Výzva skutečného dialogu po útocích v Paříži

Vážený šéfredaktore,

hodně se hovořilo o pařížských událostech, od doby, kdy k nim došlo. Nikdo se nemohl vyhnout pocitu zmatenosti a strachu. Mnohé rozbory nabídly zajímavé podněty k přemýšlení, jak pochopit tento, tak složitý jev. Ale po měsíci, kdy se každodenní život znovu vrátil do normálních kolejí, co zůstalo? Co může zabránit tomu, aby tyto události, jakkoli šokující, byly rychle vymazány z paměti? Abychom si je pomáhali připomínat, je třeba objevit pravou povahu výzvy, kterou atentáty v Paříži představují.
My Evropané máme to, po čem naši otcové toužili: Evropu jako místo svobody, kde každý může být tím, čím chce. Tak se Starý kontinent stal tavícím kelímkem nejrůznějších kultur, náboženství a vizí světa.
Pařížské události dokazují, že tento svobodný prostor se nezachová sám od sebe: může být ohrožen tím, kdo se svobody bojí a své vidění věcí chce vnucovat násilím. Jak na podobné hrozby odpovědět? Je třeba zmíněný prostor hájit všemi právními a politickými prostředky a vycházet při tom z dialogu z arabskými zeměmi, které jsou ochotny bránit pohromě, jež by poškodila i je, a z přiměřeného právního rámce, který by zajišťoval autentickou náboženskou svobodu pro všechny. To ale nestačí a důvod je zřejmý. Pachatelé pařížského masakru nepřišli ze zahraničí, jsou to imigranti druhé generace, narození v Evropě, vzdělávaní a formovaní jako evropští občané, jako mnozí další, kteří již dlouho žijí v našich zemích. Je to jev ve vývoji vyvolávaný trvalými proudy migrantů a demografickým růstem populace přicházející sem ze všech koutů světa poháněné nepohodlím a chudobou.

Z tohoto důvodu se jedná především o vnitřní problém Evropy a nejdůležitější zápas se odehrává na našem hřišti. Pravá výzva je povahy kulturní a jejím terénem je každodenní život. Když ti, kdo opouštějí svou zemi, přicházejí k nám a hledají zde lepší život a když se jejich děti rodí a dospívají na Západě, co vidí? Mohou nalézt něco, co je schopno přitáhnout jejich lidství, co je výzvou jejich rozumu a jejich svobodě? Stejný problém vzniká ve vztahu k našim dětem: máme jim co nabídnout ve vztahu k touze po naplnění a po smyslu, kterou v sobě mají? V mnoha mladých lidech, kteří vyrůstají v takzvaném západním světě, převládá velké nic, hluboké prázdno, které stojí na počátku zoufalství, jež vede k násilí. Stačí pomyslet na to, kdo z Evropy se vydává bojovat v řadách teroristických organizací. Nebo na roztříštěný a dezorientovaný život tolika mladých lidí v našich městech. Na toto zničující prázdno, na tuto šířící se nicotu je třeba odpovědět.

Tváří v tvář pařížským událostem je neúčinný odpor ve jménu nějaké ideje, byť i správné. Po dlouhé pouti jsme se naučili, že není jiné cesty k pravdě než skrze svobodu, Rozhodli jsme se proto opustit násilí, jakkoli poznamenalo momenty uplynulých dějin. Dnes nikdo z nás neživí v sobě sen odpovědět na výzvy druhého vnucováním pravdy, ať už je jakákoliv. Pro nás je Evropa prostor svobody, což neznamená prostor prázdný, zbavený nabídek života. Z nicoty se totiž nedá žít. Nikdo nemůže stát pevně, mít konstruktivní vztah k realitě, bez něčeho, za co stojí za to žít, bez předpokladu, že vše má smysl.

Toto je tedy ten prvek, který rozhodne o budoucnosti Evropy: zda dokáže být konečně místem opravdového setkávání nabídek smyslu, byť jsou mnohé a rozličné. Jak tomu bylo v zemích Středního východu, kde různé kultury a různá náboženství dokázala spolu žít v míru, zatímco dnes jsou křesťané nuceni opustit svou zemi, protože tamější situace jim jejich život znemožňuje. Tímto způsobem se ale problém nevyřeší, jen se odsune.

Dnes začíná pro Evropu moment ověření. Prostor svobody znamená prostor k sebevyjádření, každého zvlášť nebo všech společně, přede všemi. Každý ať dá k dispozici všem svou vizi, svůj způsob života..
Toto sdílení povede k setkávání na základě reálné zkušenosti každého a ne ideologických stereotypů, které znemožňují dialog. Jak řekl papež František: «Principem dialogu je setkání. Z něho se rodí první poznání druhého. Jestliže se totiž vychází z obecného přináležení k lidské přirozenosti, je možné překonat faleš a předsudky a začít rozumět druhému podle nové perspektivy».

Tato historická situace je výjimečnou příležitostí pro všechny, i pro křesťany. Evropa může představovat pro nás velký prostor, prostor ke svědectví o životě proměněném, plném smyslu, schopném obejmout odlišného a probudit jeho lidství gesty plnými nezištnosti.

Tím, že vyzval křesťany k posílení touhy svědčit papež František zdůraznil, že «pouze takto se může nabídnout ve své síle, ve své kráse, v své prostotě, osvobozující zvěst o Boží lásce a spáse, kterou nám nabízí Kristus. Pouze takto kráčíme v postoji úcty k lidem ». Ale my křesťané, věříme ještě ve schopnost víry vzbuzovat přitažlivost v těch, které potkáváme, a ve vítězný půvab její bezbranné krásy?

Prezident Fraternity Comunione e Liberazione