„Kdo Ho uzná, začne vidět výhonky života, který rozkvétá.“

„Realita převyšuje myšlenku.“ (Evangelii gaudium, 231). Neexistuje nic, co by více provokovalo lidský rozum, lidskou logiku než nějaký určitý fakt, skutečná událost. Pomysleme na židovský národ ve vyhnanství, o kterém mluví prorok Izaiáš.
Poslední, co by židé čekali, když se zdálo, že všechno skončilo, když byli uprostřed pustiny, byl někdo, kdo by vzdoroval porážkám, kterých se jim dostalo, a měřítku, jímž hodnotili. Ostatně je pravda, že už si začínali zvykat na situaci, do níž se dostali. Avšak uprostřed pouště zaznívá hlas: „Já jsem Hospodin.“ (Is 41,13), hlas, který vyslovuje slova, která by si nikdo netroufnul říct, natolik jsou vzdálená lidskému uvažování: „Neboj se.“

Je to vůbec možné?! Jak je možné se nebát, když jsme ztracení uprostřed pustiny, ve vyhnanství?
Jde o stejnou reakci, jakou máme my tváří v tvář současným výzvám: zmocňuje se nás strach, stavíme zdi, abychom se chránili; hledáme jistotu v tom, co jsme sami zbudovali, a tak uvažujeme čistě lidskou logikou, přesně tou, kterou Bůh neustále provokuje: „Já jsem Hospodin, neboj se!“ Před našima očima se zjevuje veškerá Jeho odlišnost. Opravdu, „neboj se“ je jednou z věcí, které se dnes nejméně věří, nejméně uvěřitelnou i pro nás; kdo může říct tváří v tvář všemu tomu, co se děje ve světě, že nemá strach?

„Já jsem Hospodin, neboj se.“ Náš rozum a naše svoboda jsou tímto příslibem provokovány, jako se to stalo lidu ve vyhnanství. I my jsme jako „červíček Jákobův, hrstka izraelova lidu“, cítíme se takhle malincí tváří v tvář obrovitosti problémů. Jsme ochotní vzít vážně zvěstování osvobození, které zní dnes pro nás? „Neboj se, vyjdu ti na pomoc.“
Papež František komentoval tato slova a řekl: „Vánoce nám pomáhají pochopit toto: v jesličkách /…/ je velký Bůh, který má sílu na všechno, ale umenšuje se,aby nám byl nablízku, a tam nám pomáhá, něco slibuje.“ (kázání z domu sv. Marty, 14. prosince 2017). Existuje něco, co více rozbourává naše měřítka?

Hospodin nás vždycky posouvá, protože má odlišný, opravdový pohled na realitu, schopný pojmout skutečnosti, které nevidíme. Když přijmeme výzvu, my, kteří jsme tak ubozí, budeme moct rozpoznat odpověď na náš křik: „Já, Hospodin, jim odpovím, já, Bůh Izraele, je neopustím.“ Kdo v Něho důvěřuje, kdo se odevzdává plánu Jiného, vidí, jak se příslib naplňuje: „Na holých návrších otevřu vodní proudy“. Není to snad právě tohle, nad čím žasneme v některých setkáních? Zatímco někteří jsou stále víc ustrašení, zahledění sami do sebe, uzavření a frustrovaní, jiní kvetou a svědčí o jiném, pozitivním způsobu prožívání obvyklých věcí.
Jak je možné že jedni září životem a druzí hledají v každé okolnosti jen potvrzení svého skepticismu? Protože všechno prochází přes tenounké ostří svobody. „V jezero změním poušť a vyprahlou zemi ve vodní zřídla“: budeme-li následovat Hospodinovo volání, uvidíme rozkvétat život v této vyprahlé zemi, v této naší dějinné situaci – ne v jiné, v této. „V poušti dám vyrůst cedrům, akáciím, myrtě a olivám, na pustině vysadím cypřiš, platan i zimostráz.“ Kdo důvěřuje tomuto příslibu, začne získávat život prožívaje ho.
Avšak často se nám na mysl vkrádá otázka: nemohl by nás Hospodin ušetřit tolika nepříznivých okolností, jimž jsme vystavováni? Neuvědomujeme si, že některé situace jsou plodem špatného zacházení se svobodou; Izrael nedůvěřoval Hospodinu, neuvěřil Jeho slovu a dal přednost spojení s mocnostmi té doby, což ho dovedlo do vyhnanství. Kdo naopak důvěřuje, začne vidět Hospodinova znamení v akci: Bůh působí v dějinách „aby viděli a poznali, přesvědčili se a pochopili že toto učinila ruka Hospodinova a že to stvořil Svatý Izraele“.

Kdo se neodevzdá, neuvidí, protože svět bude vždycky plný rozporů, které děsí, ale kdo přijme život v Ježíši, začne jím zářit. Kdo Ho uzná, začne vidět výhonky života, který rozkvétá.
Je třeba, abychom byli prostí, jak říká Ježíš, který přichází o Vánocích: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.“ (Mt 11,11).
Po dva tisíce let je poselství spásy, tak nemyslitelné člověku a přece tak skutečné, pro každého. Je na dosah ruky všem, nikoho nevyjímaje.