Kristus, vše, co máme

Tento článek vznikl na základě rozhovoru Luigi Giussaniho s lidmi z Comunione e liberazione v New Yorku 8. března 1986 a Luigi Giussani v něm na základě krátkého ohlédnutí za dějinami Hnutí vysvětluje především originalitu západní tradice, což je stále aktuální téma.



Otázka: Vyprávěl jsi nám dějiny Hnutí a rozdělil jsi je na 3 části: začátek , krize a současnost. Mohl bys nám na základě tohoto pomoci porozumět naší situaci v Americe? Poněvadž stojíme na začátku, na co si máme dávat pozor, kde hrozí nebezpečí?

Don Giussani: Pro Hnutí je klíčové toto: Především obnovení podstaty křesťanské víry: Ježíš Kristus je centrem vesmíru a událostí! Křesťanským životem se rozumí neustálé ověřování vztahu mezi Kristem a otázkami, které jsou aktuální pro naši dobu. Toto živé a základní vnímání Krista, které je obsahem víry, nemůže být čistě soukromým objevem nebo znovuobjevením. Tento problém objevení a vnímání Krista náleží společenství.
Pro druhou část našich dějin, která byla vyvolána ničivou silou studentských bouří roku 1968, bylo příznačné zjištění, že křesťanství je až v druhé řadě etickým nebo morálním impulzem : že křesťanství má až v druhé řadě etický nebo morální podnět.. A co je tedy předtím? Předtím je skutečnost, ze křesťanství je novodobou událostí v historii. Je to nová, nezbytná událost v dějinách. Proto znamená křesťanství v dnešní době událost, která je přítomná, na kterou narážíme a kterou vidíme: Musíme ji najít, narazit na ni, vstoupit do ní.
Třetí fáze je určena vědomím, že nepotřebujeme žádné další alternativy v boji s jinými silami. Je potřeba jen obyčejné rozšíření této skutečnosti, a tím křesťanského společenství. Vytvořit společenství poutníků, dělat činy nového lidství, to je naše jediná úloha. Pro vás, kteří stojíte na začátku, vidím nebezpečí v tom, že jste povrchní při poznávání toho, co vám bylo sděleno. Na druhé straně spočívá nebezpečí v tom, že se cíl vašeho nasazení ztotožní s určitým úspěchem, s nějakou jednoduše doložitelnou událostí. Ta vám pak má zajistit náklonnost a uznání ostatních. Je zde však jedna "komplikace" při našem snažení: totiž, že naše snaha má jen jediný cíl, a tím je neustálé poznávání toho, kdo je to Kristus. Pokud Kristus upadne v zapomnění, potom zahyne i lidstvo, jak řekl britský nositel Nobelovy ceny za literaturu T.S. Eliot v jednom svém díle .

Otázka: Co si myslíš o západní kultuře? Tato otázka je pro nás důležitá, protože žijeme v zemi, která se s obsahem pojmu západní plně ztotožňuje.

