Já a moji bližní z Comunione e Liberazione - Naše víra vůči světu

Společenství a osvobození CL slaví 50 let : rozhovor se zakladatelem Hnutí

Stopy Říjen 2004 výtah ze strany 33

„Volba školy, na které bych učil náboženství, padla zcela náhodně na milánské gymnázium Berchet-Gymnasium. Ještě když jsem stoupal po schodech do nitra školy, neměl jsem nejmenší tušení, že za krátký okamžik budu stát před potomky nejzámožnějších občanů města. Tehdy jsem o nich nic nevěděl, vůbec nikdo se o ně nezajímal…“ Když dnes vypráví Monsignor Giussani o svém prvním dni v roli učitele náboženství, září jeho oči jako tehdy, před padesáti lety, když se do nich zadívali žáci gymnázia Barchet. V Giussanim objevilo mnoho z nich živého svědka víry. Tak začalo Hnutí CL. Dnes (15. října 2004) slaví váš zakladatel 82. narozeniny. Zítra se vydají jeho „apoštolové“ na pouť do Loretta, aby poděkovali za půl století existence Hnutí . Pod tímto jménem se vyskytuje toto církevní Hnutí již ve více než 70 zemích. V dopisu Svatému Otci zdůraznil váš „zakladatel“: „ Nikdy jsem nic nechtěl „zakládat“. Ale myslím, že duch Hnutí, jehož vzniku jsem byl svědkem, vznikl z nutnosti návratu k základním aspektům křesťanství. Vznikl z touhy po křesťanských událostech v jejich podstatných aspektech v sekulárním světe. To byl ten důvod, nic jiného“

Monsignore Giussani, to znamená, že volba školy, na které jste začal vyučovat náboženství, padla čistě náhodně na milánské Gymnázium Berchet-Gymnasium...

Ano. Byla to stejná náhoda jako ještě jiná událost. Krátce předtím jsem jel vlakem a bavil jsem se během cesty s mladými a v souvislosti s tím jsem se rozhodl nechat své docentury v semináři, abych mohl nastoupit na gymnázium jako učitel náboženství. Neboť jsem si uvědomil, že dnešní mladí nemají zdání o tom, o co v křesťanství jde. Bylo to právě Berchet-gymnázium, kam jsem byl přiřazen.

První hodinu jste měl na vyšším stupni. Jak jste si počínal?

Především jsem kladl důraz na to, abych zprostředkoval žákům víru, kterou jsem sám získal uvnitř a prostřednictvím křesťanského lidu. Tím jsem je chtěl nadchnout pro víru. Nebo jsem si to alespoň v ten první den školy dal jako předsevzetí. A mladí se začali hned o mě zajímat. Někteří byli dokonce celí zapálení.

Jak to?

Když mě takto slyšeli mluvit ve vyučování, uvědomili si, že náboženství má překvapivě mnoho společného s veškerými otázkami týkající se života a lidského bytí. Tomu se divili. To, že mezi nimi existuje úzký vztah, jim zůstávalo dosud utajeno, aniž by na tom nesli vinu. Prosil jsem Matku Boží, aby mi dala milost, abych dokázal těmto mladým lidem ukázat, jak hluboko zasahuje náboženství do lidské zkušenosti.

Byli proti vám zaujatí?

Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, jak se mi přímo vysmáli, jen co jsem jim položil první otázku, kterou ode mne žáci nečekali. Jeden žák z poslední lavice mě konfrontoval s názorem, že víra a rozum jsou dva naprosto rozdílné a protikladné pojmy. Mluvil o mimoběžných přímkách, které se nikdy nemohou protnout.

Jak jste odpovídal na takové námitky?

To mě vedlo k tomu, abych k věcem přistupoval s láskou a vášní a byl k nim otevřený. Nechtěl jsem hned vyrukovat s odpovědí, ale chtěl jsem hledat vztah. Když člověk narazí na situaci, která se týká života jako takového, neobejde se to bez překvapení. Vzhledem k údivu, který toto téma v mladých vyvolalo, nebylo již těžké podnítit je k rozhovoru. Přesto je to rozum, kdo určuje směr: bylo by přece pošetilé následovat někoho, kdyby pro to nedal důvody. Lidské myšlení potřebuje vysvětlit otázku po smyslu. Například kdyby člověk – naproti očekáváním - nebyl plně nasazen do reality, utíkal by se stále k tomu, že musí něco ovládat (ptal by se zajisté, co by to tak mohlo být?). A to spolu více méně souvisí. Vše co by člověk pokaždé započal, by mu připadalo marné a zbytečné.

