Zahajovací den - Přednáška Juliána Carróna

„To, co by se mělo každý den chvět v našich očích“ (Luigi Giussani)

1. VÍTĚZSTVÍM NAD ZMATKEM JE ZKUŠENOST
Zmatek je přemáhán zkušeností a to, co charakterizuje zkušenost, je hodnocení, a ne (jak často u nás vidíme) sentimentální reakce, kterou ve mně věci vyvolávají. Hodnocení dělá ze zkušenosti něco, co se činí. Proto nám don Giussani neustále připomínal, že pokud nechceme podlehnout zmatku, „pokud se chceme stát dospělými“, jak říkal, aniž bychom byli podvedeni, odcizeni, zotročeni, využíváni druhými, musíme se naučit „porovnávat všechno s elementární zkušeností“, s oním souborem požadavků a očividných skutečností, které utvářejí naše já. Don Giussani je si ale dobře vědom, že to, co nabízí, je úkol nelehký a nepopulární. Obyčejně se totiž stavíme k realitě v souladu s obecnou mentalitou, šířenou a podporovanou těmi, kdo mají ve společnosti moc. Stejně tak (pozor!) rodinná tradice nebo tradici širšího prostředím, ve kterém vyrůstáme, se usazují na našich prvotních požadavcích a vytvářejí jakousi tuhou slupku, která mění prvotní významy a kritéria (viz Náboženský smysl, Nové Město, Praha 2001), jež tyto požadavky utvářejí. A tohoto si musíme být vědomi, protože pak to, co nazýváme srdcem, není nic jiného než tyto usazeniny, výrazy mentality všech, a proto se také mnohdy cítíme jako všichni, ztracení a zmatení (stačí se podívat kolem sebe). Don Giussani, přátelé, si byl dobře vědom, jakou výzvu před nás staví: „Nejodvážnější výzva té mentalitě, která nás ovládá [pozor!] a která nás ovlivňuje ve všem, od duchovního života po oblečení, je právě to, že si zvykneme hodnotit všechno ve světle našich prvotních očividných skutečností a ne na základě nahodilých reakcí [přesně tak: na základě sentimentální odezvy věcí]: (Tamtéž) Proto, jestliže chceme opravdu překonat tento zmatek, musíme se rozhodnout, zda přijmeme tuto výzvu a zvykneme si hodnotit. „Používání elementární zkušenosti neboli vlastního „srdce“ je tedy nepopulární, především ve vztahu k nám samotným, protože toto „srdce“ je zdrojem nedefinovatelné nechuti, která se nás zmocňuje, jestliže je například s námi jednáno jako s předmětem zájmu nebo rozkoše.“ (Tamtéž) Je to nepopulární ve vztahu k nám samotným, jednodušší je opakovat to, co říkají všichni a oné nedefinované nechuti, která se nás zmocňuje, si nevšímat. Hodnocení je počátkem osvobozování se od zmatku. Proč je ale nepopulární? Don Giussani odpovídá: „Obnova existenciální hloubky [té hloubky, která je ukryta pod veškerou tou slupkou], která umožňuje toto osvobození, nás nezbavuje námahy cesty proti proudu. Mohlo by se to nazvat asketickou prací, kde slovem askeze se označuje činnost člověka, který usiluje o vlastní dozrání a který je přímo soustředěn na cestu ke svému určení. Je to práce a není to práce běžná [jak si mnohdy myslíme] je to něco prostého, ale ne samozřejmého [vůbec ne!] To, co bylo dosud řečeno, musíme znovu získá, ale žijeme v době, kdy požadavek tohoto znovuzískání, této „reconquisty“, je jasnější než kdy jindy, i když v každé době musel člověk pracovat na tom, aby „znovu dobyl“ sama sebe. V křesťanských termínech je tato námaha součástí procesu „metanoia“ neboli konverze“. (Tamtéž)
Je podivuhodné znovu si číst tyto stránky v kontextu, ve kterém se nyní nacházíme! Nic nepopisuje lépe to, co se s námi děje. Je obtížné hledat slova, která by lépe vystihovala současný zmatek.
