Výchozí bod

(myšlenky ze setkání dona Luigiho Giussaniho s univerzitními studenty)


Problém, kterým se máme tento rok zabývat, je možno formulovat takto: Je třeba, abychom dokázali pochopit rozdíl mezi dvěma slovy (z nichž druhé je použito možná ne zcela případně, pouze pro lepší pochopení) a důvod, proč při své činnosti vycházíme z prvního z nich. Osud naší komunity ve společnosti závisí na tom, do jaké míry dáváme přednost přítomnosti (první slovo) před pokušením utopie (druhé slovo).

Přítomnost znamená realizovat společenství. Naše přítomnost na univerzitě především nesmí být „reaktivní“, což znamená zpětně určovaná kroky nepřátel. V takovém případě naše iniciativy, přednášky a jiné formy činnosti nejsou logickým projevem nového člověka, ale jsou nám vnucovány slovy, formami činnosti a způsobem chování našich protivníků, tedy těch, kdo se snaží formovat svět nikoli podle Krista, a tudíž (objektivně, bez ohledu na jejich úmysly) podle lži. Reaktivní přítomnost se nemůže vyvarovat jedné ze dvou chyb. V prvním případě se stane přítomností „reakční“, to znamená, že přilne k vlastním postojům po formální stránce, aniž by jejich obsah, důvody a kořeny byly natolik jasné, aby tyto postoje mohly být uvedeny v život. Reakcionář je vždy, více či méně, formalistou. Pokud reaktivní přítomnost není reakční, upadá do druhé krajnosti. Stává se jakousi napodobeninou, imitací druhých, což vede k prvnímu a zásadnímu ústupku vůči nim. Je to je jako hrát na jejich hřišti, bojovat podle jejich pravidel.

Naše přítomnost proto musí být původní, založená na naší originalitě, vždyť právo existovat a jednat kdekoli a jakýmkoli způsobem nezískáváme tím, že kopírujeme druhé, ale toto právo vyplývá z nás samotných. Přítomnost je původní, když vzniká v nás, když čerpá svou sílu z naší vlastní identity a z náklonnosti k ní. Identita znamená vědět, kdo jsme a proč tu jsme, a to s důstojností, která nám dává právo doufat, že naše přítomnost „zlepší“ život nás samých i život světa.

Kdo však jsme, že máme právo na tuto naději, bez níž náš život upadá buďto do ubohého měšťáctví, jehož nejvyšší kritériem je pojištění proti jakémukoli riziku, anebo do trvalé nespokojenosti, která rychle přechází v nářky a obviňování druhých? „Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni pokřtění v Kristu jste na sebe oblékli Krista. Už tu není Žid nebo Řek, už tu není otrok nebo člověk svobodný, už tu není muž nebo žena, všichni jste jedno v Kristu Ježíši …“(Gal 3,26-28). Žádný úryvek jsem necitoval tak často, vyjma jednoho: „Kdo mne následuje, bude mít život věčný a stokrát více zde na zemi“ (Mt 19,29). Vy, kteří jste byli uchopeni, byli jste ztotožněni s Kristem: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás“ (Jan 15,16). Je to objektivní volba, kterou ze sebe nemůžeš setřást, je to průnik do tvého bytí, který nezávisí na tobě a kterému je marné se stavět na odpor. Vy všichni, kdo jste byli pokřtěni, jste byli ztotožněni s Kristem, a proto už mezi vámi neexistuje žádný rozdíl, „ani Žid ani Řek, ani otrok ani svobodný, ani muž ani žena“. Toto je ona identita: „Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“. A list Efezanům výslovně říká: „Patříme k sobě všichni jako údy“ (Ef 4,25).

