Qui salvandos salvas gratis

Myšlenky ze setkání Dona Luigiho Giussaniho s univerzitními studenty v La Thuile v srpnu 1991


Tento moderní svět není pouze světem špatného křesťanství, to by ještě nic nebylo, je to svět nekřesťanský, odkřesťanštěný. Doslova pohromou je, že ani naše bídy už nejsou křesťanské. Zlé časy byly i v době starých Římanů. Ale Ježíš přišel. Neztrácel čas vzdycháním a lamentováním nad zkažeností časů. Vzal to zkrátka a velmi jednoduše. Konal křesťanství. Nezačal obviňovat, obžalovávat nikoho. Přinesl spásu. On svět neobviňoval. On svět spasil. (Charles Péguy, Véronique)

1. Soud nad životem
Chtěl bych tuto naši rozpravu zahájit poukazem na tři úryvky z Mozartova rekviem:

Rex tremende majestatis
Qui salvandos salvas gratis
Salva me, fons pietatis

Confutatis maledictis
Flammis acribus addictis
Voca me cuim bendictis
Cor contritem quasi cinis
Gere curam mei finis

Lacrimosa dies illa
Qui resurget ex favilla
Judicandus homo reus
Huis ergo parce, Deus:
Pie Jesu Domine,
Dona eis requiem. Amen.


Tyto úryvky představují souhrnný soud nad životem, soud, při kterém je zachována důstojnost svobody a především důstojnost Boží. Tento soud je zde zobrazen v hlubokém kontrastu, (který ale v posledku neznamená rozpor) v dramatickém protikladu, který z něho vyřazuje (a který z Mozartovy hudby dobře slyšíme).
Každý z úryvků začíná jednoznačným konstatováním Boží moci, vlády spravedlnosti a pravdy, které je vzápětí přerušeno čímsi, co vstupuje do hry a oslabuje, změkčuje tvrdost spravedlnosti a trpkou příchuť pravdy a proměňuje je v žádost, v pokornou prosbu, která ví, že může být vyřčena: „Rex tremende majestatis“, tak začíná první úryvek: Králi strašlivého majestátu, kterého se žádný člověk nemůže dotknout (Babylonská věž je symbolem kolektivního úsilí celého lidstva o sesazení Boha z trůnu, o vytvoření světa bez Boha. Účinky této věže se v dějinách systematicky vynořují, vždy znovu a znovu. I nám je souzeno žít v takovéto době, která zdaleka není u konce, to nejhorší teprve přijde.) Král strašlivého majestátu a pak náhle: „Qui salvandos salvas gratis“, ty, který chceš zdarma, z lásky, přinést spásu, „Salva me, fons pietatis“, zachraň můj život, zdroji lásky. „Rex tremende majestatis qui salvandos salvas gratis, salva me, fons pietatis“. Králi strašlivého majestátu, který zdarma přinášíš spásu lidem, jež jsi chtěl zachránit, zachraň i mne, prameni lásky.
Tento obecný soud pak ve druhém úryvku přechází do detailu. „Confutatis maledictis, flammis acribus addictis“, budete si uvědomovat každé zbytečně pronesené slovo, všechno bude podléhat soudu, a vzápětí, po soudu, úpěnlivá prosba: „Voca ne cum benedictis“, povolej i mne s těmi, kdo budou spaseni. Za to tě pokorně prosím, klečím před tebou se srdcem rozervaným, takřka proměněným v popel: „Gere curam mei finis“, vezmi do svých rukou starost o mé určení.
Tato absolutní nedotknutelná Boží vláda, tento detailní a neúprosný soud, má svůj čas, ve kterém se zjeví (třetí úryvek): „Lacrimosa dies illa“ , ten den plný slz a bolesti, v němž bude ze vše pohlcujícího ohně vytažen člověk obtížený vinou, člověk hříšný, aby byl souzen. A tu znovu prosba: „Huis ergo parce, Deus: pie Jesu Domine, dona eis requiem“, odpusť nám Bože, milosrdný Pane Ježíši, a daruj nám pokoj.