V čem je ale problém, přátelé? Máme-li hodnotit to, co nám don Giussani předkládá, pocíťujeme to jako cosi dodatečně „přilepeného“, intelektuálního, určeného jen pro lidi, co si komplikují život. Ve skutečnosti, myslíme si, život je něco jiného, činit zkušenost je něco jiného, hodnoceni je pouze pro komplikované, zmatené typy. A proto je nebereme vůbec do úvahy, vůbec se nenamáháme přijmout výzvu a tvrdíme: „Co to vykládáme! Hodnotit? Ale jděte… Buďme přece upřímní!“
Největší překážka postavená do cesty nabídce charismatu (a to se děje už léta, už léta ji máme před očima) spočívá pochopení problému, v poznání otázky. Vždy připomínáme větu, kterou Chesterton věnoval nám moudrým: „Špatné není to, že moudří nevidí odpověď, ale že nevidí záhadu“. (G.K.Chesterton, Ortodoxie, Academia, Praha 2000 ). Nechápeme, o co se jedná, a tak nás výborně popisuje věta Barbary Ward citovaná v knize Náboženský smysl: „Lidé se zřídka naučí tomu, o čem si myslí, že už to znají.“
Nejedná se proto v první řadě o problém obsahu, ale o zaregistrování obtíží, které si s sebou neseme, a jejich důsledků: je to jako bychom nedokázali pochopit původ těchto obtíží, tohoto zmatku, v němž se ocitáme, obtíží spojených se vztahem k realitě, s prožíváním vnějších okolností. Proto na jedné straně opakujeme gesta a na straně druhé podléháme každodenní všednosti, která nás drtí. Přečtu vám jeden dopis: „Don Giussani řekl a ty jsi to mnohokrát připomínal, že okolnosti, kterými nám Bůh dává projít, jsou podstatným a nikoli druhotným faktorem našeho povolání, misie, k níž nás volá, a to je něco, co nás v našem roztržitém a uspěchaném životě uklidňuje. Ale já, po mnoha letech v hnutí, mám problém žít každodenní život [Bohu díky, říkám já, protože my si můžeme v hlavě stavět vzdušné zámky, jaké chceme, ale nakonec vždycky něco neklapne]: všechny ty drobnosti, obvyklá gesta ve vztahu k dětem, radost z chvilek strávených společně s rodinou, to vše jako bych prožívala jako něco menšího, jako by v té chvíli bylo důležitější něco jiného [setkání Školy komunity, assemblea pana X nebo pana Y, účast na vánoční besídce nebo na potravinové sbírce] a vidím, že tak žiji jakousi jinou realitu, téměř jako bych utíkala před okolnostmi, které jsou mi každý den sesílány.“
Když čtu takovéto věty, chce se mi brečet. Aby všechno to, co děláme pro hnutí, nesloužilo každodennímu životu… K čemu pak ale slouží hnutí? Proto chápeme, kolik pravdy měl don Giussani, když nás nutil přejít „od logiky skupiny k dimenzi osobního vědomí“ (Qui ed ora (Tady a teď),1984-1985, Bur, Milano 2009); a skutečně, pouhá skupina, patřit pouze ke skupině nestačí k tomu, aby se každodenní život nestal nesnesitelným. A proto nabízel jako heslo: přejděme od konání hnutí ke zkušenosti hnutí“ (Certi di alcune grandi cose (Jisti některými velkými věcmi), 1979-1981, Bur, Milano 2007).
Takže, v čem je problém? V nedostatku zkušenosti, tedy hodnocení, ale nám se to zdá divné, přehnané, protože myslíme, že činíme zkušenost, stále o tom mluvíme, ale zaměňujeme zkušenost za to, co zkušeností není, myslíme, že hodnotíme, ale často se zastavíme mnohem dříve než může být hodnocení opravdu vykonáno, spokojíme se s reakcí nebo s předsudkem.
Nejnázornějším příkladem je to, co se nám často stává svědkem, protože ani svědek neunikne tomuto způsobu žití reality, i ten největší svědek (jak říkal přede mnou Davide), můžeme ho redukovat na citovou (sentimentální) odezvu a dva dny nato se octneme zase na začátku, protože nestačí zkušenost, kterou učinil někdo jiný. Svědek nám ukazuje reálnou, lidštější možnost, jak žít okolnosti, které jsme povoláni žít, ale pokud nás toto nenutí učinit osobní zkušenost toho, co nám svědek ukazuje, dříve či později mne svědek přestane zajímat (unaví mne všechna ta svědectví), protože jeho svědectví se nikdy nestane mým. Proto nám don Giussani vždy říkal: „jestliže to, co tuším nebo předkládám jako hodnotu prostřednictvím svědectví, svědectví druhého, jestliže toto se nesnažím ověřit, dříve či později odejdu“ (srov. Tamtéž), jestliže nevidím, že se to znovu odehrává ve mně, časem mne to přestane zajímat. A dával tento příklad: „Člověk v šedesáti mohl zažít všechno možné, ale proto ještě není osobou „zkušenou“; [tím, kdo učinil opravdovou zkušenost, protože] zkušenost je schopnost porovnání s ideálem. Jinak [pozor!] neučiníme zkušenost žádnou, budeme mít charakteristický rys mnoha starých lidí, plni prázdnoty, nicoty.“(Tamtéž)
Toto je výsledek, jestliže zakoušíme, zakoušíme, zakoušíme… aniž bychom učinili reálnou zkušenost, budeme staří a prázdní. Proto don Giussani naléhal na přechod od konání hnutí ke zkušenosti hnutí, na to co se nazývá „personalizace“. A klíčem k tomuto přechodu je hodnocení, to, co my považujeme za cizí, za „přilepené“ ke zkušenosti, protože právě hodnocení činí zkušenost zkušeností.

2. REDUKCE ZKUŠENOSTI
Pomožme si pochopit, jaké jsou redukce zkušenosti, kterých se obvykle dopouštíme.
Problémem je, že my se snažíme, abychom opravdu činili zkušenost, je to vidět ze zmatku. Zmatek ukazuje právě na redukci, které se dopouštíme ve zkušenosti, a to redukci velmi vážnou. Proč je velmi vážná? Protože oslabuje a maří základní metodu rozvoje člověka. Proč právě toto don Giussani považuje za zkušenost: zkušenost není nějaké nazdařbůh vyřčené slovo, zkušenost je cesta rozvoje osobnosti, je to nástroj, který máme ve svých rukou e který slouží našemu rozvoji, našemu růstu. Proto, jestliže ho užíváme špatně nebo ho redukujeme, to, co se v životě děje, je zbytečné (jak jsem připomínal na Meetingu, když jsem citoval list Galaťanům), je to neplodné, neslouží to k ničemu, neposiluje to naše já, nerozvíjí naši osobu, a tak můžeme být staří a prázdní, i když jsme zažili tolik věcí, protože jsme neučinili opravdovou zkušenost.