Vyzývám vás, abyste mi nalezli koncepci z kulturního hlediska revolučnější než je tato, jejíž význam i pevnost spočívají v jednotě s „Jiným“ než jsme my, s Kristem, a jejím prostřednictvím i v jednotě s těmi, které Kristus přitahuje k sobě, kterém mu Otec vkládá do rukou. Naše identita, to je ztotožnění se s Kristem, je to základní dimenze mé osobnosti. Mou osobnost určuje Kristus, a tedy vy všichni, kteří jste jím utvářeni, do této dimenze vstupujete. Toto je nové stvoření, o kterém mluví nádherný závěr listu Galaťanům (Gal 6,15), prvotina stvoření, kterou zmiňuje svatý Jakub (Jk 1,18). „Nad světem zvítězilo právě toto: naše víra“, říká ve svém prvním listě svatý Jan (1 Jan 5,4). Víra přemáhá svět, dokazuje, že její pravda stojí nad všemi ideologiemi a koncepcemi, nad všemi lidskými projevy. Jde totiž o pravdu strukturální, pravdu, která tvoří svět a která se zjeví a znovu nastolí svou vládu na konci věků. Zároveň je to ale také faktor, který pohání dějiny, katalyzátor dobra ve světě umožňující, aby svět byl lidštější.

Jsi sám ve své kanceláři, scházíme se tři ke společnému studiu, jdeme ve čtyřech na univerzitu, sedí nás dvacet v menze, ať je to jakkoliv a kdekoliv, toto je naše identita. Problém tedy spočívá v sebeuvědomění, v obsahu vědomí mne samotného: „Nežiji už já, jsi to Ty, kdo ve mně žije“(srov. Gal 2,20).

Nový člověk, ne ten, o kterém snil Che Guevara a který se stal lživou záminkou kulturních revolucí, prostřednictvím nichž se moc snaží uchvátit lidi, aby je ještě více ujařmila svou ideologií, opravdu nový člověk se rodí ve světě právě takto. Ne jako nová jednota slov a činů, ale jako nové sebeuvědomění. Naše identita se projevuje v nové zkušenosti v našem nitru i mezi námi navzájem. Je to zkušenost oddanosti Kristu a tajemství církve, která v naší jednotě nachází konkrétní formu. Identita je tedy živá zkušenost reality uvnitř i mimo nás, oddanost Kristu a naší jednotě. Slovo oddanost je největší a nejsrozumitelnější v našem slovníku. Je to náklonnost, která se rodí z poznání a zhodnocení toho, co je v nás a mimo nás, nikoli nějaký pomíjivý citový záchvěv, křehký jako listí zmítané větrem. A s časem tato náklonnost roste a je stále vroucnější, stále více věrna svému úsudku, to jest víře: „V čem jsme však dříve viděl pro sebe prospěch, na to se teď kvůli Kristu dívám jako na škodu. Ano, vůbec všechno to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsme se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat a byl s ním spojen, nemám přece vlastní spravedlnost, jaká se získá zachováváním zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, tu totiž, která pochází od Boha a spočívá na víře“ (Fil 3,7-9).

Tato živá zkušenost Krista a naší jednoty je místem naděje, a proto i chuti k životu. Zde se může zrodit radost, která pro to, aby byla trvalá, nemusí nic opomíjet ani popírat. Je to místo, kde je možno znovu začít toužit po změně vlastního života, po tom, aby tento život byl pravdivý, aby se změnil podle své podstaty, aby se stal opravdu hodným Reality, kterou v sobě nosí.

Ve zkušenosti Krista a naší jednoty žije vášnivá touha po proměně vlastního života, neustále povzbuzována tímto novým vědomím. Tato touha je opakem moralismu, protože tu nejde o zákon, který je nutno dodržovat, ale o lásku, ke které třeba se neustále připodobňovat, o přítomnost, kterou je třeba stále více celou svou bytostí následovat, o skutečnost, na které máme svůj podíl. „Každý, kdo skládá na něj tuto svou naději, uchovává se čistým, jako on je čistý“ (1 Jan, 3,3). List Filipanům je ještě zanícenější: „Tím neříkám, že bych to už uchvátil nebo že jsem už dokonalý, ale běžím k tomu a chci to uchvátit, protože i mne samotného uchvátil Kristus Ježíš (Fil 3,12). Tak se touha po proměně sebe sama, pokojná, vyrovnaná a zároveň vášnivá, stává každodenní realitou beze stop po moralismu nebo pobožnůstkářství, ale naopak plnou lásky k pravdivosti vlastního bytí. Jak mi kdosi z vás v létě napsal, je to touha krásná, ale zároveň obtížná jako žízeň.