2. Prvotní hřích
Chtěl bych vám připomenout velikonoční plakát a vyzvat vás, abyste si prohlédli obraz, který je na něm reprodukován (Plavba od Andrey Pisana), protože tento obraz má hlubokou spojitost s Mozartovým rekviem. Život je velká a vážná věc. Budeme si muset uvědomit každou chvíli, každé gesto, každé slovo, každou myšlenku, v tom spočívá velikost života. Kdybychom byli například měkkýši nebo jiný živočišný druh, nic z toho bychom si uvědomovat nemuseli. My však si budeme muset uvědomit každou myšlenku, i tu nejskrytější, právě díky této velikosti, díky tomu, že lidské já je spojeno s nekonečnem, že mu stojí tváří v tvář. Ať tedy člověk činí cokoliv, ať jí chleba či si upravuje vlasy, nikdy se nemůže odtrhnout od tohoto základního vztahu, který ho utváří, od velikosti, která ho definuje.
Podívejme se teď znovu na text Charlese Péguyho, který se jako každý text velikonočního plakátu stal ústředním tématem pro celý rok: „Tento moderní svět není pouze světem špatného křesťanství, je to svět nekřesťanský, odkřesťanštěný.“ Je to svět, který křesťanství odmítá, svět, ve kterém křesťanství již nic neznamená. Co je ale znamením odvratu od křesťanství tak radikálního, že ve srovnáním s ním skutečnost, že náš svět je světem špatného křesťanství, nic neznamená? Co může ještě být horšího?
„Doslova pohromou je, že ani naše bídy už nejsou křesťanské. Zlé časy byly i v dobách starých Římanů“ (i mezi prvními křesťany, stačí si přečíst listy svatého Pavla nebo Skutky apoštolů, svatý Pavel byl zrazen křesťany a zabit na základě udání křesťanů). Základní problém však spočívá v tom, že člověk si od počátku s sebou nese ránu. Aby naše bídy byly křesťanské, člověk si musí uvědomovat, že pocházejí právě z této smrtelné rány, z prvotního hříchu. S touto ranou se rodíme, jsme jako dítě, které nemůže přežít a ocitá se v nebezpečí smrti. Skutečnost, že „naše bídy již nejsou křesťanské“, znamená především to, že v životě každé kultury, v mém životě, v životě každého z nás, se zapomíná na prvotní hřích, na skutečnost, že se rodíme s trhlinou, s defektem, se smrtelnou ranou. Tato skutečnost je podrobena totální cenzuře a z života člověka je zcela vymazána. A přece právě ona smrtelná rána znamená, že nemůžeme být sami sebou, že se rodíme, aniž bychom se sami sebou mohli stát.

3. Důsledky cenzury
Opomíjení prvotního hříchu s sebou nese především fakt, že člověk nevnímá své určení a nepojímá sama sebe ve vztahu k němu. Můžeme mluvit o určení (všichni mluví o určení, o „osudu“, připouštějí určení, většina připouští i to, že má své jméno – Bůh), ale pojímáme se ve vztahu k němu, netolerujeme sebepojetí ve vztahu k určení. Je to přesný opak toho, co Ježíš říká svým učedníkům nejstrašlivějšími slovy z celého evangelia: „Jestliže někdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť, kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá- li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Mt 16,24-26) Co pomůže, když dosáhneš všech svých cílů, zmocníš se všeho, čeho chceš, a ztratíš sám sebe? Anebo, co dáš výměnou za sama sebe?
Opomíjení prvotního hříchu jako zdroj odmítání našeho sebepojetí ve vztahu k určení se rovná existenciálnímu popření Boha. Naše bídy již nejsou křesťanské, splývají s popřením Boha, existenciálním nebo chcete-li praktickým popřením Boha. Ale bez dimenze vztahu k určení člověk ztrácí veškerou svou důstojnost. A tak alternativa, do které upadá, je prostá a strašlivá zároveň: na jedné straně ubohost, nihilismus, (dělat si co chci): všechno je jedno, protože nic nemá hodnotu, na straně druhé, zdánlivě v rozporu s první, bezbřehá pýcha, destrukce vztahu k Bohu nebo pokusy o jeho nahrazení. Nihilismus a pýcha.
Zdůrazněme zde ještě jednou: neuznává-li člověk svou prvotní křehkost (svou nemožnost být sebou samým) je to jakoby byl trvale mimo sebe, v psychiatrickém, paranoickém smyslu slova. Ostatně je pravda, že svými slinami nedokáže spojit, slepit své činy tak, jak za sebou následují.