A jak je tato zkušenost redukována? Mnohdy je pro nás zkušenost redukována prostě na podnět, který ve mně věci vyvolávají. Vyprávíme fakta, ale zůstane jen u toho a nakonec nezbude nic. To se děje, protože obecně i pro nás je zkušenost ztotožňována jen s podnětem, který ve mně věci vyvolávají, s dojmy, které mám, které jsou všechny reálné (ne že používáme slova nazdařbůh, to ne, vyprávíme fakta, vycházíme z reálných věcí), ale jsou to pouze dojmy. Zkušenost je tak slepá, mechanická. To, co my nazýváme zkušeností, často není ničím jiným než pouhým zakoušením, pouhým vjemem, bez pochopení, bez hodnocení; anebo je subjektivní v pokleslém slova smyslu, tedy cosi sentimentálního. Don Giussani nám to popsal se všemi rysy: „Z tohoto pocházejí neadekvátní, byť časté významy slova zkušenost [redukovaná], kde zkušeností se rozumí [poslouchejte následující seznám, ve kterém je zachycen každý z nás] bezprostřední reakce na to, co je nám předkládáno, navazování vztahů kvůli pouhému rozšiřování iniciativ, náhlé okouzlení či naopak znechucení novými věcmi nebo potvrzení vlastních výtvorů či vlastních plánů nebo vzpomínka na minulost, která neožívá jako hodnota v přítomnosti nebo dokonce událost citovaná pro zablokování úsilí či pro umrtvení ideálu (Riziko výchovy, Zvon, Praha 1996).
Don Giussani nám pomáhá pochopit, jak my mnohdy uplatňujeme tuto redukci: „Bez schopnosti hodnotit nemůže člověk učinit žádnou zkušenost. […] Zkušenost jistě souvisí se “zakoušením” něčeho, ale především souvisí s hodnocením toho, co člověk zakouší (Náboženský smysl, op. cit.). Proto jsem letos v létě řekl: „Nepochopení slova „zkušenost“ je zřejmé z toho, je ji běžně stavíme do protikladu k „hodnocení“ (nebo „poznání“), kde je jedno, není druhé a naopak. Je to nejjasnější znamení toho, že jsme zmateni, pokud jde o jeden i druhý termín. Právě proto, jestliže je pro nás zkušenost redukována na určitý podnět, na mechanický šok, hodnocení se nám jeví jako něco intelektuálního, takřka /dodatečně/ „přilepeného“. A právě proto pociťujeme hodnocení jako něco nuceného, něco, co nutíme realitě, co vytváříme my […] a když pak máme hodnotit i věci krásné, intenzivní, ničí to okouzlení, které prožíváme, do určité míry to „depoetizuje“ zkušenost, jakoby ji to téměř ničilo. Proto, když věci byly zajímavé, krásné, přesvědčivé, je potřeba je hodnotit? Vždyť jsme si je vychutnali. A tak mnohokrát naléhání na hodnocení, se kterým se jeden na druhého obracíme, působí otravným dojmem. Prostě, zažíváme něco krásného a ještě to máme hodnotit? Tato činnost se nám zdá umělá a namáhavá“ (Esperienza: lo strumento per un cammino umano (Zkušenost: nástroj na cestě člověka), AIR, La Thuile, srpen 2009). Pokud ji můžeme vynechat, je to lepší..
Co tím ztrácíme? Odpověď na tuto otázku nám řekne, do jaké míry je pro nás namáhavé pochopit. Protože základní bod je právě tento: že když činíme zkušenost takto redukovaně, když si ji „vychutnáváme“ a necítíme potřebu ji hodnotit, zdá se nám, že nám nic nechybí. Opravdové neštěstí je, že se nám zdá, že nám nic nechybí! Toto je redukce lidství taková, že až vzbuzuje soucit! Ze všeho se stává formalismus, povrchnost, konformismus. Jako těch devět malomocných, o kterých jsme mluvili při jiné příležitosti: na nic se neptají, nic jim už nechybí, necítí naléhavou potřebu jiného. To, že pociťujeme hodnocení jako něco cizího, znamená, že nám už nic nechybí a zároveň to ukazuje, jak je naše redukce lidství děsivá! Nehodnotit totiž znamená ztrácet to nejlepší, znamená to zastavit se předtím , než dojdu k tomu, co mne opravdu zajímá; my ale tento nedostatek nepociťujeme, zdá se nám, že je to něco pro „intelektuály“.
A tak nás zasahuje, že to, co je (nebo mělo by být) nám nejvlastnější, to znamená touha po plnosti ve vztahu k realitě, je nám nejvíce cizí. Jak jsme odcizeni sobě samým! Jsme sobě samým nepopulární, jak říká don Giussani v pasáži, kterou jsem citoval. Co se ale stane, až se ze svého snu probudíme? Až pomine „okouzlení“, co zůstane? My sami, naše nicotnost, stále zmatenější, stále skeptičtější. Chápete, proč zmatek stále roste?
