Faktory tvořící školu komunity
Výtah z rozhovorů s donem Luigi Giussanim v roce 1993 a 1997
Zkušenost vychází ze setkání s odlišným druhem lidskosti. Škola komunity, která by se zřekla tohoto bodu, se zredukuje na pouhou ideologii nebo abstrakci. Během školy komunity je jistě nutné mluvit o životě, ale ve světle nové zkušenosti, se kterou jsme se setkali. Jinak bychom mluvili o „životě“ jen na základě našich myšlenek a pocitů, což je naše přirozená reakce, zkrátka, podle určitého kritéria to sem nepřísluší. Škola komunity je základním instrumentem nového života, způsobu jak tvořit nové já.
Ten, který vede
Všechno záleží na tom, kdo vede školu komunity. Pokud ten, jenž to vede, je skutečná přítomnost, tak to provokuje intelekt a city odlišným způsobem. Je to pak novost, co vede. Jestliže se však v opačném případě jedná jen o výuku, nepředstavuje přítomnost a nikým to nepohne. Taková výuka může nanejvýš vyprovokovat dialektiku, diskuzi, řetěz úvah. Ale další den, když se probudíte, žádné z těchto myšlenek nemají už nic společného se životem. Známka toho, že škola komunity byla dobře vedena je, když člověk odchází jiný, než jaký přišel. Škola komunity musí představovat růst předchozího setkání. Je zde vždy shrnut a obnoven celý život hnutí. Bez souvislosti mezi slovy a realitou nelze dělat Školu komunity. Jen pokud má existenční charakter, vyjadřuje zkušenost. Pokud nám nepomůže objevit, že je nutně potřeba něco změnit a nevzbudí v nás touhu, aby se tato změna skutečně stala, není to pravá Škola komunity.
Jak se dělá škola komunity?
Jako modlitba. Neboť škola komunity v sobě musí odrážet fenomén hnutí v celé jeho šíři. Je potřeba, abychom si uvědomili, že není možné hledat pravdu určení a Boha bez modlitby. Takže by se mělo začít každé setkání modlitbou. Platí to také během setkání, jako postoj ducha, když se ptáme a odpovídáme. Jedná se o pokorný postoj, který je zároveň postojem štěstí a jistoty. Modlitba nám také odkrývá naši potřebu svátostí, v nichž se prvopočáteční událost znovu stává přítomností.
Jak probíhá škola komunity?
Především je to škola: je to místo, kde se učíme a metoda, skrze niž se učíme. Učit se znamená, zvětšovat vědomí reality. „Učit se“ vyžaduje, abychom rozuměli textu a jeho významu, tzn. jeho vztahu k realitě. K porozumění patří neodlučitelně také opakování: rozšiřování pozornosti. Teprve skrz pozorné opakování vidíme. Kdy člověk rozumí? Když činní vlastní zkušenost s tím, co čte a co žije. Tímto způsobem se realita stává epifanií vlastního vědomí.
Čtyři body práce:
- Inteligentní čtení textů; máme být pozorní k věcem, o nichž čteme a k názorům, jež text vyvolává a brát vážně předložené důvody
- Sdílení zkušenosti (smí být zahrnuto cokoli) v souvislosti a ve srovnání s textem
- Kultura, která se rozvíjí. Pramen motivace a kritéria mají být uvnitř původní zkušenosti a nepřicházet z venku. Člověk je o to geniálnější, oč víc se dostává do této události, která nás uchvátila - tzn. čím víc následuje.
- Shrnutí toho, kdo vede školu komunity: měl by to být nějaký příklad ze zkušeností, které učinil během vývoje škol komunity.
Výsledek: sdělení
Pokud rozumíme a žijeme školu komunity, tak zde vzniká afektivní síla sdílení, která se vyznačuje třemi charakteristikami:
- svědectví a misie
- pozornost k potřebám, tzn. charita, která vede ke konkrétním činům
- kultura: afektivní síla komunikovat inspiruje fantazii, otevírá nové cesty úsudkům, využívá logické objevy, a sice všemi potřebnými způsoby, které tato novost vyžaduje.