„Nepředvídané je naší jedinou nadějí“

Velikonoce, památka Kristova kříže a vzkříšení, mohou být příležitostí k tomu, abychom si uvědomili hodnotu některých slov, která nás provázejí na naší křesťanské cestě.
Utvrzuje nás v tom láska k našemu lidství, k očekávání naplnění, které je v každém člověku. Proto chceme společně projít termíny, které používáme.

I. Na základě určité biblické inspirace označujeme slovem „srdce“ soubor základních požadavků, ve světle kterých je kriticky posuzováno každé setkání s realitou a jejichž naplnění by dokazovalo pravdivost toho, co je nám nabízeno.
Obdobně synteticky je možno definovat dynamiku rozumu jako uvědomování si reality v plnosti všech faktorů, které ji utvářejí.
Bez této plnosti rozum neexistuje, přičemž rozum chováme v úctě jako nepostradatelný nástroj lidského já.
Rozvoj dynamiky rozumu se nazývá kultura, což je systematické a kritické uvědomování si zkušenosti, kde termín „kritický“ odkazuje zkušenost k jejímu nejvyššímu bodu, k plnosti, zatímco termín „systematický“ ji odkazuje k ideální důslednosti, k nepřetržitému trvání v čase a v dějinách. Nejkrásnější definici kritiky jsme nalezli v 1. listě Tesalonickým (5,21): „Panta dokimatezete to kalon katechete“, všechno zkoumejte a dobrého se přidržte.
V každém úkonu rozumu zahrnujícím všechny poznatelné faktory, existuje určitý bod, závan, otevření, určitý nepředvídaný úběžník, jak vytušil Montale: „Nepředvídané je naší jedinou nadějí“, nebo Kafka: „Existuje cíl“, a proto každá zkušenost, kterou rozum posuzuje, odkazuje na tajemnou oblast, na realitu Tajemství, na Boha.
Rozum si nemůže činit nárok, že by poznal byť jen zlomek tohoto tajemství, může se pouze přibližovat k zdroji jeho tepla, k jeho prvotnímu světlu pomocí nedokonalých analogií.
Tajemství se dává poznat pouze tak, že se zjevuje, že se z vlastní iniciativy stává faktorem lidské zkušenosti, a to kdy chce a jak chce. Toto je vrcholné očekávání rozumu.
Zdá se nám, že popírat možnost zaznamenání tohoto překvapujícího zjevení Tajemství v lidské zkušenosti, znamená popírat rozum jako takový. Rozum totiž ze své povahy obsahuje kategorii možnosti, a tedy i vztahu k Nekonečnu, k Tajemství sice mlhavě, ale přece s jistotou registrovanému.

II. Existuje určitá událost, která, ač nepředvídaná, se přece stala, člověk o sobě prohlásil, že je Bůh. Bůh se chtěl přiblížit člověku, stát se jeho průvodcem na cestě k určení, pro které ho stvořil, osvobodit člověka od slabostí, zejména od těch, které ho nejvíce vzdalují od ideálu. Tato událost předpokládá zásadní přijetí příslibu daného židovskému národu skrze proroky a jeho naplnění, splnění proroctví v konkrétní historické události.
Neexistuje hnutí lidského vědomí, které by bylo vůči dějinám židovského národa chápavější a pokornější, takřka jakoby žádající omluvy za svou jistotu ode všech, kdo nesli „pondus diei et aestus“, to jest celou tíhu předchozí historie, a zároveň pokojnější ve svém konstatování, že naplnění člověka, dějin i kosmu nastalo v příslušníkovi tohoto národa, v Ježíši Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých.
Skutečnost, že Kristus je Bůh, není objevem lidského rozumu, objevem rozumu je však setkání s přítomným lidstvím, v porovnání s jiným výjimečným, nesrovnatelně více odpovídajícím požadavkům lidského srdce. „Kdo je ten člověk?“ ptali se přátelé i kritičtí znalci zákona. Překvapující a nepředvídatelná odpověď je přijímána v hluboké důvěře a v hluboké přesvědčení o její pravdivosti danými společným životem s Ním a posuzovanými ve světle ideálů rozumu. „Já jsem slovo Boží, které tluče na dveře člověka, aby se stalo jeho hostem, ba ještě více, aby se stalo jeho součástí“. Svatý Augustin říká: „Quid fortius desiderat anima quam veritatem?“ Po čem touží duše silněji než po pravdě? Otázka po pravdě i odpověď na ni jsou obsaženy v antickém aforismu. „Quid est veritas? Vir qui adest.“ Co je pravda? Muž, který zde (před Pilátem) stojí.“