4. Křesťanská bída: v láskyplném pohledu přítomnosti
Co tedy znamená dívat se na sebe jako na člověka trvale poznamenaného smrtelnou ranou? Neodmítat, ale naopak uznat tuto skutečnost? Co tedy znamená být bídným křesťanem? Bída křesťana je bídou člověka, který vychází z vědomí vlastní hříšnosti (řekli jsme mnohokrát, že žádný úkon v našem vědomém životě není pravdivý, jestliže nevychází z tohoto vědomí). A vědomí vlastní hříšnosti předpokládá láskyplný pohled přítomnosti. Pouze láskyplný pohled něčí přítomnosti mi totiž dává pocítit mou hříšnost, tak jako Magdaléně tam u cesty, když kolem ní prošel Kristus, jako Zacheovi, když byl osloven oním mužem, který kolem procházel, jako dítěti, které stojí před matkou a pláče, protože udělalo něco špatného, ale i proto, že má matku, která je objímá pohledem ještě dříve, než je sevře v náručí.
„Naše bídy již nejsou křesťanské“: velkou volbu mezi křesťanským a nekřesťanským (a nekřesťanské, jak říká Péguy, ovládlo křesťana a vyhnalo z jeho srdce křesťanství), rozdíl mezi bídou z křesťanském pohledu a v pohledu, který již není křesťanský, je možno shrnout takto: je to rozdíl mezi možností, existencí, povinností, neodbytností odpuštění a absencí odpuštění.
Člověk, který neuznává prvotní hřích, který nestojí tváří v tvář svému určení, který toto určení zaměňuje za samovolný pohyb své vůle a svých myšlenek podobný kameni kutálejícímu se ze svahu kopce a který se pokouší domýšlivě prosazovat svoji nadvládu nad věcmi, takový člověk je bez možnosti odpuštění, neví, co to je odpuštění, co znamená, že je mu odpuštěno. Nemůže proto obnovit sama sebe, aby člověk totiž mohl obnovit sama sebe, je třeba, aby mu bylo odpuštěno. Křesťanská bída je ta, která se cítí obklopena, obejmuta, pevně sevřena odpuštěním, jako dítě v náručí své matky. „Rex … qui salvandos salvas gratis, salva me, fons pietatis." To je to, co člověk potřeboval a co potřebuje, i já dnes, tady a teď: zdroj milosrdenství, „fons pietatis“. Jen tak se mohu obnovit, jen tak mohu být sám sebou.

5. Ale Ježíš přišel
„Ale Ježíš přišel. Neztrácel čas vzdycháním a lamentováním nad zkažeností doby. Vzal to zkrátka a velmi jednoduše – konal křesťanství.“ Ježíš přišel: pramen, zdroj milosrdenství přišel mezi nás. Zdroj milosrdenství přichází k tobě, jako k dítěti přítomnost matky, která se na ně dívá a objímá je, je tu, právě přichází. Mohl jsi na něj zapomenout nebo jej do této chvíle nepoznat: nyní je tu.
Ježíš přišel. A aniž by se zdržoval, co dělá? Nerozhání prokleté, nepočítá, nesoudí, nepředjímá poslední soud. Koná křesťanství. Co to ale znamená „konat křesťanství“?
Křesťanství je pouto, které Kristus s tebou ustanovuje, ne, které ty ustanovuješ s Kristem, ale které Kristus ustanovil a ustanovuje s tebou. Mohl ses mu nedívat do tváře až do nynějška, můžeš se mu nedívat do tváře dalších třicet let a po třiceti letech s tebou naváže pouto. Nazývá se úmluva a Bůh je své úmluvě věrný. Křesťanství je událost pouta, které Kristus s tebou navazuje. Říci ano poutu, které s tebou Kristus navázal, je rozhodnutím pro život.
Jestliže řekneš ano poutu, které s tebou Kristus navázal a navazuje, nejsi sám, jsi ve společnosti druhých, ocitáš se v komunitě. Vždyť, jak říká Schneider ve svém překrásném románu o Bartolomeovi de Las Casas: „ti, kdo stojí na prahu, se navzájem znají“. Představme si práh, který konečně přivádí do velikého domu, velkého příbytku. Na tomto prahu mohou být dva lidé, dva tisíce, milión lidí, kteří chtějí vejít, kteří stojí na prahu a navzájem se znají. Proto řekneš-li ano poutu, které se Kristus s tebou navázal, octneš se v křesťanské komunitě „Ježíš přišel. Neztrácel čas vzdycháním a lamentováním nad zkažeností doby. Vzal to zkrátka a velmi jednoduše – konal křesťanství.“ Křesťanství je křesťanská komunita.