Jaký je to ale rozdíl proti tomu, o čem svědčil don Giussani (a co připomínal před chvílí Davide), když četl Giacoma Leopardiho. Proč je nemožné, aby člověk viděl to lidství a netoužil po tom pohledu, netoužil podílet se na takovém vztahu k realitě; protože to, co vidíme na videu, je muž, svědek toho, že můžeme stát tváří v tvář realitě a číst Leopardiho tak, že objevujeme ono „Tajemství věčné/našeho bytí“ („Sopra il ritratto di una bella donna…“ (Nad portrétem jedné krásné ženy), in Cara Belta´, Bur, Milano 1996) tedy to, co jsme. A jaké je toto tajemství?“ Povaho člověka, co dál,/ tak křehká ve všem a tak bídná/prach pouhý, stín, a přec tak vysoko se ceníš?“ (Tamtéž) Ty, která jsi tak křehká, máš touhy tak veliké. Ale tyto touhy (říkáme tak často) tu nejsou, jakoby všechno zmizelo. Don Giussani (a je úžasné slyšet ho, jak se „ohání“ Leopardim) říká: „ani trochu, ne, toto je dominantní myšlenka: „Přesladká a mocná/v hloubi mé mysli panuješ“ („Pensiero dominante“ (Dominantní myšlenka), Tamtéž) Toto volání, tato touha po štěstí, se znovu vynořuje ze všeobecné potopy, protože „nekonečná marnost všeho“ („A se stesso“ (Sobě samému), Tamtéž) nedokáže zničit zárodek této dominantní myšlenky, této žízně, této vášnivé touhy po štěstí: „Neboť ty jak věž/na poli osamělá/obrovská se tyčíš v ní“ („Dominantní myšlenka“, Tamtéž) Můžeme se octnout uprostřed této všeobecné potopy, tohoto naprostého zmatku, ale dominantní myšlenka se nutně znovu vynoří. Můžeš být jak chceš zmatený, ale když ti někdo nespravedlivě ublíží, znovu se vynoří veškerá touha po spravedlnosti, může být jak chceš unavený, ale tváří v tvář kráse se neubráníš úžasu. A to, co nazýváme srdcem, tato dominantní myšlenka, je realita, kterou je možno opomíjet, zamlžovat, vznášet proti ní námitky, ale není ji možno vykořenit (Uomini senza patria (Lidé bez vlasti), 1982-1983, Bur, Milano 2008). A o tomto svědčí don Giussani, o této věrnosti vůči zkušenosti, která nachází souputníka v někom, jako je Leopardi. Uprostřed pohromy existuje tato nevykořenitelná realita, které se zde tyčí, mocná, velkolepá. Kdybychom někdy toto následovali…
Svědek je ten, kdo používá rozum takto, kdo je věrný vůči sobě samému, která je definována touto dominantní myšlenkou, a proto nemůže vstoupit do vztahu s něčím, aniž by netoužil po všem. A toto je hodnocení. A s tímto lidstvím je třeba porovnávat všechno, tato touha se vynořuje ve vztahu k celku, ale je zapotřebí ta věrnost, kterou vidíme u Giussaniho a u Leopardiho: pouze ten, kdo vezme vážně tuto dominantní myšlenku, tuto touhu, která je v nitru každého z nás a která se vynořuje ve vztahu k celku a která se nespokojí s ničím menším než s touhou po všem, pouze ten může opravdu pochopit, co je to zkušenost.

3. NEJHLUBŠÍ PŘEDPOKLAD LIDSKÉ ZKUŠENOSTI
„To, co charakterizuje zkušenost je pochopení věci, objevení jejího smyslu. Zkušenost tedy předpokládá pochopení smyslu věcí“ (Riziko výchovy, op. cit). A kdy je chápu? Když beru do úvahy všechny faktory ve zkušenosti obsažené. Když říkáme, že hodnotit je umělé, říkáme něco, co protiřečí naší zkušenosti samotné. Stačí se podívat na jednoduchou zkušenost, kterou činíme tváří v tvář realitě, horám, zpěvu, abychom viděli, že se okamžitě, současně objevuje i hodnocení: „Jsou krásné“. A někdo říká, že je to umělé… Umělí jsme my, protože si neuvědomujeme, co se opravdu odehrává, když činíme zkušenost.
Letos v létě se víckrát přihodilo během výletů, vyprávěli mi někteří studenti, že když turisté viděli osm set lidí stoupat v tichosti, ptali se: „A vy, kdo jste?“ V jedné z těchto epizod se objevuje dvojice novomanželů: „Kdo jste?“ ptají se. „Studenti.“ „Ano, ale kdo jste? Odkud jdete?“ Z La Thuile.“ „Dobře, ale odkud jste? „Milano“, „Palermo“… Ne, ne, kdo jste, odkud jste?“ „Z Comunione e Liberazione“. „Aha, je to nádhera, vidět vás takto stoupat.“ Je tato houževnatá naléhavost umělá, je to něco přidaného navíc?“ Anebo to jsou lidé, kteří nezastaví své lidství u působení reality, věrni tomuto působení? Ostatní je pravda, že i naši přátelé byli touto věrností zasaženi: „I my se jsme se přistihli při této otázce, otázce po nejhlubším původu toho, co máme před sebou, protože by bylo umělé zastavit se dříve, než dostaneme adekvátní odpověď.
