Charisma a pověření

Promluva Luigiho Giussaniho na semináři organizovaném Papežskou radou pro laiky na téma „Církevní hnutí a nová společenství jako pastorální odpovědnost biskupa“
Řím, 18. června 1999

1. Někdo, kdo je křesťan a miluje Církev s jeho celým já tak, jak je, a tak, jak ho jeho matka učila ji milovat, je nevyhnutelně rozhořčen, dívá-li se na prudký a stálý pokles počtu lidí navštěvujících kostel a zprávy hromadných sdělovacích prostředků nás o tom dnes utvrzují.

2. Jak nemůžeme být pokoušeni myšlenkou, že něco není v pořádku?. A nemůže to být moralisticky připsáno svobodě jednotlivce. V srdci může vyvstat dojem, že nedůvěra v Ducha může dokonce působit na vyjadřování těch, kteří učí katechismus, a věříme-li v určité hodnoty a názory našeho odkřesťanštěného klimatu, tak to může být posuzováno i jako znamení doby spíše než jako tajemství Krista. To „něco“, co chybí, nemůže zahlédnout povahu Kristova daru. Není to původní chyba!
Je to spíše otázka redukce toho, co chtěl Kristus přinést mezi lidi, oslabené prvotním hříchem. A proto Kristus přišel. Tak rozhodnutí následovat Krista může být uděláno lidmi, kteří uvažují o svém odevzdání se Církvi ve světle pozemské moci, jež udržuje původ a dynamiku všeho, dokonce i nekřesťanů; a tím nedostatek smyslu pro Mystérium ničí přirozenost mimořádné události Krista. Vskutku bylo možné být věrný slovu Tradice bez vzdělání v křesťanské metodologii, jež zná základy všeho, co se nachází v Církvi.

3. Když přemýšlím o počátcích mých vlastních dějin, všímám si, že ve mně vzešel podnět k obnově jak od věrnosti Tradici, tak od učení a praxe Církve. Vstoupil jsem do semináře ještě velmi mladý, přesvědčený o potřebě eucharistie a zpovědi jako důsledek křtu. Byl jsem mladý seminarista, poslušný, příkladný hoch, dokud se jednoho dne nestalo něco, co změnilo radikálně můj život. Událo se to, když mi jeden z mých učitelů v semináři vysvětlil první stránku Janova evangelia: ,,Slovo boží - tedy výraz potřeby lidského srdce, jinými slovy poslední předmět touhy po štěstí každého člověka - se stalo tělem.´´ Můj život se doslova obrátil vzhůru nohama - jak vzpomínkou, která útočila na mé myšlenky, tak podnětem znovuzhodnotit dennodenní banality. Od toho okamžiku už pro mě chvíle nadále nebyla banalitou. Vše, co bylo, a tím i všechno to krásné, pravdivé, přitažlivé, fascinující, dokonce jen jako možnost, nalezlo v tomto poselství svůj důvod bytí, jako jistota přítomnosti, v níž byla naděje vše uchopit..
Co mě odlišovalo od těch, kteří mě obklopovali, byla vůle a tužba chápat. To je sůl, z níž vyrůstá naše oddanost pravdě.

4. Začal jsem pracovat se studenty, protože všechna má přátelství, které jsem měl od doby, kdy jsem působil jako učitel v semináři, mě pojila právě s nimi. Nebyla to volba určitého prostředí, v němž jsem mluvil o určitých věcech, pouze jsem se tam sám našel.
Jednoho dne jsem potkal tři chlapce ve vlaku do Rimini. Neznal jsem je a zjistil jsem, že jsou příšerně neznalí a plní předsudků vůči křesťanské skutečnosti. To byl důvod, který mě pohnul k tomu, abych požádal své představené opustit vyučování teologie a zasvětil se práci mezi studenty v milánských školách. Věci, jež jsem jim řekl, se rodily ne z analýzy studentského světa, ale z toho, co mi řekla moje matka a seminář. Zkrátka to byla otázka mluvení k ostatním slovy psanými Tradicí a s jasným vědomím k metodologickým implikacím. Co jsem učinil, učinil bych v každé jiné části Církve! Co jsem cítil a viděl, bylo jako nová cesta, předtím nepostřehnutá, s výjimkou textů církevních otců a papežů. Toto uvědomění se zrodilo ze zkušenosti - poskytl jsem nový náhled na slova samotného evangelia a Tradice.
Rozdíl mezi fundamentalisty a tradicionalisty a námi je ten, že oni, aby uchránili starou formu, chtěli přivolat jiné zpět ke staré formě (a mechanicky napodobovat své předchůdce); zatímco my jsme chtěli k ochraně tradice pochopit její záměr, ukázat její spravedlnost a dát ji jako příklad. Pochopil jsem, a jiní se mnou, že zde Kristus byl přítomný.