Tyto letmé poznámky pronikají do hloubi srdce těch z vás, kteří se již na uvedenou cestu vydali. Je to v podstatě totéž, co říká v prologu Claudelova Zvěstování Marii Petr z Kraonu, génius národa, stavitel katedrál, ten, který v sobě nosí a vysvětluje význam a osud národa, dívce Violaine, kráse národa, kterou miluje celou silou své mocné osobnosti: „Žiji na prahu smrti a v mém nitru je nevysvětlitelná radost“. Petr z Kraonu vyslovuje to, co mnozí z nás již začali pociťovat a co je již součástí nové skutečnosti. Žiji na prahu smrti, na prahu lži, která je horší než fyzická smrt, na prahu zla, bolesti, nelidskosti a přece je ve mně nevýslovná radost.

My však novou přítomnost stále ještě nevytváříme, stále ještě jsme zmateni. Jestliže jsme ale spolu, je to právě pro opravdovost, která nás oslovila, když jsme se setkali se společenstvím. To, co nás spojuje, je sice vytrvalé, ale zároveň ještě malé a zárodečné. Naše pouto se musí prohloubit, jinak by Pán mohl dopustit, aby nás bouře tohoto světa smetla. Přicházejí chvíle, kdy již nebudeme moci takto pokračovat, kdy již nebudeme moci křesťansky nést tu nezměrnou horu práce, námahy a odpovědnosti, k níž jsme povoláni. To, co lidi spojuje dohromady, nejsou různé iniciativy, ale opravdovost přítomnosti, která je dána, jak jsme již řekli, Realitou, která je v nás i mimo nás, Kristem a jeho tajemstvím viditelně vyjádřeným naší jednotou. Chceme-li tedy prohloubit myšlenku přítomnosti, je třeba znovu definovat naše společenství. Společenství není shromáždění lidí za účelem nějaké činnosti, není to pokus o vytvoření nějaké stranické organizace, společenství je místem účinného budování naší osobnosti, dozrávání naší víry. Účelem společenství je vytvářet lidi zralé ve víře, takové lidi totiž svět potřebuje, ne schopné učitele, dělníky či obchodníky, těch je společnost plná a všichni jsou ve schopnosti budovat nové lidství silně zranitelní.

Způsob, jakým se společenství může stát místem budování a dozrávání víry člověka je charakterizován slovem, které bylo v historii hnutí použito jako jedno z prvních a které jsme natolik zapomněli, že i když ho opakujeme, nečiníme tak seriózně, slovem „následovat“. Bůh, stvořitel a vykupitel, v přirozené originalitě a v tajemství nového života, které přináší Kristus, nezná jinou metodu růstu člověka, než metodu následování. „Když se ubíral podél Galilejského jezera, uviděl dva bratry, Šimona, kterému říkali Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak házejí síť do jezera, byli to rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí“ (Mt 4,18-19). „Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Mistře, kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte“ (Jan, 1,38-39). Následovat znamená ztotožnit se s lidmi, kteří jsou zralejší v životě podle víry, znamená to zapojit se do živé zkušenosti, která ti předává („tradit“, odtud tradice) svou dynamiku, svou chuť k životu. Toto předávání však nemá původ v tvém uvažování, není výsledkem nějakého logického postupu, jde spíše o jakýsi osmotický tlak, o srdce, které se obrací k tvému srdci, srdce druhého, které vstupuje do tvého života. Zde má také svůj původ základní myšlenka našeho pojetí autority. Opravdovými nositeli autority jsou pro nás ty osoby, která nás strhávají svým srdcem, svou dynamikou a svou chutí k životu, zrozenými z víry. Skutečná autorita je potom ale zároveň definicí přátelství. Pravé přátelství je hluboké sepětí s tvým určením, s osudem tvé tváře, pravé přátelství není otázkou temperamentu, někdo může být otevřenější, jiný uzavřenější, opatrnější, pravé přátelství je cítit ze slov a gest přítomnosti.