Jiní dva přátelé mi popsali zkušenost ze svých prázdnin: „Chtěli bychom ti vyprávět příhodu, která se odehrála poslední den našich prázdnin, právě když už jsme balili zavazadla. Ještě bychom chtěli předeslat, že během pobytu jsme s přáteli byli v rezidenci, kde každý z nás měl svůj pokoj, ale na oběd a na večeři jsme vždy chodili společně, mimoto, že jsme samozřejmě trávili spolu celý den. Vedle našich apartmánů bydleli dva manželé z Toskánska, asi šedesátiletí (kteří často viděli naše přecházení z jednoho apartmánu do druhého, s našim synem nebo s některým z dětí našich přátel v náručí), jejich stolek sousedil s našim velikým stolem s osmi dospělými a třemi dětmi v zahradě před jejich obydlím. V den našeho odjezdu pán z Toskánska přišel k jednomu z našich přátel, Cicciovi, a řekl mu: „Zeptám se tě na něco a ty my musíš dát konkrétní odpověď. Pozorovali jsme vás často v těchto dnech, jak spolu jíte, jak se modlíte, jak žijete se svými dětmi, ale mimo vaše přátelství (možná jste kolegové z práce, ale tohle vysvětlení se mi nezdá dostačující), co vás spojuje? Ciccio mu odpověděl, že jsme z hnutí, že jsme křesťané, a to že spojilo naše životy a učinilo z nás přátele. A on nato: „Já jsem to věděl!“ a vysvětlil, že v Pistoji, kde bydlí, měl příležitost potkat lidi z hnutí a že také on je katolík a pak nám poděkoval za společnost a jeho manželka řekla: „Jste úžasní!“ Nejde o zkušenost, dokud člověk nedospěje k pochopení. Ale pro pochopení je potřeba nezastavovat se, dokud člověk nenajde vyčerpávající odpověď a to, co vidí: přátelé spolu, ale tak odlišným způsobem. A tehdy se rodí otázka: „Co vás spojuje?“ To je zcela lidské, stačí, když v člověku vibruje jeho lidství. A dopis pokračuje: „Když nám Ciccio vyprávěl o tomto rozhovoru, byli jsme dojati tím dojetím, o kterém mluví Rose, dojetím z toho, že vidíme, jak Tajemství koná, jak působí. Velice nás zasáhlo používání rozumu u toho muže, který, když nás viděl, užasl, ale především se nebránil otázkám; pozoroval naše obyčejné spolužití (jídlo, diskuse u stolu, modlitba) a viděl něco odlišného, co ho oslovilo. Nezastavil se ale u tohoto pocitu úžasu, položil si otázku: odkud pochází takovéto přátelství? Co může tyto lidi spojovat? Snažil se najít vysvětlení a když si uvědomil, že žádný jeho pokus o odpověď nestačí, aby plně zdůvodnil onu odlišnost, přišel přímo za námi a zeptal se, aby dostal jasnou odpověď.
Je to jednoduché: toto je já angažované v tom, co zakouší. Tato touha pochopit, kdo z nás ji pociťuje jako divnou, „přilepenou“ ke kráse zkušenosti a ničící okouzlení z ní? Ptát se, abych pochopil, je součástí zkušenosti, kterou činím, jinak je zkušenost nenaplněná, nedokážu pochopit a uchopit všechno, co před sebou vidím! Proto ten, kdo má v sobě toto lidství, necítí hodnocení jako něco cizího, umělého.
Uvedeme příklad, elementární ve své jednoduchosti, který mnohokrát zmiňoval don Giussani, abychom jednou pro vždy odstranili myšlenku, že hodnocení je cosi umělého: když někdo vidí kytici květů, pociťuje jako umělé zeptat se, kdo ji poslal? Tato otázka přece nic neničí: je současná, souvisí s bezprostředním dojmem z kytice. Někdo snad cítí otázku po nejhlubším původu oněch květů jako intelektuální? Každý může odpovědět za sebe. Ono „kdo“ je nejhlubší předpoklad květů, které mám před sebou. Stačí jen nebýt jak dřevo! Není třeba vykonávat nějaké složité myšlenkové pochody: stačí jen zachytit odraz, protože v odrazu je už zahrnut veškerý předpoklad.
Proto nám don Giussani říká, že neexistuje zkušenost, dokud člověk neuzná „Boha jako nejhlubší předpoklad lidské zkušenosti a tedy religiozitu jako nevyhnutelnou dimenzi, autentické, vyčerpávající zkušenosti.“ (Tamtéž). Porovnejme to, co nazýváme „zkušeností“, s tímto tvrzením a uvědomíme si, do jaké míry zkušenost redukujeme…
Je to tak prosté, že jsem vybral jako motto našeho setkání Leopardiho větu: „Božský paprsek se mé mysli zjevil,/Ženo, krása tvá“ („Aspasia“ in Cara belta´ op. cit.). Je to tak prosté, že Leopardi se nemůže vyhnout tomu, aby v odrazu krásy ženy, kterou miluje, neobjevil božský paprsek. Toto je zkušenost ve své prostotě: krása ženy vede Leopardiho k tomu, aby v ní rozpoznal božský paprsek. A přesně to myslíme my, když říkáme, že neexistuje opravdová zkušenost, jestliže nemá v sobě Tajemství, jestliže nepředpokládá Tajemství jako vyčerpávající vysvětlení. A Leopardi toto říká, protože chce ze sebe dělat intelektuála? Leopardi nemohl žít vlastní zkušenost vztahu ke kráse ženy, aniž by ho neodkazovala k Tajemství, nevedla ho k vnímání božského paprsku. K tomu je ale zapotřebí být jako Leopardi, být věrný oné dominantní myšlence, která se stále znovu vynořuje z univerzální potopy, aby se člověk nezastavil předčasně.