Don Giussani: To je všezahrnující otázka...Myslím si, že západní kultura má hodnoty, na jejichž základě se prosadila na celém světě v oblasti kultury a částečně i společnosti. Je potřeba dodat malou poznámku: Západ zdědil všechny své hodnoty z křesťanství. Zde především hodnotu jedinečnosti osoby, kterou by si celá světová literatura nemohla vymyslet. Tuto osobu můžeme v jejím bytí pochopit jen tehdy, pokud uznáme, že nepochází výhradně z biologického otce a matky. Jinak by byla jako oblázek v prudkém proudu toku pravdy, nebo jako kapka z vln narážejících na útesy. Hodnota práce, která je ve všech světových kulturách, jak v antice, tak v době Marxe a Engelse, chápána jako otroctví, nebo která má k němu alespoň blízko. Avšak Kristus definuje práci jako činnost Otce, jako činnost Boží. Materiální hodnota, to znamená osvobození dualismu od ušlechtilého a opovrženíhodného aspektu života přírody. Tento dualismus v křesťanství neexistuje. Nejrevolučnější věta kulturních dějin pochází od svatého Pavla: „Vše co stvořil Bůh je dobré.“ Takže Romano Guardini může říci, že křesťanství je nejmateriálnější náboženství v historii. Hodnota pokroku a času nabývá na významu, neboť porozumění dějinám v sobě zahrnuje představu inteligentního plánu. Podle mého mínění, jsou toto základní představy západní civilizace. Jedno jsem nezmínil, protože to tvoří součást jedince, a sice, svobodu. Kdyby byl člověk zcela závislý na svých biologických předcích, jak tvrdí dnešní převládající kultura, byl by otrokem náhody a tím pádem otrokem moci. Moc, jsou totiž šaty, ve kterých osud v dějinách vystupuje. Pokud ale něco v člověku pochází bezprostředně ze zdroje jeho bytí, totiž z duše, pak je člověk skutečně svobodný. Nemůžeme však chápat člověka jako naprosto nezávislého. Jelikož tu člověk nejdřív nebyl, ale nyní tu je, nutně je jeho existence na něčem závislá (něčím podmíněná). Nabízí se dvě velmi jednoduché alternativy: buďto závisí člověk na Bohu, který znamená skutečnost, nebo na náhodě, jež udržuje přírodu v pohybu, to znamená na moci. Závislost na Bohu umožňuje člověku zůstat svobodný, na rozdíl od závislosti na ostatních lidech. Obrovský omyl západní kultury spočívá v tom, že na to zapomněla a popřela to. Takže člověk se ve jménu vlastní svobody stal otrokem moci. Čím rafinovanější jsou možnosti této civilizace, tím větší se stává otroctví. Řešení této situace znamená bojovat za záchranu. Nejde o to porazit zákeřnosti této společnosti. Mnohem důležitější je bojovat o to, aby lidé znovu objevili svou závislost na Bohu. V každé době byl nejdůležitější lidský boj, tím je myšlen rozpor mezi realizací lidství a zneužitím lidí. Tento rozpor nabyl v současnosti extrémních rozměrů. Papež Jan Pavel II. mnohokrát varoval: Největší nebezpečí dnešní doby není ve zničení národů, v zabíjení a vraždách, ale v pokušení moci, která zabíjí v nás to lidské. Podstatou člověka je svoboda, tj. vztah s nekonečnem. Proto musí být tento zápas v západních kulturách vyhrán, a sice lidmi, kteří se za lidi považují. Je to boj mezi autentickou religiozitou a mocí. Opravdová religiozita dává moci hranice - vyměřuje hranice každé moci, ať už se jedná o moc společenskou, politickou nebo církevní.

Otázka: Bylo řečeno, že nejdůležitějším posláním křesťana je podávat svědectví o setkání s Bohem. V tomto ohledu jsem v minulém roce narazil na 2 druhy problému. První: Mnoho lidí jsou křesťany, protože křesťanství je u nich kulturní tradicí ( mnoho lidí v USA pochází z Irska). A proto se domnívají, že ví, co je to křesťanství. V druhém případě potkáváme lidi, kteří nejsou vírou ani v nejmenším dotčeni a ani jí otevřeni. Jak se máme v obou případech zachovat?

Don Giussani: Myslím, že je potřeba přistupovat k oběma typům lidí stejně. Jedná se o poselství, které je zprostředkováno osobním svědectvím, neboť Kristus je v něm přítomný. "Lidé se jen těžko učí něco, co dle svého názoru už znají,“ jak říká spisovatelka Barbara Ward.

Otázka: Co je původní znak typický pro toto Hnutí? Co ho odlišuje od jiných hnutí v církvi a ve světě?

Don Giussani: Přijde mi, že duch - tím se myslí latinský výklad toho slova-spočívá v tom, že toto Hnutí objevilo a pochopilo, jak naléhavé je navrácení se k původním základům křesťanství. Proto se mnoho kněží, řádových bratří a sester, členů jiných hnutí znovu ztotožňuje s tím, na co klademe důraz. Cítí se jako přátelé toho, co zdůrazňujeme. Naše úloha spočívá v tom, že každého upozorňujeme na tento nezbytný faktor. Především na to, co jsem tu zmínil dřív: na to, že křesťanství je fakt ze současnosti, jehož jsme jak ty, tak já součástí. Je to Ježíš, který je přítomný. Ale tato přítomnost potřebuje mě i tebe, nás. Musíte se podívat na film „Bůh potřebuje lidi“ od Jean Delannoy, pokud se k němu dostanete.