Naše měšťáctví je možno vidět pouhým okem. Měšťáctví je totiž nedostatek přesvědčivosti ve vztahu ke Kristu. Kdyby náš vztah ke Kristu byl přesvědčivý, stal by se měřítkem toho, čím jsme, co děláme, života společenství, zpráv v novinách, univerzitního prostředí, zkrátka všeho. Ve svém působení by byl podobný pluhu, který zraňuje zemi, aby do ní proniklo semeno a mohlo přinášet plody. Boží soud je obnova působená Duchem a konečným Božím soudem nad světem je Ráj. Je třeba, abychom začali brát víru vážně jako něco, co působí v konkrétním životě („v jídle i pití“) tak, abychom viděli totožnost víry a lidství dovedeného k opravdovosti. Ve víře se totiž lidství stává opravdovějším, člověk nachází správný vztah ke svému určení. Tak například vztah mezi mužem a ženou, je-li provázen přesvědčivým vztahem ke Kristu, je-li žitý podle víry, stává se opravdovým, a tehdy vycházejí najevo jeho požadavky pravdivosti a jednoty, věrnosti a stálosti. Proto jsme proti rozvodu, neboť ten je popřením možnosti lásky, schopnosti člověka milovat. Obdobně i postoj k životu vycházející z přesvědčivosti víry vede k respektování jedince, důstojnosti jeho určení. Proto jsme proti potratům, neboť jestliže zde již existuje lidský život, byť ještě ukrytý v těle matky, je nutno jej plně respektovat.

Toto vše se musí stát skutečnosti, k tomu nám byl dán pozemský čas. Hledání pravdy je dobrodružstvím, pro které se čas stal dějinami, jak se vyjádřil již svatý Pavel, když moudrým na aténském Areopagu ukazoval, jak se lidstvo pohybuje jediným směrem, jakoby „po hmatu“, a to směrem k Bohu (Sk 17,26-28).

Jestliže se znovu zamyslíme nad tím, co bylo až doposud řečeno, pochopíme i konkrétně svou volbu metody. Musíme být přítomností, musíme budovat kousek nového lidství tam, kde právě jsme. Kvůli tomu existujeme, kvůli ničemu jinému, protože k tomu, abychom byli inženýry, lékaři, otci a matkami rodin, by nebylo zapotřebí tajemné události, která nás zasáhla.