Tuto bezprostřednost my nemáme, stojí nás to námahu, protože, jak jsme již vysvětlili dříve, naše elementární požadavky jsou zakryty slupkou a pouze, když na tom zapracujeme, můžeme se z ní dostat ven. Viděli jsme, kolik úsilí je zapotřebí, abychom dokázali popsat zkušenost v její plnosti (letos v létě jsme učinili tuto zkušenost ve společných gestech). Toto nám ale don Giussani vždy říkal: když člověk říká „já“ uvědoměle, s plným vědomím sebe sama, nemůže nepředpokládat ono Ty, které ho utváří: „Já jsem ty-který-mne-tvoříš“ (Náboženský smysl, op. cit.), toto je formule plné zkušenosti. „Neříkám tedy „já jsem“ uvědoměle v plnosti lidské osobnosti, pokud to neztotožňuji s „Já jsem utvářen“ (Tamtéž). Abychom pochopili, do jaké míry jsme od tohoto vzdáleni, stačí si uvědomit, kolikrát říkáme: „Já jsem“ bez tohoto sebeuvědomění.
Bez vnímání a uznání Tajemství jako faktoru reality neexistuje zkušenost, ať se jedná o cokoliv, a to nás vede k uvědomění si našeho handicapu, který činí namáhavou, obtížnou, ne samozřejmou cestu rozumu až tomu Ty, k nejhlubšímu předpokladu lidské zkušenosti, který se již nachází v ní samé. Není třeba ho dodatečně přidávat. Jak nás to učil don Giusaani na příkladu horolezců: jsme „jako horolezci z doby před sto lety, kteří před výstupem na vrchol museli vykonat dlouhý pochod, aby se k němu přiblížili“ (Perché la chiesa (Proč církev), Rizzoli, Milano 2003). Můžeme to zvládnout jen tehdy, když cítíme ve svém nitru naléhavou touhu po totálním vysvětlení, kterou pouze Tajemství může naplnit.

4. TEST ZKUŠENOSTI – VŠIMNUTÍ SI RŮSTU
Ale my po tolika letech hnutí stále ještě vidíme námahu, kterou podstupujeme a která se projevuje při mnoha příležitostech. Já jsme to například viděl během assembley na setkání (Equipe) univerzitních studentů letos létě, když jsme se snažili porozumět opravdu do hloubky tomu, co to je zkušenost; nejméně třikrát během assembley dali správnou odpověď, ale když jsem je požádal, aby ji zopakovali, nedokázali to, odpověděli správně náhodou. A toto je rozhodující, my totiž často říkáme věci pravdivé, ale nevšimneme si toho, proto don Giussani naléhá: „Charakteristikou zkušenosti je, že se všimneme růstu“ (Riziko výchovy, op. cit). Pokud si tohoto nevšimneme, i když to často říkáme, pak, jak říkal předtím Davide, začínáme stále od začátku. Je zřejmé, že nečiníme zkušenost, protože zkušenost nevede k růstu našeho sebe uvědomění. A tak upadáme zpět do zmatku.
Žasnu nad tím, jak jasně don Giussani identifikuje všechny faktory zkušenosti a může nás tak nyní provázet. My ale často říkáme: „Ale ano, to já vím“; jelikož jsme všechny tyto věci mnohokrát slyšeli a opakujeme je, zdají se nám jasné. Já tomu velice dobře rozumím, protože totéž se stalo mně: myslel jsem si, že určité věci znám, a proto bylo nejdůležitějším rozhodnutím mého života, když jsem se začal učit chápat to, co jsem myslel, že znám. Nikomu tady nic nevyčítám, protože vím sám velmi dobře, v čem je problém: já jsem opakoval všechna správná slova, ale pak v reálu jsem za nimi nestál. Co mi ale umožnit jít po cestě dál, bylo právě přijetí nutnosti začít znovu. A tohle bylo donu Giussanimu jasné. Stále znovu ve mně vzbuzuje úžas, když si čtu, co napsal o své první vyučovací hodině: „Od první hodiny ve škole jsem vždy říkával: „Nejsem tady proto, abyste myšlenky, které tu říkám, pokládali za své, ale abych vás naučil správnou metodu hodnocení toho, co vám budu říkat. A to, co vám budu říkat, je zkušenost vycházející z minulosti staré dva tisíce let.“ (Tamtéž) Věděl, že nepomůže nikomu, pokud neuvede do pohybu já těchto lidí, nestačilo to, co říkal, nestačil ani on sám jako svědek, uvědomoval si, že svým studentům může pomoci, jen když jim nabídne metodu, aby mohli hodnotit všechno, co jim říkal. Don Giussani tak od začátku vyzývá srdce těch, které mu Pán staví do cesty. To je povýšení osobnosti člověka: ty jsi schopen hodnotit, protože existuje tato „dominantní myšlenka“, tato „věž“ uprostřed „univerzální potopy“, která ti umožňuje hodnotit, najít cestu, jež tě vyvede ze zmatku. A dodává: „Respekt vůči této metodě charakterizoval od počátku naše výchovné snahy a jasně ukazoval jejich cíl: ukázat spojitost víry s požadavky života [tedy s touhou po štěstí]. Pro mé formování v rodině a následně v semináři, pro mé meditace, jsem byl hluboce přesvědčen, že víra, kterou by nebylo možné najít a objevit v přítomné zkušenosti [každého], která by jí nebyla potvrzována a která by nebyla užitečná pro odpovědi na její otázky, takováto víra by nebyla schopna přežít ve světě, kde všechno tvrdilo a stále tvrdí pravý opak“ (Tamtéž). První vyučovací hodina!

