Křesťanství je událostí setkání

Vaše Svatosti,


začátek tohoto nového roku byl poznamenán vašimi slovy v poselství ke Světovému dni za mír, zejména, když jste mluvil o křesťanství jako o “vítězství” Kristovy lásky a o závazku každého člověka spěchat za tímto vítězstvím, které je nejhlubší nadějí každého lidského srdce.

Z našeho poslání nemůžeme necítit toto naléhavé pozvání k životu na počátku tohoto roku, který znamená padesáté výročí toho neočekávaného začátku, který propukl a vyvinul se jako ,,hnutí” tisíců lidí, mladých a starších, po celém světě, začínající od těch prvních setkání v říjnu 1954 na milánské střední škole, kde jsem žádal, abych mohl učit náboženství.

Modlitba Ambroziánské liturgie objasňuje náš cit v těchto chvílích: „Pane Bože, všechno jsem ti radostně dal v chudobě mého srdce. A s velkou radostí jsem viděl tvůj lid vyjadřovat vděčnost za život jako oběť k tobě. Pane Bože, ochraňuj ji, touhu jejich srdcí.” Nabízíme Pánu naši prosbu za tuto věrnost, v které se naše společenství, uznané za drahocenný a zvláštní dar Ducha, stává posvátnou součástí ve své sounáležitosti k církvi.

Cítím, že se musím ještě jednou svěřit Vaší Svatosti s hlubokým vzrušením, pulsujícím jako nikdy v mém srdci, které je výsledkem nejautoritativnějšího a jasného úsudku naší padesátileté zkušenosti. Bylo to, když mi Vaše Svatost napsala v dopise ze dne 11.2. 2002 ke dvacátému výročí Papežského uznání Fraternity Comunione e Liberazione: „Hnutí si zvolilo a volí ukazovat ne jakousi cestu, ale cestu směrem k vyřešení životního dramatu člověka. Ta cesta je Kristus.”

Nejenže jsem neměl záměr cokoliv ,,založit”, ale věřím, že Duch Hnutí, který jsem viděl rodit se, spočívá v tom, že si uvědomilo naléhavost prohlásit potřebu návratu k základním aspektům křesťanství, tím chci říct, v nadšení z křesťanské události jako takové ve svých původních základech a nic víc. Možná to bylo přesně to, jenž probudilo nepředvídatelnou možnost setkání s osobnostmi židovského, muslimského, budhistického, protestantského a ortodoxního světa, od U.S.A. k Rusku, v impulsu objetí a ocenění všech těch zbytků pravdy, krásy, dobra a práva, v komkoliv žije pocit sounáležitosti.

Hlavní úlohou pro dnešní křesťanství je, jak Vaše Svatost inspirativně uvedla ve své encyklice, Vykupitel Člověka, aby křesťanství bylo ztotožnováno s Událostí, Kristem jak Událostí, a ne s nějakou ideologií. Bůh promlouvá k člověku, k lidstvu, ne jakožto kázání, které je nakonec objeveno filozofy a intelektuály, ale jako realita, která se stala a která je zakoušena. Vaše Svatost to vyjádřila v Novo millennio ineunte: „Nebudeme zachráněni pravidlem, ale Osobou a zárukou, kterou nám dává: Já jsem s vámi!” Jestliže má naše výchovné a sdělné nadšení typický rys, je to neustálý odkaz k tomuto nepopsatelnému ohnisku křesťanské zkušenosti, které mnozí přecházejí, jako kdyby to brali za samozřejmost, jako za nějaký očividný předpoklad.

Ve velkém řečišti Církve a ve věrnosti Magisteriu a Tradici jsme vždy chtěli přivést lidi k objevu, nebo aby viděli snadněji, jak je Kristus přítomností. Proto když se ptáme, jak si být jistí, že Kristus je Bůh, jak nemít pochybnost, že to, co Kristus o sobě řekl, je pravda, nachází svoji správnou odpověď v postoji Apoštolů, protože oni se vždy ptali: ,,Kdo je On ?”, zasaženi ve své zkušenosti vyjímečnou přirozeností této Přítomnosti, která jim darovala jejich lidský život.

V dopise Fraternitě Vaše Svatost znovu napsala: „Křesťanství je, právě než soubor doktrín nebo pravidlo ke spáse, událostí setkání.” Padesát let sázíme vše na tento důkaz. Je to přesně zkušenost tohoto setkání, která leží u kořene našeho utváření, mnohých křesťanských povolání, k manželství, ke kněžství, k panenství a rozkvétání pozic osobností angažovaných v životě, s rozmanitostí, kterou život den ode dne přináší, podle třech výchovných rovin vždy připomínaných od úplného začátku: kultura, dobročinnost a poslání. Z tohoto důvodu nepociťujeme, že jsme posly zvláštní duchovnosti, ani nepociťujeme potřebu se s tím ztotožňovat. Co v nás převládá, je vděčnost za objevené, že Církev je život, který se setkává s naším životem: není to nějaká debata o životě.

Církev je lidství žité jako Kristovo lidství a znamená pro každého z nás hodnotu a představu posvátného bratrství, které, ačkoli pro nás obtížné ve svém splnění, očividně ukazuje větší hloubku života. Z tohoto důvodu si dovoluji svěřit do rukou Vaší Svatosti prosbu za schopnost sloužit Církvi s naším charismatem, i přes vadu našich lidských omezení. Ale jsou to přesně tato omezení, která nás nutí k odpovědnosti za obrácení, jako změně smýšlení, na nové lidství. Jak jsme tak permanentně přiváděni z ničeho k životu, díváme se k ní, jíž Vaše Svatost neustále připomíná jako cestu, metodu k větší intimitě s Kristem, Marii, která, jak máme teď ve zvyku opakovat Danteho „Chvalozpěv k Panně”, který se stal naší denní modlitbou, je ,,žijící fontánou naděje”.

Touha každého člověka po dobru je cíl a obrácení, které Kristus učinil na tomto světě dosažitelným. Proto obrácení ke Kristu a tudíž k Jeho Církvi, je zdrojem naděje, která má účinky ve skutečném životě, pro kterou může někdo obětovat svůj život, jak to dělají křeťanští mučedníci.

Zdá se mi, že, v posledních staletích, se tato víra dívá na denní život a považuje lidskou práci za téměř zbavenou věčné hodnoty, pevné naděje. Proto sláva Slova musí být následována a vztahována ke všemu a spása přinesená Kristem, ačkoli skrze každý kříž, musí propuknout v každém novém svítání.

Vaše Svatosti, možná Danteho verše, ,,zde jste nám polední pochodní dobročinnosti“, se stávají pravdivými ve všech vztazích, které jsou pro křesťany představitelné k založení, pod vedením duchovních, kteří umějí vyvolat Kristova Ducha prostřednictvím Mariina zprostředkování.

Možná naše Hnutí, které podnítil Kristův Duch a přivedl v poslušnost a v mír, bratrsky inspiruje celou křesťanskou společnost, takže na všech místech, kde je hlásána víra, tam mohou být nalezeny stopy Mariiny svatosti („V tobě je soucit, slitování, štědrost, v tobě se nachází všechno, co je z dobroty v každém člověku”).

Prosím o Vaše požehnání a prohlašuji se, Vaše Svatosti, Vaším poslušným synem,


Luigi Giussani


Miláno, 26. ledna 2004

Pane Bože, všechno jsem ti radostně dal v chudobě mého srdce.
A s velkou radostí jsem viděl tvůj lid nabízející svoji existenci tobě.
Pane Bože, ochraňuj ji, touhu jejich srdcí.