2. Našim pokušením je utopie. Pod tímto pojmem rozumím něco, co je považováno za dobré a správné a co se má realizovat v budoucnu, něco, jehož obraz a stupnici hodnot jsme vytvořili my. Chtěl tu poukázat na historii našeho hnutí. V posledních deseti letech jsme byli vystaveni silnému sociálnímu a politickému tlaku, který nás postupně směroval k tomu, abychom své naděje a svou budoucnost vložili do projektu, který jsme si sami vytvořili, ale který nevyjadřoval odpovídající prohloubení života. Počátek našeho hnutí má pro pochopení jeho historie zásadní význam. V roce 1954 jsme „vpadli“ do státní školy, která ještě nebyla marxistická, i když vliv marxismus již stoupal na všech stranách, v podstatě ale šlo o školu liberální, a tedy stejně laickou a antikřesťanskou, jako škola marxistická, která je jejím přímým pokračováním. Nevstoupili jsme do školy s tím, že pro ni budeme hledat alternativní program, vstoupili jsme s vědomím, že přinášíme to, co zachraňuje člověka i ve škole, co ho činí pravdivějším a jeho hledání pravdy autentičtějším, tedy Krista ztělesňovaného naší jednotou. A stalo se, že jsme vytvořili novou interpretaci (tehdy nazývanou revizí) obsahu dějepisu, filosofie, italštiny, představující pro mladé lidi alternativu k interpretaci liberálně-marxistické, která tehdejší školu ovládala. Uskutečnili jsme tak alternativní program, aniž bychom si to kladli za cíl. Našim cílem byla přítomnost. Historie našeho hnutí se začala zamlžovat v letech 1963 a 1964, až ji zahalily temnoty v roce 1968. Tehdy se projevily důsledky oněch pěti, šesti let, kdy vliv některých jednotlivců zcela převládl a cílem naší činnosti se nestala přítomnost ve škole, ale program sociální aktivity. Celistvost i sama identita naší přítomnosti tak vymizela, zůstala zde určitá skupina, strnulá, která nevěděla, co říci, ale její vliv na hnutí Studentská mládež (Gioventú studentesca) byl destruktivní. A tak v roce 1968 tváří v tvář sociálním, kulturním a politickým požadavkům doby, na které na své úrovni nedokázali odpovědět, ale ke kterým přitom cítili velký obdiv, protože jediné, co uznávali, byl právě kulturní a politický program, mnozí zmizeli, zradili.

Co zradili? Přítomnost. Přítomnost nahradil program. Její základy podkopala utopie. To, co se odehrálo v období mezi lety 1963 a 1964 a výbuchem v roce 1968, byl proces přizpůsobování a ústupků vůči prostředí, byla to přítomnost reaktivní, nikoli pravá, původní.

V roce 1969 se pak stalo to, že mnozí díky věrnosti v srdci vytušili původní myšlenku a vrátili se k ní. My musíme být přítomností, protože společenství (comunione) s Kristem a mezi námi navzájem je osvobozením (liberazione), musíme tedy toto společenství znovu zpřítomnit. Avšak politický, kulturní a sociální tlak byl tak mocný, provokace do té míry násilné, že jsme brzy opět sklouzli k upřednostňování alternativního programu. Tajemství našeho společenství jakoby bylo zastíněno přitažlivostí tohoto programu, jako bychom chtěli ukázat, že dokážeme nabídnout lepší utopii než druzí. Nejvýrazněji se tato linie projevila na velkém kongresu v roce 1973. Zde se ale zároveň ukázalo, že alternativní činnost na poli sociálním, kulturním a politickém je jen pro hrstku lidí, pro avantgardu, elitu. Pravdou je, že nádherné dokumenty z tohoto kongresu nebyly využívány, byly jen povrchně a nemotorně napodobovány a staly se pouze záminkou pro samostatné pokusy některých skupin.

Mezitím se linie dějin již odklonila od marnosti a prázdnoty utopií roku 1968, protože to, co vyvolaly, se stalo pouze nástrojem nové hegemonie, ještě despotičtější a ještě více nivelizující. A my jsme zůstali jedinými hlasateli myšlenek roku 1968. Stále však hrajeme na cizím hřišti. A tak, když druzí vytisknou leták, vytiskneme leták i my, ne že by tomu tak nemohlo být, ale způsob jakým věci vznikají, musí být jasný.

3. To, co je nové, je přítomnost jakožto vědomí vlastnictví něčeho definitivního, definitivního soudu o světě, o pravdivosti světa a člověka, který je vyjádřen naší jednotou. To nové je přítomnost jakožto vědomí toho, že naše jednota je nástrojem obnovy a osvobození světa. To nové je přítomnost nové oddanosti a nového lidství, počátku nového světa, kterým jsme my. Nejde přitom o avantgardu, ale o „zbytek Izraele“, jde o jednotu těch, pro které je vším událost, jež se stala, a kteří čekají jen na naplnění příslibů, na uskutečnění obsahu této události. To nové není budoucnost, kterou je nutno vytvářet, není to kulturní, sociální a poltický program.