Zdá se, že zesvětštění (sekularismus) získává nyní v Evropě vliv. Jak je pak možné mluvit ještě o víře?

Především bychom neměli víru chápat tak, jak je to zvykem. Obnovení křesťanské zkušenosti - a zároveň s tím i obnovení každého vztahu - nemusí být provedeno takovými kulturními prostředky, jako kdyby šlo o zavedení teorie do praxe. Nutné je, abychom my sami měli osobní zkušenost. Víra není plodem nějaké abstraktně chápané kultury, nýbrž neustále jí předchází událost, je to událost. Víra znamená uvědomit si něco, co se stalo a co se stále děje, uvědomit si Novost, z které všechno ostatní vychází. Jedná se o život a ne o nějakou teorii „jak žít“. Nezačal Kristus všechno tím, že kolem sebe „zuřivě“ kopal v břiše jedné ženy?

To je to, o čem se dnes už nemluví?

Ano, v posledních stoletích jsme přestali chápat křesťanství a církev jako život. Následkem toho vyschl základní pramen pro odpovědi na otázky mládých. Zdá se, že již neexistuje žádná souvislost s problémem, který stojí před každým člověkem: hledání odpovědí na naléhavé otázky rozumu. Aby bylo možné mluvit s mladými nebo i s dospělými o víře, je potřeba sdělit jim zkušenost. Ovšem nerozšiřovat přitom všelijaké myšlenky o náboženství.

Nestojí proti sobě zástupci laiků a církve se vzájemnými výhradami?

Na naší straně nejsou žádné výhrady. Je nám však velmi dobře známo, v jak dramatické situaci se nacházíme. Básník Carducci, dle mého mínění ji velmi trefně popsal, když řekl: „...až se naše potomstvo vyčerpá, až se ještě jednou zvedne poslední lidský pár hledající útočiště v ruinách hor a odumřelých lesích na rovníku v bledém svitu denního světla, aby vzdali hold ztrácejícímu se teplu, potom budou strnulými pohledy sledovat, jak ty, ó slunce, zapadáš v nekonečném ledovém moři" ( z díla : Su Monte Mario).

Beznadějný obraz...

Popisuje konec lidství. To se nevyhnutelně stane, když budeme negativně chápat lidi, když naše pojetí člověka bude negativní, když nebudeme moct plně rozvíjet lidský cit a inteligenci.

Patříte k těm, kteří jsou přesvědčeni, že se v Evropě objevuje antikatolická tendence?

Lidé dnes trpí určitým existenčním rozladěním, základní funkce jsou narušené. To je navzájem odcizuje, jak se o takovém jednom páru píše v Carducciově básni: v momentě, kdy ztratili zdání o společném původu, stali se oddělenými osobami, už nemohli jít společně. Představte si umělecké dílo, které někdo vytvořil: je v něm bezprostředně a výhradně vidět výkon umělce. To samé platí o práci nebo o lásce k žene. V mnoha oblastech člověk smýšlí takto.

Co by bylo možnou alternativou?

Především je nutné uznat Skutečnost, že nic nevděčí za sebe samo sobě. To změní náš přístup k lidem. Leopardi mluvil o „jemném, mocném vladaři mé nejniternější mysli“. Uprostřed nemilosrdné samoty, do které se človek odsoudil, aby se ochránil před nepříjemnými otřesy, přichází křesťanství. Přichází jako skutečnost, která mění osud, který by byl jinak nutně nešťastný. Bůh vždy počítá s člověkem tak, že provokuje jeho svobodu k velkorysosti. Námitku moderní doby, že křesťanství a církev omezují svobodu člověka, vyvrací ono dobrodružství vztahu Boha s lidmi. Protože lidé v dnešní době mají omezený a neúplný pohled na pojem svobody, je pro ně nepřijatelná myšlenka, že Bůh se pustil do neohraničeného, totálního vztahu s lidmi a sám sestoupil do naší prázdnoty. Určitá tragédie je v tom, že člověk se víc stará o to, aby si zachoval svou vlastní svobodu , než aby uznal Boží velkorysost. Právě tato velkorysost určuje míru toho, jak budeme svobodní.


Luigi Giussani