Svědčit o víře

Vážený pane šéfredaktore,
Eugenio Scalfari přesně vystihl, že tématem encykliky papeže Františka je „ústřední bod křesťanského učení: co je víra“ a uzavřel svůj nedělní editorial otázkou: „Jaká je odpověď, svatý otče?“ (la Repubblica, 7. července 2013). Když jsem si povzbuzen těmito slovy znovu přečetl encykliku Lumen fidei, nemohl jsem se vyhnout tomu, abych ve své mysli nevyvolal obraz, kterým Ježíš popisuje misii svých následovníků ve světě: „Když se rozsvítí lampa, nestaví se pod nádobu, ale na svícen, aby svítila všem v domě.“ (Mt 5,15).
Co lepšího mohli udělat papež Benedikt a papež František, aby odpověděli na tolik rozšířený dojem, podle něhož má víra co do činění s tmou anebo s „jakýmsi subjektivním světlem, které se snad schopno rozehřát, přinést soukromou útěchu, ale není schopno stát se pro ostatní světlem objektivním, společným, které osvětlí jejich cestu“ a končí tak tím, že ji považuje za „skok do prázdna, který konáme z nedostatku světla poháněni slepým sentimentem.“ (3)?
Na námitku takového typu nelze odpovědět pouhou argumentací. Tmu neporazíme tím, že budeme „mluvit“ o světle, ale tím, že rozsvítíme lampu. Tma může být poražena pouze světlem. Pouze jasné svědectví víry, která osvětluje život toho, kdo ji přijímá, může na takovouto námitku odpovědět.
Tak se zrodila křesťanská víra. Ti, kdo potkali Ježíše, byli zasaženi světlem, které on vrhal na realitu, do níž byli ponořeni. Ostatně je pravda, že jeden z nich, evangelista Matouš, popisuje význam Ježíšovy přítomnosti v dějinách slovy, které přejímá od proroka Izaiáše: „Lid, bydlící v temnotách uviděl veliké světlo, světlo vzešlo těm, kdo bydleli v krajině stínů smrti“ (Mt 4,16). Pro toho, kdo chce osvětlovat, není jiná cesta než „zářit“. I Ježíš sám se pojímal takto: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě“ (Jan, 12,46).
Výzva, před kterou se ocitá křesťanská víra dnes, není jiná než včera. Současný člověk, jak nám připomíná Eliot: „dychtivě hledá, jak uniknout temnotě vnější i vnitřní, a sní přitom o systémech tak dokonalých, že už nikdo nebude mít potřebu být dobrý.“ Proto je obtížné najít vhodnější obraz než obraz lampy: událost Krista se nabízí, tady a teď, jako jedinečná a nepředvídatelná odpověď na hlubokou temnotu, v níž se bezmocně zmítá dnešní člověk.
Tváří v tvář svědectví dvou papežů obsaženému v těchto stránkách může každý posoudit, zda křesťanská víra zmenšuje, jak tvrdil Nietzsche, „dosah lidské existence“, neboť zabraňuje člověku „pěstovat statečnost vědění“ (2), schopnost hledání pravdy, anebo zda „víra obohacuje lidskou existenci ve všech jejích dimenzích“ (6), neboť ji činí dobrodružstvím opravdu lidským, osobním a vzrušujícím tím, že ukazuje, že „když se člověk blíží k Němu (ke Kristu), lidské světlo se nerozplyne v nezměrné záři Boží, jako hvězda pohlcená svítáním, ale zazáří více, neboť se přiblížila prvotnímu ohni, jako zrcadlo, které odráží jeho jas“ (35).
Jistě, k přijetí výzvy, kterou jejich svědectví představuje, je zapotřebí otevřenost rozumu, která se uskutečňuje pouze v lásce, v autentické náklonnosti k sobě. Vždyť pouze ten, kdo je milován, a tedy opravdově miluje sebe sama, může mít zájem o pravdu a radostně poskočit, když zachytí paprsek jejího světla na své životní cestě.
Svým svědectvím Benedikt XVI a papež František nás všechny, kdo jsme obdrželi dar víry, povolávají k úkolu, který nám byl ve světě svěřen: nechat znovu zazářit světlo Kristovo v našich tvářích. „Víra se přenáší… od člověka k člověku, jako se plamen zapaluje od jiného plamene“ (37). Všichni víme, kolik odpovědnosti tento úkol předpokládá: budeme ho schopni splnit, jen když my sami jako první přijmeme to, že se necháme trvale osvěcovat světlem Kristovým. Proto „církev… nikdy nepovažuje víru za samozřejmou skutečnost, ale ví, že tento Boží dar musí být živen a posilován, aby mohl nadále vést její cestu“ (6).
Každý z nás potřebuje nechat se proměňovat Láskou „vůči které se otevřel ve víře, a v otevřenosti vůči této Lásce, která je mu nabízena, jeho život expanduje do jeho okolí.“ Tím, že přijímá účast na „my“ církve, se „já“ jednotlivého věřícího do široka otevírá, aby v něm mohl najít příbytek Jiný, aby žilo v Jiném, a tak se jeho život rozšířil v Lásce“ (21).
Pouze tehdy, naleznou-li na své cestě lidi, kteří jsou díky víře schopni čelit výzvám života, a skrze ně vidět souvislost víry s požadavky života, tedy její hlubokou rozumnost, budou se moci lidé našeho věku vrátit k zájmu o Krista a víru. Uvidí totiž, že to, co činí křesťany tak odlišnými, nemůže být nějaká pohádka nebo krásný pocit (srov. 24), ale skutečnost, která s sebou přináší důvody lidství. Pouze provokace tohoto jasného a konkrétního svědectví, může být schopna zasáhnout člověka v jeho středu, v jeho srdci“ (40), ona jediná bude schopna být na výši jeho existenciálních požadavků pravdy, krásy, spravedlnosti a štěstí. Ano, dnes, stejně jako včera, se víra rodí ze setkání, které se odehrává v dějinách a osvětluje naši cestu v čase“ (38).

Autor je prezident Fraternity Comunione e Liberazione