Otázka: Jaký význam má modlitba v životě tohoto Hnutí a jak ji může společenství jako to naše využít, aby skrze ni rostlo naše přátelství?

Don Giussani: Kristus přišel poté, co ho proroci a chudí po staletí toužebně očekávali. Jasnovidní představitelé židovského národa reprezentovali celé lidstvo, které něco očekávalo. Tak odpovídá Bůh na otázku, na prosby lidí. Skutečně lze najít v celé světové literatuře stopy tohoto očekávání nebo výkřiky po něčem, co člověk nezná. Proto se mi Kristus odhaluje, ukazuje mi svou přítomnost a vstupuje do mého života tím víc, čím víc ho o to prosím. Neboť On nepřichází tam, kde není očekáván. Podstata modlitby spočívá v tom, že voláme: „Pane Ježíši, přijď ke mně.“ Jsou to poslední slova Starého zákona a první slova prvních křesťanů. Musí v nás žít nebo znovu oživnout toto celé očekávání lidstva´. Ježíš odpovídá svobodně a ta svoboda je v každém okamžiku jakoby nová. To největší z naší zkušenosti s Bohem, je objevení, jaký význam pro nás má modlitba. Modlitba je jediný okamžik, při kterém člověk nasazuje celou svou podstatu. Kdo následuje život Hnutí, může dosvědčit, že jsem k této otázce řekl víc, než ke kterékoli jiné. Neboť člověk je touha, hledání. Až se budete modlit ranní chvály, nešpory, Anděl Páně, večerní nebo polední modlitbu, vzpomeňte si, že je třeba prosit akorát o to, aby se Kristus stal automatickou součástí našeho života. To znamená prosit o bytí, o naplnění, o pravdu, o život, o skutečné pravé Já. Promiňte, říkám to jako váš přítel, ale pokud člověk pochopí, co to znamená modlitba, překračuje meze směrem k lidskosti. Pokud člověk nepřekročí tuto mez, tuto barikádu, nemůže vychutnat krásu přírody, nerozumí hudbě, nemůže rozumět vztahu k ženě ani k sobě samému. Pokud se člověk neptá, nehledá, toto všechno pro něj neexistuje.

Otázka: Mohl bys nám pomoci pochopit vztah mezi modlitbou, jak jsi to právě uvedl, a láskou k bližnímu?