To nové je přítomnost. Být přítomen neznamená nevyjadřovat se, vždyť i sama pouhá přítomnost je určitým výrazem. Výrazovými prostředky utopie jsou proslovy, projekty a usilovné hledání organizačních nástrojů a forem. Výrazovými prostředky přítomnosti jsou aktivní přátelství, gesta odlišné mentality, která se uplatňuje ve školních lavicích, při studiu, i při pokusech o reformu univerzity, gesta nového člověka, která se stávají především gesty pravého lidství, křesťanské lásky.

Novou realitu tedy neprosadíme pomocí tedy neprosadíme pomocí proslovů a organizačních projektů, ale tím, že budeme žít gesta nového lidství, tady a teď. Pochopitelně, že gestem lásky může být i to, že do fakultních a správních rad budou posíláni lidé, kteří budou druhým opravdu lidsky nápomocni, a ne lidé neschopní, političtí dobrodruzi a podobně. Je tedy možno říci, že v utopii bychom konkurovali druhým na stejné úrovni a stejnými metodami, v přítomnosti je však obsažena i kritičnost, tj. schopnost posuzovat všechno ve zkušenosti společenství, kterou žijeme, ve smyslu tajemství, na němž máme účast, Reality, která nás osvobozuje.

Když je tedy ale kladen takový důraz na přítomnost , v jakém smyslu pomáháme v uspokojování potřeb, a to potřeb kohokoli a jakékoli povahy, soukromé i veřejné? Počátky našeho hnutí v roce 1954 byly charakterizovány zájmem o naše spolužáky a z tohoto gesta přátelství jsme vytvořili rozsáhlou charitativní síť. Každou neděli vyjížděly se značnými oběťmi tisíce osob na statky v pádské nížině v okolí Milána, a to ne z důvodů politicky, ale právě z důvodu sdílení potřeb. Bojovat za něco, co ještě neexistuje, je největší iluzí, a tedy i zdrojem nejhorších deziluzí. Člověk totiž není stvořitel, člověk spolupracuje na tom, aby se projevilo, co Bůh již stvořil, jako se ze semene vyvíjí rostlina, květ i plod.

Problém tedy spočívá v pěstování semene, to jest v přítomnosti. Projevit se může jen to, co už tu je, záměr, projekt je již obsažen v semeni, v tom, co už tu je, v tajemství, které nás utváří, a vyjeví se zcela zákonitě, až přijde jeho čas.

Tak se dnes více než kdy dřív stáváme kulturně, politicky i sociálně ostřílenými, a to do té míry, že jsme považováni za jednu z významných politických sil Itálie. Naše síla ale nespočívá v tomto, nýbrž ve vědomí tajemství, na kterém máme účast. Jestliže druzí nejsou schopni pochopit, že my, ač ne tak silní, máme stejný vliv jako oni, je to proto, že nechápou to, co leckdy nedoceňujeme ani my, obsah a sílu přítomnosti.

Jsme tedy politicky a kulturně silnější, než jsme byli v letech 1956 až 1958, kdy jsme jezdili do pádské nížiny, protože tento projekt byl již obsažen v semeni, kterým je Kristus v nás, v semeni, kterým je naše tajemná a zároveň reálná jednota a které se čase objeví ve své konkrétní podobě. Tam tomu bylo i s prvotním křesťanstvím, které přicházelo do světa ne proto, aby změnilo filosofii, ale aby zpřítomnilo sama sebe, aby zpřítomnilo Krista, a tak oslovilo všechny a všechno, i filozofii. A tak se během staletí v klášterech, ve školách a na univerzitách zrodila nová filosofie a nová kultura.