6. Konat křesťanství v každodenním životě
Závěr je tedy jasný. Co pro mne znamená „konat křesťanství“? Konat křesťanství v každodenním životě znamená, že můj den bude zaplaven vibrací, světlem, náklonností této komunity, že bude určován oním ano, které říkám Kristu a poutu, jež se mnou navázal, že bude přechodem přes onen práh, na kterém jsem čekal jako člověk smrtelně zraněný. Můj den se tak reálně stane zápasem, dramatem, časem, v němž převládne jasnost mého vědomí a síla a vroucnost mých citů. Mé rozumové a citové já se totiž stává protagonistou, když ví „pro co“, když poznává své určení, určení, na které čekalo, když podupávalo na prahu v sněhu a mrazu a sněhu a zároveň tušilo teplo, které vyzařovalo zevnitř obydlí.
Tyto naše dny, ve kterých je třeba konat křesťanství, říkat své ano poutu, které Kristus s námi navázal, je možno popsat mnoha způsoby. Například tímto úryvkem z deníku Soerena Kierkegaarda. „Aby právo na poznání bylo platné (a poznání je právem člověka, který má důstojnost) je třeba se vydat na otevřené moře (jako v Pisanově Plavbě: náš den je jako otevřené moře) a volat k Bohu (jako oni plavci) s přáním, aby nás uslyšel. („Voca me“, povolej mne, vezmi do svých rukou péči o mé určení), nezůstávat na břehu a odtamtud se dívat na ostatní, na jejich zápasy a střety. Jedině tak poznání dosáhne své autenticity, své opravdovosti. Něco jiného je stát na jedné noze (na hraně pádu) a dokazovat existenci Boha (mudrovat o Bohu, o určení a o morálních hodnotách existence) a něco jiného mu děkovat na kolenou (to je to, co se musí dít, děkovat mu na kolenou, jedině tak ho poznáš a uznáš).“
To vše je možno vyjádřit pokornějšími a prostšími slovy, slovy této písně: “V Tajemství dne hledám realitu, řekni mi, kde se ukrývá.“ Anebo ještě jinak, písní, kterou jedna naše kamarádka z Hnutí složila v pouhých 17 letech: „Můj Bože, dívám se na sebe a zjišťuji, že nemám tvář (nejsem nic), hledím do svého nitra a vidím jen temnotu bez konce. Pouze, když si všimnu, že jsi tu Ty, znovu, jak v ozvěně, uslyším svůj hlas (jsem tvou ozvěnou), znovu se rodím, jak ze vzpomínky čas (z přítomnosti, která již je zde). Proč chvěješ se, mé srdce, vždyť nejsi samo, milovat neumíš a přec jsi milováno, stvořit se neumíš a přec jsi utvářeno. Proto jak hvězdy na nebi mne nechej kráčet Bytím (den je cesta Bytím, cesta v Tobě), nech mne růst a měnit se jak světlo, kterému dáváš růst a měnit se dnem i nocí.“ ¨
Jsou to jen příklady, které mají ukázat, jak jsou naše dny zaplaveny oním ano řečeným Kristu, „konáním křesťanství“: ať už se jedná o poctivost myšlenek vyjádřenou Kierkegaardem v obrazu člověka na kolenou, který volá, protože toto je opravdová myšlenka a nazývá se prosba, touha, anebo v hledání Krista v tajemství dne či ve vnímání popsaném druhou citovanou písní.