III. Realita přítomnosti Kristovy v čase na sebe bere podobu společenství, jediným a dostačujícím důvodem jehož existence je víra v Něho. On je pravda a život. Znamením, ve kterém je osobně přítomen, je církev, z metafyzického hlediska „mystické tělo“, z hlediska dějinného „Boží lid“. Pavel VI. mluvil o „etnické jednotce sui generis“, společenském i dějinném znamení Jeho přítomnosti v nás v každém časovém okamžiku. Završením dějin je odhalení absolutní hodnoty této přítomnosti, která se z Palestiny působením energie Ducha rozšířila na celé dějiny církve.

IV. Morálka nejsou zákony objevené více či méně vědecky, racionální analýzou jednání člověka v jednotlivých životních situacích, ale přitažlivost, objevená a rozumem uznaná, tváří v tvář oné výjimečné přítomnosti, k níž člověk přistupuje a kterou miluje v prvotní čistotě srdce, přítomnosti, které se snaží projevovat svou náklonnost gesty svatého Petra: „Ano, ty víš, že tě miluji“, a kterou napodobuje tím, že následuje formy její realizace.
Toto je charakteristický rys úsilí člověka poznamenaného prvotní slabostí, úsilí, jehož přirozená nedůslednost je odpouštěna, což znamená, že láska je obohacuje schopností trvalé obnovy.
Morálka je intenzitou a napětím této obnovy.

V. Křesťanské společenství a dnešní svět. Velikonoce a všechny ostatní křesťanské svátky jsou počáteční, ale jistou, provizorní, ale autentickou zkušeností dávného příslibu.
Čas, pohlížíme-li na něj z křesťanského hlediska, je již svou povahou sváteční, vzhledem k přítomnosti průvodce, se kterým je možno se vrhnout do jakéhokoliv díla, neboť on je předzvěstí jeho konečné podoby, průvodce, se kterým je v každém detailu obsažena jednotící síla, která usměrňuje rysy osobní existence jednotlivce a dává mu schopnost vztahu k druhým lidem povolaným k účasti na Božím díle, a tak stojí u zrodu nového typu společenství.
Naše srdce je uchváceno obrazem načrtnutým Janem Pavlem II v encyklice Tertio millennio adveniente: „Čas se reálně naplnil tím, že Bůh ve svém Vtělení sestoupil do lidských. Věčnost vstoupila do času, jaké může být větší „naplnění“ než toto? Jaké jiné naplnění je vůbec možné?“

VI. V této víře se rozvíjí naděje, pro kterou je jakýkoliv pokus osvobození člověka, osobní či kolektivní, jako prorocké znamení, udržující bdělé očekávání plnosti, která nastane na konci věků: „Nadešla hodina, Otče, oslav svého syna, jako syn oslavil tebe.“
Z této eschatologické naděje se rodí aktivita směřující k setkávání s každou lidskou realitou angažovanou stejným způsobem (ekumenismus), aktivita, která, nehledě na nevyhnutelnou přibližnost každého poetického příměru, spatřuje v každé smrti, to jest v každém konci, milosrdné vítězství dobra.
Pro milosrdnou lásku Nejvyššího a pro Něho samého tak můžeme milovat i nepřítele, tyrana, a projevem této naší lásky je vášnivá, byť někdy neuvědomělá touha obětovat Bohu všechnu lidskou námahu.

Milán, 1. dubna 1996