové osobní a církevní obrácení. Byli jsme si vědomi, že bez obrácení nemůže existovat nová evangelizace. Jednoduše protože i my, členové církve, se podílíme na ochabování víry, které nás přivedlo do současné situace. Ne pro nic za nic Svatý Otec vyhlásil Rok víry, ba právě proto, aby nám pomohl znovu objevit dar a krásu víry.

Odkud tedy znovu začít?

Hned první den synody papež položil základní otázku: „Bůh promluvil, skutečně prolomil velké ticho, ukázal se, ale jak můžeme tuto realitu přiblížit člověku dneška, aby se pro něj stala spásou? (8. října 2012)“ A jasně naznačil odpověď: „My nemůžeme dělat církev, můžeme jenom dát poznat, kolik toho udělal On. Církev nezačíná naším ,konáním‘, ale ,konáním‘ a „mluvením“ Božím. Ani apoštolové si neřekli po několika shromážděních - teď chceme vytvořit církev - a ústavní formou by vypracovali nějaké stanovy. Ne, modlili se a v modlitbě očekávali, protože věděli, že jenom Bůh sám může vytvořit svou církev, že Bůh je ten, kdo jedná jako první: nejedná-li Bůh, naše záležitosti jsou pouze naše a jsou neuspokojivé; jen Bůh může dosvědčit, že je to On, kdo mluví, a že promluvil.“

Náš příspěvek se může zapojit pouze v dynamice uvedené do pohybu samotným Bohem skrze svého Ducha. „Jenom Boží předcházení umožňuje naše kroky, které jsou vždycky spoluprací, ne naším čistým rozhodnutím.“ Proto je důležité vždycky vědět, že první slovo, opravdová iniciativa, opravdová aktivita přichází od Boha, a jen když se zapojíme do této božské iniciativy, budeme-li o ni naléhavě prosit, můžeme se i my stát – s Ním a v Něm – evangelizátory. Bůh je vždycky počátek. (Benedikt XVI., 8. října 2012)“ Jen ten, kdo se nechá uchvátit Bohem, který se nám přiblížil v Kristu, bude moct odpovědět na výzvu nové evangelizace. „Skutečnými protagonisty nové evangelizace jsou svatí. (Benedikt XVI., 8. října 2012)“

Když jsem slyšel výzvu k obrácení, která přicházela ze synodální auly, nemohl jsem se vyhnout vzpomínce na výzvu, kterou nám dal don Giussani před mnoha lety ve Viterbu. Vybídl nás, abychom „obnovili pravdu našeho povolání a našeho úkolu“. Protože i my, říkal nám, riskujeme, že „zredukujeme náš úkol na nějakou teorii sociopsychologické metody, následný aktivismus a jeho politickou obranu, místo abychom znovu potvrdili a nabídli člověku, našemu bratru, životní fakt?.“ Don Giussani se ptal: „O co se opírá životní fakt? ? Kde je život? Život jsi ty.“ Avšak nám se často zdá tato pozice příliš málo konkrétní, historicky nevyznamný, jako nějaký druh „náboženského výběru“. Ve skutečnosti, pokračoval don Giussani, „pro mnohé z nás se to, že spása je Ježíš Kristus a že osvobození života a člověka, tady i na onom světě, je neustále vázáno na setkání s ním, stalo ,spirituální‘ výzvou. Konkrétno by bylo jiné: zapojení do obecní politiky, schválení určitých zákonů, organizace a z toho vyplývající schůze, ale ne jako vyjádření životní potřeby, ale spíš jako umrtvení života, jako závaží a daň z přináležení, které nás ještě nevysvětlitelně drží v řadě.“A uzavřel to: „Obnova pravdivosti naší metody, aby v nás a mezi námi začal nový život, tam kde jsme, musí začít od začátku. Musíme znovu nabýt vědomí počátku celé dynamiky.“

Co bylo na počátku?