Don Giussani: Pokud někdo skutečně zná svou chudobu, pokud někdo skutečně prosí, ….ale my nikdy neprosíme. My čekáme, ale neprosíme. I pes čeká, ale neprosí! První osvobození, nebo lépe, vlastní realizace člověka spočívá v tom, že prosí. Při této otázce si vzpomínám na jednu situaci, kterou jsem zažil ve škole. Chtěl jsem studentům vysvětlit na jednom příkladu, že nehledali, protože všichni hledáme to, co už máme uloženo v podvědomí. Napsal jsem tedy na tabuli slovo „omre“. Jeden student prohlásil: „Ten kněz je divný.“ Řekl to, protože si myslel, že slovo které jsem napsal nemá žádný smysl. Já jsem mu však řekl. „Sám jsi divný. Vlastně jsi se mě měl zeptat na to, co to slovo znamená. A já bych ti odpověděl: Nevyslovuje se to omre, nýbrž atche a je to vokativ slova otec ve staroruštině.“ Ten chlapec se na to slovo díval podle toho, co už znal dřív. Proto se nemohl nic víc naučit. Když se ale někdo ptá, potom se učí a objeví něco nového. Jenže všichni lidé se chovají jako tento student. To, co mění náš postoj a otvírá nás vůči novým věcem, je modlitba chápaná jako prosba. Každá opravdová prosba je modlitbou. Otázka, skutečná otázka, která je vyvolána zvědavostí, není nic jiného než vyjádření touhy po pravdě, tj. po Bohu: žádost o lásku, naplnění svého Já a tím otázka po Bohu. Děkuji ti za tvou otázku ohledně modlitby.
Ten, kdo rozumí této otázce, rozumí také hned tomu, oč jde druhým. Nemůže zůstat lhostejný, když si druzí kladou otázky. Proto mu nezištně pomáhá. Tomu se říká láska k bližnímu. Kdo nepociťuje vlastní potřeby, nemůže rozumět tomu potřebám svých bližní. A poté se náš bližní stane pouhým objektem našich představ, i když k němu budeme přistupovat s dobrým úmyslem. Skutečný cíl lidí nespočívá v dobročinnosti, ale v tom, abychom byli šťastní. Bůh mi dal potěšení mluvit o těchto věcech od rána do večera, buď mu za to chvála. Je mi jasné, že mým cílem života je toto pochopit, uznat a zvěstovat ostatním.
Představte si, že byste měli krásný nový stroj. A vy byste k němu postavili nějakého fyzika, jako třeba našeho přítele Matthewa, aby tento stroj kousek po kousku analyzoval. Ale i když budete mít všechny díly popsané, nemůžete tvrdit, že ten stroj znáte. Protože abyste ho znali, musíte ho umět používat. Je třeba znát jaké jsou vztahy mezi jednotlivými součástkami celého stroje. Proto je člověk celý zmatený, nervózní, neklidný a násilnický: neboť analyzuje celého člověka, všechny jeho smysly,ale chybí mu smysl vnímat celek. Proto se stal Bůh jedním z nás. A povolal nás, abychom mu pomohli vysvětlit lidem funkce „jejich stroje“. Pokud to neděláme, znamená to, že nemilujeme vlastní ženu, nemilujeme své děti a stejně tak nemilujeme bratry a sestry. Nemilujeme nikoho, ani sami sebe. To je to, proč se vyplatí žít. Proto neexistuje možnost, jak vysvětlit naše přátelství, pokud už jednou existuje. Naše přátelství se stává skutečným, pokud je máme společný cíl. To je to, co poutá matku s dcerou a člověka s jiným naprosto cizím člověkem. Neznal jsem Barboru než sem přišla. Ale potřebovali jsme jen okamžik, ne měsíce nebo hodiny, abychom si z určitého důvodu hned rozuměli. Proto jsem vám dnes řekl: Stejně jako chlév v Betlémě byl jakousi dírou, kterou nikdo neznal, tak ani my se nezajímejme o velké úspěchy. Důležité je, že jsme. Když jsem se začal setkával se čtyřmi mladými, nikdy by mě ani nenapadlo, že se naše vztahy rozšíří do celého světa. Ale to závisí na Bohu. Radost a plnost života dostaneme, když budeme dělat to, pro co jsme byli stvořeni. A potom ani nelze vnímat jiným způsobem lidi, které potkáváme na ulici.

Otázka: Můžeš nám popsat, jak můžeme z našich zkušeností ze vztahu mezi námi navzájem a mezi ostatními lidmi, které potkáváme, dosáhnout úspěchu?

