Boží slávou je živý člověk

Dopis Luigi Giussaniho Svatému Otci Janu Pavlu II. k 25. výročí jeho pontifikátu
Luigi Giussani

Jan Pavel II. projevuje úctu k člověku, kterou jen vzácně nacházíme u mocných z naší doby, kteří i tak stále nejsou spokojeni s tím, co mají. Lidský rozum a vůle jsou ve skutečnosti neustále spalovány mocí, která je, zdá se, naplňuje a uspokojuje v jejich hledání. Jan Pavel II. není ale tento případ. V jeho osobě křesťanství definuje lidský úděl. Je to cesta k naplnění lidského štěstí a vyjadřuje lidskou nadvládu nad věcmi.

Když sledujeme papežův život během posledních 25 let, nejpozoruhodnější je to, že křesťanství směřuje ke skutečnému naplnění člověka. Všechny jeho cesty, jako dlouhý pochod ke smrti, měly jako svoje příčinu očividnou jednotu, která odpovídá duchu křesťanství: ,,Gloria Dei vivens homo“. Boží slávou je živý člověk... ve světle pravdy: Bůh přítomný v historii lidstva. Člověk, který je živ, jak o tom papež svědčí, nalézá svoji racionalitu ve ztotožnění křesťanství s lidskou bytostí: křesťanství je uskutečněný člověk! Naše Paní je nejlepším příkladem tohoto realizovaného lidství, a proto je správná láska Jana Pavela II. k Marii z Nazareta.

Důležitost tohoto papeže spočívá ve skutečnosti, že celé čtvrt století mluvil o křesťanství, a proto má polemický vztah s kulturou, která se rozvíjela od osmnáctého století, zejména s tou založenou na Francouzské revoluci. V období porážek mluví o křesťanství jako o vítězství nad smrtí, nad zlem, nad neštěstím a nad nicotností, která se objevuje v každém lidském šepotu, a jeho přesvědčení dokazovala křesťanská víra založená na dobře motivované rozumnosti. V kontrastu se světem, který byl zbudován na ideologiích a jenž se hroutí, postavil víru na racionálních a přesvědčivých argumentech. Postavil svoji víru na na takových důvodech, že to množství lidí, které mu nadšeně naslouchá, mezi nimi nemůže najít žádné rozporuplné, které by mohli zmenšit jejich obdivu k němu. Tak jeho lidství, ač fyzicky zraněné, pokračuje k vítězství ve svých pozitivních prohlášeních a v síle nabídky. Vaše Svatosti, přeji Vám tak dlouhý život, jaký je jen možný, a abyste stále byl přesvědčivým svědkem a nejvyšší formou výzvy, kterou, z lásky ke Kristu, představujete pro celý svět. A čím víc je slovo „Kristus“ slyšet, tím víc ukáže svoji přesvědčivost.

Křesťanství Jana Pavla II. odráží celou “světskou” podstatu křesťanského poselství, jinými slovy, totožnost mezi lidstvím a křesťanskou vírou. ,,Každý člověk vnímá nejasně dobro, ve kterém může jeho duše být v pokoji, a přeje si a usiluje, aby ho získal.“ (Božská komedie, Očistec XVII) Toto je Danteho dokonalá definice racionální existence. A největším a nejzřejmějším znamením tohoto lidství, této totožnosti mezi lidstvím a křesťanskou vírou, znamením, které dokonce ani všechny deformace a zapomnětlivost nevymazaly z lidského srdce, nejúplnějším a všeobecně známým znamením je manželství.

V papežově učení je žena pro muže a muž pro ženu názorným, viditelným výrazem vítězství, květiny, která “vyklíčila”, jak říká Dante ve svém Chvalozpěvu k Panně: totožnost mezi lidstvím a vírou. Krása a schopnost k dobrotě této jednoty se odhaluje v posvátném aktu, který nejvíce zhodnocuje člověka: v manželství, a je doložena v proslovech Jana Pavla II. Láska je tedy nejvyšší lidskou hodnotou, a proto příklad muže a ženy představuje ideál. Papež nese tento ideál, ve kterém člověk žije pouze v lásce, v pravé lásce. Člověk se stává pravým v lásce natolik, že je těžké souhlasit například se španělským básníkem Juanem Ramonem Jimenezem, když píše: ,,Teď je to skutečné. Ale bylo to tak falešné, že to stále ještě nemůže být možné.“

V myšlenkách Jana Pavla II. se lidství realizuje ve skutečné lásce, která nemá strach ze zoufalství, což Dante opěvuje ve svém Novém životě (Vita Nova): ,,Když mě láska nalézá blízko tebe, dělá mě tak smělým a sebejistým, že se měním v někoho jiného.“ Je zajímavé si povšimnout, že když se papež, stejně jako Dante, dívá na lidskou lásku, je si vědom tohoto přibližování se k ideálu, který je v každém lidském okamžiku. Proto je člověk ve svém pozemském životě jako ta jeho část, která čeká, ale to mu nikdy nebrání v tom, aby vášnivě uznal, že jeho přirozenost (nebo Stvořitel?) žije pro ideální porozumění, jak nám to znovu připomínají verše z Nového života: ,,Jemný duch plný lásky, který duši nepřestává říkat:Dýchej.“

Děkuji Vám, Vaše Svatosti.


Luigi Giussani