5. KŘESŤANSKÁ ZKUŠENOST
To, co don Giussani popisuje u zkušenosti obecně, se ještě mnohem zřetelněji odehrává ve zkušenosti křesťanské. Proč právě v křesťanské zkušenosti? Říkal nám to vždycky: protože čím výjimečnější je přítomnost, s níž se setkávám, tím snazší je ji poznat a uznat. Čím krásnější jsou hory, tím snazší je pro nás uznat Jeho, čím krásnější je žena, do které se zamiluji, tím snazší je uznat Jeho. Touha se projeví snadněji, silněji se tě zmocní, uchopí tě, je natolik mocná, že jen žasneme tváří tvář těmto výjimečným skutečnostem. Můžeme být roztržití, ale tváří v tvář některým věcem sebou musíme trhnout, musíme se ptát, Kdo je umožňuje. Toto je univerzální, viděl jsem to v Brazílii, kdy jedna dívka, metodistka, Natalia, na jedné assemblee řekla: Tento měsíc jsme si kladli otázku: jak potkat něco, co odpovídá mému srdci. A já jsem opravdu potkala něco, co odpovídá mému srdci, jsou to tito lidé z Asociace Cleuzy a Narcise, protože jakkoliv se to může zdát neuvěřitelné, žijeme v době, ve které když vy řeknete, že jste katolíci, evangelíci se stáhnou, odejdou, a když já řeknu, že jsem evangelička, odejdou katolíci. Přišla jsem sem a řekla, jakého jsem náboženství. Pak, když jsem se vrátila domů, pomyslela jsem si, uvědomuji si, co to, jsem řekla, způsobí v mém životě? Stal se ale pravý opak toho, co jsem si myslela, protože, když jsem přišla, všichni se na mne usmívali, lidé se mne ptali, zda je vše v pořádku. Nerozuměla jsem, ale řekla: „Ano, všechno v pořádku.“ Pak přišel další a ptal se: „Jak se máš? Máš se dobře?“ A já začala chápat, co to je Bůh, co to je víra v Boha: nikde jinde jsem se necítila tak přijata, tak milována jako tam. Mnoho let už jsem se necítila tak respektována.“ Aby zdůvodnila zkušenost toho, že přijata a milována, musí Natalia předpokládat božské, tak výjimečná zkušenost to je.
Pouze jestliže přijmeme tento nejhlubší předpoklad každé zkušenosti, můžeme překonat zmatek. Příspěvek dona Giussaniho, který svědčí o tom, že Bůh je nejhlubším předpokladem zkušenosti, je nejadekvátnější odpovědí na tuto otázku. My ale často vidíme výjimečné skutečnosti, a přesto zůstáváme ve zmatku, protože blokujeme touhu, která se v nás rodí, nevyhnutelnou otázku, Kdo umožňuje všechnu tu krásu. Podívejte se, jak to popisuje, jak o tom svědčí: „Setkání, ze kterého vychází přesvědčivý obraz Kristův, při kterém tušíme, že Kristus je něco, co souvisí se životem, co se týká života, je setkání se společenství nebo i s jednotlivcem, při kterém ne, že chápeš, že tady je Kristus, ale že se ptáš: „Jak to, že tihle lidé jsou takoví?“ […] Takže ty začneš kráčet po této cestě, když potkáš přítele či přítelkyni, nebo vidíš určitou skupinku, na které je něco zajímavého, a jdeš za nimi. A slyšíš, jak říkají, že to zajímavé na nich je dáno tím, že je mezi nimi Pán, a jdeš za nimi, tak trochu ze zvědavosti, aniž bys byl tímto definován a determinován. V určité chvíli se ale toto volání zesílí, jsi touto myšlenkou, tímto slovem zasažen více, jsi zasažen více skutečností, že tito lidé říkají: „Podívej se, my jsme spolu kvůli Němu [kvůli Pánu].“ Toto je kvalitativní skok oproti počátečnímu dojmu, takže ty začneš brát všechny ty věci vážně a čím víc sleduješ tento vývoj, tím víc se Ježíš stává důležitějším než soubor všech těch lidských tváří [to je jádro věci, že totiž Ježíš (Ježíš!) se stává důležitější než soubor tváří]. Dokonce se stává natolik důležitý, že chápeš, že bez něho [bez Ježíše] by ty tváře zmizely a ty by ses „otrávil“! Toto je osud tolika lidí, kteří našim hnutím projdou a jdou jinam. Jako v Pascoliho básni Ohniště: odejdou za svým osudem, protože nevzali dostatečně vážně v úvahu důvod přitažlivosti, který na ty tváře společenství uvádělo. Společenství říká: „My jsme spolu kvůli tomuto“ a člověk to nevezme vážně a spokojí se se společenstvím, líbí se mu společenství a tento důvod nevidí. Po nějaké době, přísahám, že společenství opustí [to je důsledek toho, když nedospějeme k hodnocení, protože realita bez adekvátního důvodu mizí]! Adekvátním důvodem našeho společenství je něco jiného. Ale právě toto by se mělo chvět v našich očích každý den, protože každý den je tomu tak“ („Tu“ (o dell´amicizia“) („Ty“ (aneb o přátelství)), Bur, Milano 1997).
