Zdánlivá křehkost, která nás nepřestává oslovovat

Vážený šéfredaktore,
papež František nás nikdy nepřestane udivovat. Na generální audienci 17. prosince řekl: «Vtělení Božího Syna otevírá nový počátek dějin […] uprostřed jedné rodiny v Nazaretě […], v odlehlé vesnici na periferii římského impéria. Ne v Římě, v hlavním městě říše, ale na téměř neviditelné periferii. […] Ježíš zůstal na této periferii třicet let. Evangelista Lukáš shrnuje toto období takto: Ježíš “byl jim [tedy Marii a Josefovi] poddán”. Člověk by mohl říci: “Tenhle Bůh, který nás přišel spasit, ztratil třicet let na té nechvalně známé periferii?”». Pán vždy mate plány a vyzývá naše chápání toho, co je opravdu užitečné pro život, pro dějiny a probíhající procesy. Kdo z nás by si vybral člověka jako byl prostý pastýř Abrahám, aby změnil svět? Kdo by si představoval, že to bude stačit?
Přestože izraelský národ při mnoha příležitostech viděl tento způsob Pánova jednání (počínaje Mojžíšem, který vysvobodil Izraelity z otroctví Egypťanů), tváří v tvář nové výzvě, exilu, se znovu vynořuje skepticismus. Jeremiáš opakuje věty té doby: ano, Bůh vyvedl Izraelity z Egypta, ale teď? Co teď?

A právě v té chvíli prorok staví novou výzvu, v níž se opakuje tatáž Boží metoda: «Vzbudím v Davidovi výhonek spravedlivý, který bude kralovat jako král […] a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost» (Jr 23,5). O tento výhonek opírá veškerý Svůj příslib. A skutečně «přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: “Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země”, nýbrž: “Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal. Oni se usadí ve své zemi”» (Jr 23,7-8). Pán se znovu ukáže jako přítomny, když přivede lid zpět z exilu. Bůh je tvrdohlavý, když ukazuje Svému lidu, že počáteční metoda je stejná jako ta, která umožňuje ovlivnit i následné dějinné procesy. A tak vyzývá skepticismus lidu a snaží se posílit jeho naději. Nám se to zdá příliš málo, příliš slabé, příliš málo ovlivňující, takřka směšné, neúměrné rozměrům problémů, s nimiž se musíme každý den potýkat.. A to je důvod, proč i starověký národ Izraele podléhal pokušení dohodnout se s vládnoucí mocí, ať už byla jakákoliv (Egypt nebo Babylon, to je druhotné), a tak hledal něco, o co by mohl opřít svou jistotu.

Bůh nemění své cesty a v pokračování plánu na proměnu světa se v době římské říše svěřuje Synu jedné panny, Marie. Bez jejího ano, které spolu s Josefovým ukazovalo důvěru v Boží příslib, by se nestalo nic. Nebylo by tedy v těchto dnech ani co slavit. A my naopak, můžeme slavit i tento rok, neboť máme před očima důsledek volby Abraháma na scéně světa a proroctví o výhonku, které se naplnilo v Ježíšovi. A v průběhu staletí On zůstává v dějinách a dnes k nám přichází v životě církve, jako tehdy, skrze jeden výhonek: papeže Františka, který nás neustále objímá, aniž by měl strach z veškeré naší křehkosti a nevěrnosti, aniž by se bál cesty naší svobody, stejně jako to činí otec marnotratného syna. A obnovuje starodávné proroctví: «Slovo, které nalezlo svůj příbytek v panenském lůně Mariině, při slavení Vánoc přichází a znovu tluče na srdce každého křesťana: prochází a tluče. […] Kolikrát Ježíš prochází naším životem […] a kolik si toho nevšimneme, protože jsme tak zaměstnaní, ponořeni do svých myšlenek, do svých záležitostí » (František, Anděl Páně, 21. prosince 2014).

Právě kvůli tomuto nás Vánoce vyzývají, abychom především změnili způsob chápání toho, odkud může přijít spása, tedy řešení problémů, které každodenní život před nás klade. Vyzývají každého z nás velkou otázkou: odkud očekáváme spásu? Od spojenectví, která jedni s druhými uzavíráme, od našich kalkulací, jak uspořádat své záležitosti, anebo od tohoto zdánlivě bezmocného znamení, od přítomnosti takžka nepozorovatelné, ale reálné, tvrdohlavé, neredukovatelné, kterou nám tajemství staví před oči? Vše se odehrává zde, od prvního momentu ke každému dalším kroku ve vývoji onoho plánu: naše ano Tomu, který nás volá a který stvořil všechno, co existuje, je jediný způsob, jak můžeme doufat, že ovlivníme procesy světa.

Jak řekl don Giussani na začátku šedesátého osmého: «Opravdu jsme v situaci, že jsme […] první v oné hluboké proměně, v hluboké revoluci, která nikdy, opakuji nikdy, nebude spočívat v tom vnějším, co požadujeme, aby jako sociální realita nastalo»; skutečně, «nikdy se to neodehraje v kultuře nebo v životě společnosti, pokud se to předtím [...] neodehraje v nás. […] Pokud nezačne mezi námi […] revoluce nás samých, pojímání sebe sama […] bez předpojatosti, bez toho, abychom něco z dřívějška uchovávali».
Krásné Vánoce všem.

Prezident Fraternity Comunione e Liberazione