„Hnutí se zrodilo z přítomnosti, která vyvstala a přivedla k životu provokaci následovatelného příslibu. Pak jsme ale svěřili pokračování tohoto počátku diskuzím a iniciativám, schůzím a tomu, co je třeba udělat. Nesvěřili jsme ho našemu životu, a tak tento počátek brzy přestal být pravdou nabídnutou naší osobě a stal se zárodkem nějaké organizace, reality, na kterou můžeme přehodit odpovědnost vlastní práce a od které se můžeme domáhat vyřešení věcí. To, co mělo být přijetím provokace, tedy živým následováním, se stalo poslušností vůči organizaci.“

Abychom mohli naším bratřím lidem nabídnout fakt života, je třeba, aby v každém z nás zrálo takové vědomí sama sebe jako původní závislosti, že nám dovolí znovu se narodit v jakékoliv temnotě: a je třeba být natolik pohlceni událostí Krista, že jeho památka dominuje našim dnům, protože nikdy nejsem víc sám sebou, než když Ty, Kriste, se mi přihodíš a zaplavíš mě Svou přítomností. Tak budeme moct žít život jako povolání, kde „každá věc, každý vztah, každá radost, stejně jako každá obtíž najde svůj nejhlubší důvod v tom, že je příležitostí vztahu s nekonečnem, hlasem Božím, který nás neustále volá a zve k pozvednutí zraku, abychom v přilnutí k Němu objevili plnou realizaci našeho lidství. (Benedikt XVI)“

Aby mohl být náš život takto proměněn, je třeba naše ochota k obrácení, to znamená k následování, jak nám ho nabídl don Giussani: „Následování je touha prožít stejnou zkušenost jako osoba, která tě provokovala a provokuje svou přítomnosti v životě komunity, je to touha podílet se na životě této osoby, ke které tě přivedlo něco Jiného, a je to právě toto Jiné, kterému jsi oddaný, co nasáváš a k čemu chceš přilnout na této cestě.“
Jen ten, kdo je ochotný následovat mistra, snaží se žít stejnou zkušenost jako on, bude moct dát příspěvek odpovídající situaci. „Takoví jsou noví evangelizátoři: lidé, kteří učinili zkušenost uzdravení Bohem skrze Ježíše Krista. A jejich charakteristikou je radost srdce, které říká společně se žalmistou: Velké věci s námi učinil Hospodin: naplnila nás radost‘ (žl 125,3). (Benedikt XVI., 28. října 2012)“ Pouze staneme-li se „novými stvořeními“, budeme moct ukázat krásu existence žité ve víře skrze prozáření naši každodenní reality novostí, která se nám udála, a to prostřednictvím odlišnosti, s níž žijeme život všech, v práci i ve volném čase, prostřednictvím odlišného používání rozumu a svobody, jak čelíme okolnostem, životu a smrti, jak odpovídáme na potřeby našich bratří nebo jak se účastníme veřejného života.
V této době, tváří v tvář tomu, co se děje v našem Hnutí, mi často přichází na mysl zkušenost izraelského národa. Přeji si, aby se nám nestalo to, co se stalo jim: protože odmítli naslouchat výzvy proroků, byli vyhnáni do exilu. Jen tehdy, zcela obnažený, pochopil izraelský národ, v čem je jeho pravá konzistence. Izrael se pokořil a stal se přítomností schopnou svědčit o svému Hospodinu, svobodný vůči jakémukoliv nároku moci identifikovat vlastní bezpečnost s vlastnictvím a lidským úspěchem. Skrze tuto tvrdou okolnost, vyhnanství, Bůh očistil Svůj národ a nechal ho zazářit uprostřed všech.

Připomeňme si, že „křesťan není připoután k ničemu jinému než ke Kristu“ (don Giussani), a pomozme si tak kráčet v Jeho památce, poslušni hlasu Tajemství, které nás volá skrze velkého svědka, jakým je Benedikt XVI. Kdybychom si ušetřili to, co se nazývá Prací života s velkým P, nedostáli bychom úkolu svědectví, kvůli kterému Pán vzbudil v církvi charisma hnutí, které neustále vzbuzuje zvědavost a zájem, jak jsem si mohl ověřit i na synodě.

Budeme-li následovat s jednoduchostí, jak mi o tom mnozí z vás neustále svědčí, neztratíme to nejlepší, co tluče na dveře našich dnů, jak nám vždycky připomínal don Giussani: „Uvnitř každé bitvy je příslib – zatímco probíhá bitva, celý život je boj a námaha -, že vstoupíme stále víc a víc dovnitř Ty; protože ,Ty‘ je něco přítomného: ,Moje síla a můj zpěv jsi ty.‘“

Objímá vás

don Julián Carrón