Jediný, kdo nám dá svobodu, je Kristus

50.000 poutníků z celé Itálie a ze zahraničí se shromáždilo, aby se zúčastnilo 25. poutě z Maceraty do Loreta, kterou organizovalo CL. Jako vždy ji vedl monsignor Vecerrica, nedávno jmenovaný biskup diecéze Fabriano-Matelica. Před začátkem poutě sloužil kardinál Ruini mši k Panně Marii.
Následující odstavce jsou z dopisu dona Giussaniho, který poslal Fraternitě po pouti do Loreta.

Loreto, Itálie, 14. června 2003

Když se shromažďujeme, proč to děláme?
Abychom se odtrhli od přátel a pokud možno od celého světa, nicoty, ve které všichni žijeme. Náš vztah je spojen s povoláním.
Vztah založený na povolání vzniká takto: setkáním s námi. Může to být tvoje matka, nebo jakákoli žena či muž, někdo tvého věku nebo mladší. Člověk si v takovém okamžiku připadá, jakoby se něco dotklo jeho nejhlubšího nitra, osvobodil se od zdánlivé prázdnoty, slabosti, špatnosti nebo zmatenosti a současně se cítí, jako kdyby byl pozván ke královské svatbě.
Panna Marie je jako královské pozvání.
A čím více budete ochotni přiznat, že jste byli někým uchopeni, tím lépe odhalíte, co cítí vaše vlastní srdce a tělo, a nad tím vším vlastní myšlenku, ve které je stejně jako v srdci, těle a duši zachycena jedinečnost člověka tak jako v bolesti a zmatenosti. A právě v nejhorších chvílích – když se zdá, že vaše „já“ si je jisté svou bezmocností a prázdnotou – krev, ze které se lidé rodí, dává člověku objevit potřebu touhy, svobody a štěstí.
„A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího.“ Tento prorok už nebude moci zůstat v klidu, protože bude hnán vášní k životu k tomu, aby se narodil, díval, poslouchal, hladověl a žíznil.
Práce se stává potřebou, závazkem, každodenní dřinou, „neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu.“ Cestu do nové země pro člověka, který je skutečně člověkem.
Jak se všechny přemety duše stanou nespoutanou oslavou nového života, zrození nového člověka?
Ve zdarech a nezdarech života, kdy se každý člověk cítí udušený, ale nikoli zničený, jako na příklad při křivdě v práci, existuje osoba, která nám přichází na pomoc.
Postava Panny Marie je nositelkou něčeho nového, před čím si ani staří netroufají říct: „Pryč se vším.“
Musíme si toto pozvání připomínat každé ráno. Toto musí být první myšlenka zítra ráno. S každým pokusem, s každou znovu nabytou a oživenou jistotou, s obnovou člověka. Musíme si představit Pannu Marii prodchnutou vášnivým zaujetím pro potřeby lidí. Ona obnovu člověka posvěcuje.
„Půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu.“
A tak lidský život už nikdy nebude mít nedostatek něčeho, o co naše tělo usiluje.
Nechť myšlenka na Pannu Marii a lidský cit, který tuto myšlenku nese a posiluje, nás činí každý den schopnými neuvěřitelných skutků lásky.

Luigi Giussani