„Usmívající se osvícený“

Drazí přátelé,
don Giussani byl pro mne člověkem, který rozhodujícím způsobem otevřel mou mysl a mé srdce obzorům církve. Kdybych chtěl maximálním způsobem shrnout důvod veliké vděčnosti, kterou vůči němu cítím, řekl bych právě toto: on způsobil, že jsem se zamiloval do Krista a do církve. Neukázal mi Boha uzavřeného v nedosažitelné minulosti. Ukázal mi Krista přítomného ve společenství, které se jím dnes nechává potkat. Rozšířil mé lidství tichého a rezervovaného chlapce o poznání člověka, umění, hudby, poesie. Naučil mne, co znamená provázet lidi, pomáhat jim růst a kvést, aniž by se stavěl na jejich místo. Naplnil mne zvědavostí vůči všemu, protože mne naplnil zvědavostí vůči Kristu. On který byl velmi komunikativní, mi předal vášnivé zaujetí pro osobní vztah s lidmi a naléhavou touhu dát všem poznat Ježíše, jedinou odpověď na žízeň po nekonečnu, která přebývá v srdci každého člověka a kterou don Giussani nepřestával u svých blízkých povzbuzovat.
Za toto všechno bych dnes nejen za sebe, ale za celou církev chtěl donu Giussanimu poděkovat. Jeho zářivé svědectví, jeho neúnavná práce při výchově mnoha generací mužů i žen ke křesťanství, jeho neochvějná víra, která se přirozeným způsobem stávala světlem k pochopení reality, to vše tvoří důležitý maják uvnitř církve. On je hluboká šachta, z níž je možné vytěžit mnohé poklady. Slova uznání, s nimiž před několika dny Benedikt XVI vzpomněl dona Giussaniho jsou největším a nejspolehlivějším svědectvím toho všeho: „Poznal jsem dona Giussaniho osobně,“ řekl papež, „poznal jsem jeho víru, jeho radost, jeho sílu a bohatství jeho myšlenek, kreativitu jeho víry. Zrodilo se opravdové přátelství. A tak jsem, jeho prostřednictvím, také lépe poznal hnutí Comunione e Liberazione. (Pozdrav Generálnímu shromáždění Fraternity sv. Karla, 6. února 2013).
Pokud by se chtěl někdo dozvědět, kdo byl don Giussani, měl by si jistě přečíst jeho spisy, studovat jeho život, ale mimo toto všechno se musí dívat na to, co z něho žije mezi námi. Vaše přítomnost zde nám říká, že don Giussani žije, protože žije to, co se z něj zrodilo. To, co se z něj zrodilo, hýbe i životem lidí, kteří ho osobně nepoznali. Jak je to možné? I na jiné historické osobnosti si můžeme uchovávat silné vzpomínky, ale našim dnešním životem nehýbou. Co tedy umožňuje donu Giussanimu, aby stále žil? Odpověď na tuto otázku má zásadní význam nejen pro ty, kdo patří k hnutí, které založil, ale pro každého člověka. Odpovídat na tuto otázku znamená ponořit se do tajemství života, pochopit, co z nás neumírá. Don Giussani se svěřil Duchu Božímu: to, co se z něho zrodilo, se zrodilo z jeho poslušnosti vůči Božímu Duchu. Pouze tehdy, když posloucháme Boha, když pronikáme do jeho vůle, naše skutky a samotný náš život mohou přinášet plody. Plody, které přetrvávají a mohou dále oplodňovat další životy.
Proniknout do toho, co Bůh chce, je pro každý život zásadní. Bůh mluví především skrze události. Proniknout do těchto událostí, které jsou větší než city, nám umožňuje pravdivé vidění nás samých a světa. Po boku dona Giussaniho jsme si všimli, že začínáme pohlížet na události, na realitu novým způsobem, realistickým a pozitivním, a tak postupně poznával Otce, který skrze tyto události oslovoval náš život. Učili jsme se poslouchat Boha, pronikat do života toho, který žije. Toto je tedy nejhlubší důvod, pro který můžeme tvrdit, že don Giussani stále žije: protože se nechal uchopit živým Kristem.
Před několika dny jsem se setkal s velkou křesťanskou spisovatelkou Elenou Bono. Je jí už přes devadesát let, ale velmi jasně si ještě vzpomíná na setkání s donem Giussanim. Poznala ho v sedmdesátých letech a byla tak zaujata jeho osobností, že cítila touhu zachytit ten okamžik v básni. „Usmívající se osvícený“ tak v oněch verších Giussaniho definuje. Velice mne zasáhla skutečnost, že jakkoli bylo jejich setkání prchavé, podařilo se jí vystihnout důležitý, řekl bych ústřední aspekt Giussaniho osobnosti: jelikož nic není dokonalé (píše Bono), člověk může milovat sebe i druhé jen tehdy, když objeví, že je nezištně milován Bohem. Vrcholným napodobováním Boha je tedy odpouštění. Nikdo se doopravdy nemiluje, […] / Zde se rodí poušť / uvnitř i mimo vás. / Ty ale napodobuj Boha / v milosrdenství / ono je vrcholem dokonalosti / Jdi a odpouštěj sám sobě / usmál se na něj osvícený. (Elena Bono, Vyhublý asketa se vydal na nekončící pouť, in Básně, Opera omnia, Le Mani, Genova 2007)
Amen.