Don Giussani: Když mi napíšeš dopis, přečtu si ho. Ale když se jedná o dlouhý dopis s hlubokým obsahem, interpretuji ho podle svého pohledu. Ale když budeš sedět vedle mě a dáš mi ten dopis, tak ti řeknu: „Barbaro, co tím chceš říct? Poslyš Barbaro, tady s tím moc nesouhlasím.“ A ty mi odpovíš: „ Ale ne, chtěla jsem tím říct toto.“ Když mi napíšeš dopis a zároveň budeš sedět vedle mě, stane se dopis rozhovorem. I setkání tohoto společenství se musí stát podobným rozhovorem s Bohem. Není nutné říkat „Pane“. To je sice také pěkné, ale jde o to, že ze srdce pochází otázka. „Pane, co tím chceš říct? Co mě tím učíš?Co říká tato stránka?“ Bude to jako modlitba, díky které se učíš. Jinak to mezi vámi bude jen intelektuální výměna názorů, hádka, hra myšlenek. Když někdo připustí náboženské cítění při setkání školy komunity a toto cítění tam skutečně existuje, nebo prosí aby se zde něco naučil, tak pokud i jeho přátelé jsou stejně naladěni, může to být velmi krásné. Jedna otázka prohlubuje přátelství, protože jsme všichni ubozí poutníci na pravé cestě. Takže se nerozčilujte, když někdo nebude rozumět, když to půjde pomalu, když budete některé věci muset znovu a znovu opakovat. Neboť normálně člověk nechápe to, co nezná. Uvědomte si, že v 99 případech ze sta budete potkávat lidi, mezi nimi i vaše přátele, jakoby to byli cizí lidé, jakoby jste je potkali naprosto náhodně. Když k nim budeš přistupovat s laskavým srdcem, tak je tím oslovíš, i když s nimi nebudeš mluvit. Už mezi vámi nebude žádná cizota. Vytvoří se mezi vámi pouto nové lidskosti, nebo lépe řečeno mezi tebou a jimi. Je to jako stále vyslovovaná prosba. Je to plod modlitby. Tomuto vztahu mezi námi říkáme láska k bližnímu. To, co mezi vámi vzniklo, je nová forma lidství. Neodnímá sice okamžitě všechny vaše chyby a pocity prázdnoty, ale nabízí vám nový výhled do budoucnosti, který ostatní nevnímají. Je to jako rozdíl mezi obrazem nějakého velkého umělce, který obsahuje tento pohled a obrazem dítěte, které ho ještě nezná. V tomto pohledu je vidět, že existuje někdo Další, že mezi mnou a Ranzem je ještě někdo jiný. Kdyby to tak nebylo, nejednal by se mnou s takovou shovívavostí a dobrotou, kterou mi v těchto dnech prokazoval. Pokud tyto nové lidské vztahy nezačnou mezi vámi, pak nezačnou nikde. Jednu věc vám kladu na srdce: musí to být bez jakýchkoli nároků.

Otázka: Kdybys musel říct, proč jsi křesťan, co bys odpověděl? A jak bys to řekl?

Don Giussani: Mockrát díky za tuto otázku. Kdo mi naslouchá, ví, že je tu jedna modlitba, kterou se stále modlím a také vám ji doporučuji: „Veni Sancte Spiritus. Veni per Mariam.“(Přijď Duchu svatý. Přijď skrze Marii.). Křesťanství je zvěstování toho, že Bůh přišel na svět v lidské podobě. Na věky je proto už dané, jakým způsobem Bůh přišel na svět. Proto je tato 15ti nebo 16tiletá dívka matkou nás všech. Štěstí lidí, všech lidí, se uskutečnilo (a stále se tak bude dít) skrz její tělo a ještě dřív skrz její „ANO, ať se mi stane podle tvého slova.“ To co jsem řekl tisícům přátel, které jsem poznal, vám mohu říct na příkladu mých rodičů. Když se setkáme s jednoznačností víry skrz určité přátelství, už ji nemůžeme ztratit. Představte si, že by dítě mělo v děloze své matky ve svých prvních dnech, nebo v prvním měsíci po otěhotnění vědomí. Představte si, jak by bylo vděčné, jak by se cítilo být na matce závislé, na tom těle, které ho v sobě nosí, kdyby mělo vědomí. Chápu, že jste příliš malí, abyste byli schopni říct něco takového. Ale někdy to musí člověk začít říkat. Neboť mezi námi je ještě těsnější spojení, než mezi matkou a plodem v děloze. Musíte si uvědomit základní bod: My jsme křesťané, protože člověk se bez Krista sám sobě postupně ztrácí. Možná jsem vám už vykládal, co prohlásil poslední velký římský spisovatel Marius Victorinus (byl to ideolog Juliana Apostata) před tribunou právníků, když se před tím nečekaně obrátil na víru. Začal svou řeč slovy: Když jsem poznal křesťanství, našel jsem se jako člověk. Pokud nemůžeme říct něco podobného o sobě, tak jsme ještě nepochopili, co je to víra. Ale jakmile o tom budeme mít alespoň trochu zdání, pochopíme, že můžeme žít jen díky víře. Víra, chápaná jako milující vášeň, ne jako nějaká propaganda. Myslím si, že jinak nemůže muž milovat svou ženu a žena své dítě, leda nějakou zoufalou prázdnotou. A zoufale milovat znamená, odsoudit milovanou osobu k smrti.

Buďte věrni svému společenství, i kdyby vás toto společenství zdánlivě neuspokojovalo. A ještě jedno si dovoluji říct nakonec: Věříme v Krista z lásky k rozumu a z lásky k člověku.