7. Záminka neúměrnosti
Existuje velká námitka proti konání křesťanství v našem každodenním životě, je to záminka naší neúměrnosti. Záminka smutná a dojímající, ale rychle upadá do nechuti. Výrok, že jsem neúměrný, je totiž smutný a dojímající, ale po hodině nebo už po pěti minutách, kdy jsem se vzbudil a vstal z postele, se stává nechutí, už to není dojemné, není to ani hořké, není to nic.
Péguy ale řekl: „Ježíš přišel Kristus nás neobžalovává. Ještě nenadešla chvíle posledního soudu, žijeme v čase, kráčíme v čase, plujeme na lodi. Kristus neměří, proč chceš tedy měřit ty? Měřit nelze. „Ale já to nedokážu, nejsem schopen, jsem neúměrný“, ale co to říkáš, proč se rouháš? Ježíš přece nekriminalizuje, neobžalovává nikoho.
„Ne chyb se máme bát, ale lži“, říká dále Schneider v citované knize. Je to zvláštní, protože chyby je možno počítat, měřit, ale lež ne. Lež znamená popírat nebo opomíjet Krista. „Milovaní,“ říká svatý Jan v Prvním listě, ve čtvrté kapitole, „podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. Každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikrista, o němž jste již slyšeli, že přijde, a který je již nyní ve světě. Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože Ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa, proto z nich mluví svět a svět je slyší: My jsme z Boha; kdo zná Boha (kdo stojí na prahu a čeká) slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás (protože nás nečeká). Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu.“
Nejsou to tedy chyby, čeho se máme bát, ale lež. Proto se zbavme námitky neúměrnosti a neschopnosti. Samozřejmě, že jsi neschopný! Máš v sobě tu hlubokou ránu, ze které se rodíš, ale máš i odpuštění, které je mnohem mocnější než ona. „Ježíš přišel, neztrácel čas, vzal věc zkrátka a jednoduše, konal křesťanství“, nemůžeš tedy namítat, že jsi neúměrný. On konal křesťanství právě proto, že ty jsi neúměrný, On není neúměrný a je to On, kdo v tobě řídí kroky k tvému určení, jestliže ty rozevřeš svou náruč, otevřeš oči do široka jako dítě a přijmeš ho.