5. Pokoušel jsem se tuto milost poznání a reflexe objasnit a vysvětlit. Mnohokrát jsem se cítil nepřijímaný farnostmi a oficiálními místy, ale obraz, jenž jsem dostával, mě naplňoval radostí a jistotou nesrovnatelné křesťanské skutečnosti a učinil ji faktem, který naplnil celé srdce otevřeností k celé realitě Církve ve světě. Tato jistota, tato naděje a tato otevřenost se odrážela v mladých lidech, kteří mě začali následovat. Vynořoval se způsob cítění přítomnosti Ježíše v Církvi jako úplné a všeobjímající odpovědi na otázky světa.
Uvědomil jsem si o mnoho let později, právě v hledané a láskyplné konfrontaci s církevními autoritami, že má touha, má vášeň, kterou jsem cítil ve svém srdci pro tuto novost života, byla zvláštní milostí Ducha, tzv. charismatem. Charisma se mi jasně ukázalo jako konkrétní cesta, skrze kterou Duch, aby umožnil zrození Krista v srdci člověka, přináší pochopení Krista a k němu přiměřený cit v daném dějinném kontextu. A ten, kdo přijímá, jej musí sdílet v Kristově pověření: ,,Jděte do celého světa!“ Z daru daného jednotlivci začíná zkušenost víry, jež se může nějakým způsobem stát užitečnou pro Církev. Chápu, že osoba může cítit jeden způsob vyjádření jako zajímavější než druhý, ale existuje způsob, jímž charisma tlumočí a komunikuje to, co svatý Pavel říká o novém stvoření – nejedná se jen o nové porozumění nebo o nové dobrotivé srdci, ale o nové stvoření v jeho celku! A toto je možné díky důrazu na to, co je křesťanská metoda - tak jako Bůh učinil sebe sama přítomným člověku v Ježíši z Nazareta, tak naším klíčem k pochopení toho, že Protagonista je zde stále přítomný, je ověřit Ho jako zcela lidskou Přítomnost a tím i jako původ něčeho, co se ve své celistvosti stává zdrojem nového člověka, zdrojem nové společnosti.

6. Dynamika potvrzení a ověření Přítomnosti Krista činí osobu v každém případě tvořivou, stává ji do hlavní role, a umožňuje jí objevit, jak je činnost křesťana ze své přirozenosti misionářská, tj. že je součástí velké misie Krista, který stvořil Církev, aby dal Sebe sama poznat v celém světě. Záměr křesťanské existence je proto žít pro lidskou slávu Krista v dějinách.
Tak milujeme všechny formy, jež Církev uznává a jsme připraveni - v našich mezích - spolupracovat s každým podnětem. V čemkoliv, co děláme s vědomím, že se jedná o misii, nemůžeme nevnímat poslední význam každého činu.
Naše jistota, zdroj radosti, přináleží Církvi, na jejíž autoritě závisíme, a tato jistota se projevuje na všech úrovních, žádá o uznání, je připravena na oběť, dokonce na oběť života samotného, a především připravena kdykoli odvrátit naši mysl a srdce od světské mentality.

7. Proto naše morální koncepce, prostřednictvím uznání podrobenosti člověka prvotnímu hříchu, žádá, v hluboké účasti na přítomném Kristu, jít do hloubky všech věcí, abychom ověřili jejich poslední význam a aby vztah ke všemu byl žit jako znamení a pozvání k Osudu. Křesťan je tak člověk, jenž vnímá, že věčnost je ukrytá ve všech věcech.