Společná káva

Rozhovor s L. Giussani na téma společenství, který vyšel v časopise Tracce v prosinci 1993.

Je to přímo tak, done Giussani? Opravdu muže být společenství žité jako ideologie v 70. letech? „Stává se to,“ říká Giussani. „Kvůli sociální realitě, jako je ta naše, se slovo společenství stává synonymem utopie, pokud je myšleno jako nástroj, kterému svěřujeme vlastní naděje. Jako kdyby to mělo být společenství, kdo ti dává plnost dosažitelného života, jako kdyby sis tam tuto plnost mohl načerpat.“

Odpověď není z těch, které se jednoduše stráví. Zamyšleně nutí lžičku, aby se točila v hrníčku. To tedy znamená, že to není společenství, kdo dává životu chuť. Je to tak, done Giussani? „Ale vy si neuvědomujete,“ odpoví, „že když mluvíme lidsky, je to přímo příšerné identifikovat společenství jako místo, které ti mechanicky zajistí chuť žít? Především je to naivní! Nebere v potaz nejistotu a pomíjivost společenství. Ale pak lidské vztahy dávají opravdovou jistotu a chuť pouze jako výsledek dramatického napětí, ve kterém jsou zahrnuty inteligence a svoboda člověka. Inteligence a svoboda jsou dva elementy, ze kterých pramení jeden doopravdy syntetický, sjednocující a plodný lidský fenomén: afektivita.“

Záležitost utopie ještě pálí. Z čeho si může člověk uvědomit, že se společenství stává utopií? Odpověď: „Ze skutečnosti, že člověk klade do automatičnosti tohoto fenoménu svojí naději. Ztotožňuje tedy společenství s jistými okamžiky odpočinku a uspokojení, kvůli kterým stojí zato snášet život.“
Je to útěk… „Jo. Poslední dobou se jistý typ společenství jednoduše vyhýbá zodpovědnosti. Člověk tedy utíká od vážnosti, od kreativity, od plodnosti života a od ideálního napětí, které definují srdce člověka. V hloubi onen mechanismus, o kterém jsem právě mluvil, je ona základní nemorálnost již popsaná Eliotem, kde člověk hledá spásu v představě o společenství.“ A tady je, citace nazpaměť z Chóry ze „Skály“: „Oni se stále snaží o útěk / Ze tmy vnější a vnitřní / tím, že sní o systémech tak dokonalých, že už by pak nikdo nepotřeboval být dobrý.“ Giussani komentuje: „Děje se tak, že se společenství stává něčím zotročujícím – přímo doslova se člověk stává jeho otrokem -. Je to opravdové odcizení.“

To ale neznamená, že se teď musí společenství vyhodit do koše. Ze zkušenosti víry dona Giussaniho, jakou má formu křesťanské společenství? „Naprosto opačnou podobu, než ta, kterou jsme právě popsali,“ přiznává. A pohled dona Giussaniho je, jako kdyby obejmul tuto malou, tak normální skupinu lidí u baru. „Jaká by byla bída naše společenství, kdyby bylo určováno odcizeným činem, mechanismem a automatismem vztahů! Podoba křesťanského společenství je něco jiného. Křesťanské společenství je realita vytvořená změnou, kterou člověk realizuje v sobě samém, když potká Krista. Je to změna mentality, ze které se rodí jiný způsob vidění, pojímání, hodnocení věcí. A mění dynamiku vztahů, které se otevírají schopnosti milovat tak, jak dříve nebylo myslitelné, v úkolu, který má nekonečný obzor dobra. A cílem času je konat toto dobro.“

V tuto chvíli se diskutuje o záležitosti, kterou jsme všichni někdy vnímali, ale která zůstává tak mlhavá… Stručně řečeno: člověk může být sám a ve stejném okamžiku zjistit, že je ve společenství. A je to paradox, který dnešní svět přímo neakceptuje.

Giussani komentuje: „Poznámka je správná. Křesťanské společenství je produkt opravdové dimenze nového typu člověka, toho zrozeného ze setkání s Kristem: právě svatý Pavel mluví o ,novém stvoření‘. Jestli se jako dimenze myslí způsob pohlížení na realitu, počínaje vědomím, které má člověk o sobě, pak se společenství vejde do definice vlastního já, právě jako míra všeho existujícího objeveného novým srdcem. Není to záležitost toho, jestli jsme sami, nebo ve skupině.“

Káva vystydla, ale nevadí. Pokusíme se rozvést téma. Jestliže člověk může být ve společenství i když je sám, pak neexistují gesta společenství a gesta individuální. Je to tak? Giussani si ale kávu vychutnal. Říká: „Společenství mezi námi se dá identifikovat především z určitého typu nové náklonnosti, která se rodí mezi lidmi: v ní dominuje nad jakýmkoliv jiným sentimentem úcta k druhému, připravenost pomáhat, náklonnost připravená pomoci druhému, sdílet s ním vždy potřebu ve vnímání času a prostoru jako cesta k určení. Společenství není nic míň než dimenze křesťana.“

Každý z těch, kdo přišli, myslí na svou komunitu, na sebe samého. Kolikrát není osnovou společenství náklonnost a sdílení. Don Giussani je tvrdý: „Když se tak stane, pak to není křesťanské společenství. Případy jsou dva: buď je tady nějaký učitel, průvodce, který nás vede a který se stane vychovatelem těchto sentimentů, nebo se rozpadne všechno, všechno se rozdělí a společenství bude zvýhodňovat pouze pozůstatky zbytečných skupinek.“

Průvodce, dobře. Ale jaký průvodce? „Vychovatel,“ říká suše. Vysvětluje: „Člověk, který žil a žije společenství, jak jsme řekli až doteď, nemůže jinak než ukazovat druhým, jak se v něm samém společenství rodí. Nedefinovali jsme snad vždycky výchovu jako komunikaci sebe sama? Ale je tady ještě spoustu věcí, které by bylo potřeba říci, a spoustu by jich mohli doporučit naši přátelé.“

Proto, zatímco platíme u pokladny, napadne nás přepsat, aniž bychom to očekávali, dialog u kávy, ale vůbec ne banální. Vsadím se, že spousta lidí bude mít co říct k tématu, které zde znovu zopakujeme: může se společenství stát utopii?

Tracce, č.11, prosinec 1993, str. 32-34.