Svědkové, kteří zviditelnili podstatné

Bylo by třeba se vrátit do situace církve v padesátých letech minulého století, abychom pochopili historický dosah obou papežů, kteří budou dnes kanonizováni. Církev, která riskovala, že zůstane uzavřena sama do sebe, které činilo velké obtíže najít správný vztah k modernímu myšlení, potřebovala dějinný obrat, aby mohla znovu hlásat Krista způsobem přesvědčivým a přitažlivým pro lidi naší doby.

„Milosrdná velkodušnost Boží pro spásu člověka“, těmito slovy shrnul don Giussani svědectví dobrého papeže, který v encyklice Pacem in Terris vytušil, že u pokřtěných je „trhlina“ mezi vírou a životem „výsledkem nedostatečně solidní křesťanské formace. Je proto nezbytné, aby výchova byla komplexní a trvalá.“ (str. 80)

Kdo by si mohl představit ještě krátce předtím událost jako byl Druhý vatikánský koncil? Byla zapotřebí osobnost prostá, jakou byl Jan XXIII., aby na sebe vzala veškerou odpovědnost za svolání ekumenického koncilu. A i když to bude Pavel VI., kdo bude jednání vést, zásluha za svolání koncilu a za definování jeho prvních kroků už navždy zůstane papeži Roncallimu. Jak poznamenal ve vzdáleném roce 1968 Josef Ratzinger, on „patří k těm nemnoha, kteří jsou opravdu velcí, kteří po překonání veškerých schémat zakoušejí osobně a způsobem novým a tvůrčím to, co stojí na počátku, pravdu samu, a dokáží na ni znovu položit důraz.“ Zdá se, jako bychom četli jeden z mnoha odkazů k podstatnému od papeže Františka.

Jestliže Janu XXIII. náleží čest za vyhlášení koncilu, pak druhému papeži, který bude kanonizován, Janu Pavlu II., bez pochyby za to, že shromáždil koncilní nařízení a starost o jejich realizaci, které patřily Pavlu VI. Po letech takzvaných pokoncilních zmatků (papež Montini o nich mluvil, jako o „dnech mraků, bouře, temnoty, hledání, nejistoty“), ve kterých bylo jasně vidět to, co už k ničemu není, ale stále se ještě hledalo to, opravdu mohlo odpovědět na výzvy dané doby, příchod Jana Pavla II. představoval závan čerstvého větru pro církev nacházející se v těžkostech.

Možná až nyní si začínáme uvědomovat povahu dopadu, jaké jeho zvolení mělo na život církve. On dokázal obrátit „silou obra (silou, která mu přicházela od Boha) tendenci, která se mohla zdát nezvratná, když pomohl „křesťanům celého světa, aby se nebáli nazývat křesťany, patřit k církvi, mluvit o evangeliu“ (Benedikt XVI., Kázání při beatifikaci Jana Pavla II., 1. května 2011). Papež Wojtyla ztělesňoval, jak o něm řekl don Giussani, „jasnou jistotu o tom, co znamená obsah křesťanské zvěsti i pro historii tohoto světa. Víra v Boha, který se stal člověkem, a následně nadšení pro tohoto Člověka, do kterého je možno vložit veškerou naději jednotlivých lidí i celého světa.“

Kdo by si nepřipomněl dopad encykliky Redemptor hominis? „Člověk nemůže žít bez lásky.Zůstane sám sobě nepochopitelnou bytostí, jeho život postrádá smysl, jestliže mu není zjevena láska, jestliže se nesetká s láskou, jestliže ji nezakusí a nestane se mu vlastní, jestliže se na ní živě neúčastní […] Člověk, který chce pochopit sama sebe do hloubky (ne jen na základě bezprostředních, parciálních, často povrchních a dokonce zdánlivých kritérií a měřítek vlastního bytí) musí se se svým neklidem a nejistotou, se svou slabostí a hříšností, se svým životem a smrtí, přibližovat ke Kristu. Musí, abychom tak řekli, vstupovat do Něho celou svou bytostí, musí si přivlastnit a vstřebat veškerou realitu Vtělení a Vykoupení, aby znovu nalezl sám sebe“ (č.10).

Svým osobním svědectvím křesťanství žitého s jedinečnou uvědomělostí a statečností Jan Pavel II. geniálním způsobem znovu nabídl teologický základ katolické víry v trinitárních encyklikách: Kristus, střed kosmu a dějin (Redemptor Hominis); Bůh Otec plný milosrdenství (Dives in Misericordia); Duch svatý, Pán a dárce života (Dominum et Vivificantem). Současně papež Wojtyla ukázal také veškeré antropologické a kulturní důsledky křesťanské víry pro život člověka: rozum povýšený a uzdravený vírou (Fides et Ratio), závislost morálky na víře (Veritatis Splendor); význam víry pro ekonomii a práci (sociální encykliky); misionářská povaha víry (Redemptoris Missio), schopnost víry osvětlit tajemství bolesti (Salvifici Doloris), lidského života (Evangelium vitae), rodiny (Familiaris Consortio). Tak může člověk pochopit příslib, který s sebou křesťanská víra nese, aby odpověděl na vroucí touhu po naplnění každého aspektu života.

V roce 2005 tehdejší kardinál Jorge Mario Bergoglio vzdal úctu Janu Pavlu II., když o něm mluvil jako o člověku, „který vkládá do hry sama sebe celého a celou svou bytostí a celým svými životem, svou transparentností ručí za to, co káže.“ Svědek, který zviditelnil podstatné, tedy Ježíše Krista, Jediného, kdo zachraňuje lidství a naplňuje radostí „neklidné srdce“ každého člověka.