Znamením toho, že kráčíme po cestě, říká Giussani, je, že Ježíš se stává důležitějším než soubor tváří, ne, že na ty tváře zapomínám, ale ty tváře nevyčerpávají veškerou touhu po naplnění, kterou v sobě mám, a jestliže nedospěji až sem, k Ježíšovi, otrávím se a odejdu. Proto jestliže nedospějeme až sem a budeme nadále tvrdit, že tato cesta je umělá (protože důležité je pouze to, čeho se dotýkám, co vidím, a všechno ostatní jsou blbosti), dříve či později odejdeme, protože realita nikdy nebude odpovídat touze, kterou máme v nitru, té dominantní myšlence, která přetrvává, jak „věž osamělá na poli“, uprostřed všeobecné potopy.
Jak se nedojmout nad tímto Giussaniho svědectvím? Ježíš: „je to, co by se mělo chvět v našich očích každý den (Tamtéž). Bez této zkušenosti Krista, existuje pouze formální diskuse o Kristu, ale jsme zmateni a ztraceni jako všichni, otroci nihilismu, „tohoto zneklidňujícího hosta naší doby“, jak ho definoval kardinál Angelo Bagnasco. Bez reálné zkušenosti Krista se díváme na realitu jako všichni. Abychom pochopili, že to absolutně není samozřejmé, stačí, aby se každý podíval jak on sám by jednal v událostech, které otřásají Itálií, přes kterou, říká opět Bagnasco, cyklicky přechází zlo, stejně houževnaté jako tajemné“ (A. Bagnasco, Stálé zasedání Italské biskupské konference, Řím 21. září 2009). Jak bychom je hodnotili? Pomoci jakých kritérií? Veškerý ten povyk jakoby měl jediný cíl, zabránit člověku, aby si položil jedinou vyčerpávající otázku, tu, kterou si položil Henrik Ibsen v dramatu Brand: „Odpověz mi, ó Bože, v hodině, kdy mne smrt pohlcuje: nestačí tedy veškerá vůle člověka, aby dosáhl, alespoň části spásy [to znamená: může člověk vlastními silami uskutečnit jediný opravdový čin]?“ (Brand, Bur, Milano 2005). Všechno ostatní je jen pokus, jak skrýt naši neschopnost odpovědět na zlo vlastní i druhých.
Právě tato zkušenost umožňuje gesta jako je Meeting, kde se každý cítí doma. Paradoxně proto, že se neschováváme, ale dáváme do hry to, co jsme, co máme nejdražšího, to, čím jsme pro druhé zajímaví. Bez této reálné zkušenosti Krista není výchova, protože nikdo není schopen vyzvat srdce.
Proto nás zasahuje to, co řekl don Giussani v roce 1980, když na jednom setkání s učiteli, přečetl dopis jednoho z představitelů ruského Samizdatu, který byl vděčný, že byl za svoji víru odsouzen do pracovního tábora (během čtení rozsudku jeho přátelé zpívali velikonoční hymnus o vzkříšeném Kristu). „A my v době, kdy je takováto víra, vytváříme naše společenství! Co je to ale vaše společenství? Co je ta vaše skupina studentů? Jsi to ty, kdo stojí tváří v tvář světu, škole, učitelům, knihám, myšlenkám, které kolují, jsi to ty, ne tvoji studenti, ne tvé společenství, ne Cle, ne Cl. Toto je jediná možnost, jak vzkřísit Cle a Cl, tvá víra a dost, to je základní otázka, víra prožívaná osobně [jako reálná zkušenost]. Otázkou není tvá povaha, vnější okolnosti, prostředí, studenti, tvoje neschopnost před nimi, třída, ve které se ti daří, a třída, ve které se ti nedaří ani trochu. Kdybys byl sám a neměl nikoho, „ani psa“, bylo by to stejné, bolestnější, ale méně iluzivní a čistší. Přísahám vám, že dříve či později druzí přijdou! […] Otázkou je víra žitá v první osobě. Nikdy se neunavím, když používám slovo víra, abych připomněl co znamená, protože se neví, co znamená, i když ji definujeme teologicky. Víra je užaslé, vděčné, bázlivé a zároveň povyšující uznání přítomnosti, toho, že Bůh přišel a je mezi námi. […] A obsahem víry je něco krásného, přítomného a já neznám nic jiného. „Přišel jsem mezi vás a neznal jsem nic jiného než Krista, Krista historického, ukřižovaného“, Boha, který se stal člověkem. Jak jinak může člověk být svědectvím, než skrze tuto víru a ne skrze naši myšlenkovou kapacitu nebo zvláštní znalosti či možnosti doby“. (Archiv Cl).
Proto na začátku tohoto roku je každý z nás povolán k tomu, aby se rozhodl, zda půjde po cestě tak, jak nám ji předkládá don Giussani, zda bude věrný své zkušenosti nebo zůstane nadále zablokován. Pouze, činíme-li takovouto zkušenost, můžeme vidět výhodnost víry pro člověka. A toto nesmíme považovat za samozřejmé, protože my mnohdy zaměňujeme úmysl následovat a skutečné následování, to znamená ono porovnávání s metodou, kterou on nabízí. Ještě výslovněji řečeno, musíme se rozhodnout, zda se chceme opravdu stát dětmi, protože jen tak může být on stále více našim otcem a utvářet nás k obrazu lidství, které jsme viděli u něho (a které má své umělecké vyjádření v obrazu Ikara od Henriho Matisse, který jsme vybrali jako obraz pro toto naše setkání): vnímání sebe sama definované vědomím přítomnosti Otce, tak aby se naše sebe vyjádření stále více naplňovalo v souladu s velkým záměrem, pro dobro naše a našich lidských bratří. Toto je výzva a volba, kterou každý musí učinit a při které se chceme navzájem v tomto roce provázet.