8. Neznámá čistota
„On nezačal obviňovat ani obžalovávat nikoho. On přinesl spásu. Neobviňoval svět (a neobviňuje ani tebe, ať jsi udělal nebo děláš cokoliv, on tě zachraňuje). On svět spasil.“ Co pro nás znamená z hlediska života, z hlediska zkušenosti, že On spasil svět? Znamená to, že přinesl do světa čistotu: „Každý, kdo má tuto naději v Něho, usiluje být čistý, tak jako On je čistý“ (1,Jan 3,3) Přinesl čistotu. Musím ho proto následovat se všemi svými pohromami, toužit po Něm, úpěnlivě Ho prosit, napodobovat Ho, aby mé dny byly naplněny onou čistotou, neznámou, nemyslitelnou, dokonce nežádanou. Musím ho tedy následovat se všemi svými pohromami, protože „každý, kdo má tuto naději v Něho, usiluje být čistý, tak jako On je čistý“. Proto běda tomu, kdo měří. On neobviňoval, neměřil svět. On svět spasil. Musím ho následovat se všemi svými pohromami, aby Jeho čistota prostoupila mé dny, aby se tak konání křesťanství stalo jasem, světlem a teplem nového lidství, náš život je totiž odlišný od života druhých, ale pravdivý.
To s sebou přináší řadu praktických důsledků. Zmíním dva z nich. Za prvé, člověk pracuje s důvěrou, ráno vstává, aby pracoval s důvěrou. A za druhé, nezdržuje se problematizováním a pochybováním, skepticismem a pochybovačností. Naděje v Něho totiž znamená cítit, že jsem zasažen Jeho pohledem, proniknut Jeho láskou, ukryt v Jeho náručí, zachráněn Jeho krví. Pak na to, co se mi stalo před deseti nebo dvaceti lety, nevzpomínám se smutkem, protože to mám stále v sobě, tady a teď.
Právě toto nám připomíná úryvek z liturgie, vstupní modlitba mše svaté z 20. neděle během roku. Zde je soustředěna veškerá dynamika křesťanského života: ve vztahu k sobě samému, tedy ke svému určení, protože určení je jediné, a zároveň ve vztahu k druhým, protože jediná je láska, kterou člověk přináší druhým, láska, kterou žije, v celém jejím možném rozsahu, a kterou vášnivě upřednostňuje před věcmi stvořenými. V této modlitbě je tak popsána křesťanská dynamika vztahu k realitě, který začíná u mne, u vědomí mého vlastního určení, přechází přes veškerou citovost, která se nejrůznějším způsobem zračí ve tváři a v přítomnosti druhého, a proniká všechny věci, aby mohly být využity na mé cestě: „Prosíme Tě, Pane, abychom Tě milovali ve všem a nade všechno, a tak obdrželi dobra Tebou přislíbená, která překonávají veškeré tužby.“
„Milovali Tě ve všem“, ani jediný vlas z hlavy není vyloučen. Čistota, kterou On přinesl na svět, kterou přináší do mého dne, jakmile se vzbudím, znamená lásku ke všemu. Především je tedy třeba nic nevypouštět, nic nevylučovat.
Ale pozor: „Milovali Tě ve všem a nade všechno“. Toto „nade“ je ve skutečnosti svým opakem, znamená to uvnitř: v tom smyslu, že vše musíme milovat tak, abychom dospěli k Tobě. Jestliže totiž muž miluje ženu, aniž by dospěl k Tobě, nemiluje ji, jeho vášnivost se poruší, je porušena už od začátku. Jestliže je někdo vášnivě zaujat svou prací a nepronikne do předmětu a způsobu této prací tak, aby dospěl až k tušení Tvé dokonalé tváře, která nás očekává (jako „Král strašlivého majestátu“) u posledního záběru vesel při cestě na druhý břeh, jestliže miluje věci, které používá při své práci, aniž by se snažil zahlédnout v nich Tvou tvář, přináší k břemenům světa jen další lež, i kdyby se stal nositelem Nobelovy ceny.
Máme obdržet „dobra Tebou přislíbená, která překonávají veškeré tužby“. Tato Jím přislíbená dobra, která překonávají každé naše přání, nečekají na konci, pokud nejsou již zde. Milovat Tě ve všem, to znamená milovat všechno do té míry, abychom vnímali, tušili, nahmatali v temnotách Tvou tvář, jedině pak dobro, které chci pro milovanou osobu, pro mne samotného, pro práci, pro všechny věci, celý svět, překoná veškerou mou touhu.
Toto vše si musíme dobře uvědomovat. „On svět spasil“, už se tak stalo, ta spása už začala, ta čistota, ta radost ze vztahu k sobě samému, k milované osobě, k cizím lidem, ke všemu, co používáme, čeho se dotýkáme, až k poslední hvězdě na nebi, tato spása, která překonává každou myslitelnou touhu, je již zde, je to příslib intenzivnějšího života. Milovat Tě ve všem, nezastavovat se u zdání, ale přeplavat na druhý břeh všeho, kterým jsi Ty, jedině pak můžeme žít příslib, který jsi nám dal, a obdržet tak dobra, která překonají každou naši touhu. „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo ale opustí otce, matku, bratra, sestru pro mne … bude mít stokrát více … „ Bude totiž stokrát více milovat sama sebe, svou bídu, stokrát více bude objímat svou ubohost, stokrát vášnivěji bude toužit po svém určení a kráčet směrem k němu.
Stokrát více milovat ženu nebo muže, přítele i cizince, stokrát více milovat věci, které máme v rukou, stokrát více odpouštět sobě, druhému, všem a všechno, stokrát více objímat svět, pronikat do všeho, to vše nám bylo dáno, protože On se nevymlouval, neobviňoval svět, ale svět spasil. Spasit znamená uchovat. Pomysleme na to, jak nás všechno, méně či více, přitahuje. Spasit znamená uchovat tuto přitažlivost, ať je krátká či intenzivní. On nám ji uchovává. Dokonce, „kdo mne následuje, bude mít život věčný“, tedy bude mít navždy to, co miluje, „a stokrát více zde na zemi“, tedy začne vychutnávat přislíbená dobra již zde. Náš život je odlišný (kdo takto uvažuje?), ale pravdivý. Pravdivé se staví proti lživému. Je proto třeba být pozornými, protože tato velká volba mezi světem a Kristem, mezi „konáním křesťanství“ a „konáním světa“ se v nás odehrává každý den. Existuje při tom ochranné prostředí: křesťanské společenství.

Luigi Giussani