Přítomnost je tedy plná výmluvnosti, proniká a prosakuje do konkrétní situace, ale tato situace je již naše, protože patří Kristu, už ji vlastníme, i když se ještě pohybujeme plni naivních představ pouze na jejím povrchu. Toto hluboké vlastnictví se projeví v naší historii. Křesťané byli po tři století vězněni, zabíjení, vytěsňováni na okraj společnosti. Historie v té době nebyla určována námi, my určujeme přítomnost, a to s plnou důvěrou k Nekonečnu, která se projevuje okamžitě jako nové lidství, jako přátelství, jako společenství: „Neboj se malé stádečko, já jsem přemohl svět“ (Lk 12,32). „Nad světem zvítězilo právě toto: naše víra.“

Bude tedy naše víra potřebovala sedm, osm nebo devět století, aby byl univerzitní svět prodchnut křesťanskou přítomností? Takovéto rovnice není třeba řešit.Univerzita nás zajímá ne proto, abychom mohli říci „vyhráváme“, ale kvůli růstu a zrání našeho „nového lidství“. Toto nové lidství jsme já sám a současně moje Jednota s vámi, osoba a jednota v Kristu. Je to, jak praví 37. kapitola knihy Ezechielovy, údolí suchých kostí, do kterých vstupuje Boží duch a ony ožívají, přibližují se jedna k druhé, navzájem se spojují a z tohoto spojení vzniká tělo, které je pak oživeno duchem. Tak ožívá ve stejném čase a stejným gestem jedinec i celý národ. Musíme opustit ideologické pojetí univerzitního života, které vede k obtížné a namáhavé práci, k únavě a hořkosti, pro které mnozí odcházejí. Nové lidství neopouští nikdo, s výjimkou případů vzpoury vpravdě ďábelské. To, co jsem zde uvedl, je nástin metody, nikoli výzva k zbavování se odpovědnosti. Ukázal jsem, co je potřeba k tomu, abychom mohli více pracovat, více se angažovat, a to se stále větší radostí a ne s únavou a hořkostí, které nás navzájem rozdělují. Úkol, který nás čeká, to jest vyjádřit uvědomělou přítomnost schopnou kritičnosti a systematičnosti, předpokládá práci. A práce znamená vkládat vlastní identitu do hmotné sféry života. Tím, že má identita do této sféry proniká, dostává se do životních podmínek, „pracuje“ a vede mne k tomu, abych reagoval. Když například jedu autem a potřebuji se rychle dostat do určitého místa a na silnici leží kámen, který mi překáží v cestě, moje „identita automobilisty“ se stává prací, otočím se, objedu kámen nebo ho vezmu a odsunu stranou.

Jestliže první, co je třeba říci o práci, že je to způsob, jak uplatnit naši identitu a potvrdit to, na čem máme účast, pak to druhé je, že všechno ostatní přijde.

Úkolem, s nímž přicházíme na univerzitu, je uvést do ní naše společenství, ostatní přijde samo. „Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 7,33). Jsme tedy plni ironie, protože všechny pokusy, které se postupně rodí, jsou křehké, neformovatelné, změnitelné. Budoucnost je plná ironie, plná humoru, protože nás nechává svobodnými. Přítomnost, jak jsme ji popsali, osvobozuje od striktních požadavků na formu naší činnosti. Přítomnost se projevuje v pokusech, ironických, ale ne cynických. Ironie je totiž opakem cynismu, protože má na věci účast. Přistupuje k ní ale s určitým odstupem, protože si uvědomuje její křehkost, zároveň však pokojně, protože předmětem její touhy je ideál, který je již ve věci obsažen. Jsme proto pružní, schopni změnit zítra to, co jsme udělali dnes, svobodni v tom, co děláme, ve formách, které podle potřeby svým pokusům dáváme. Práce v univerzitních podmínkách by obecně měla být novým definováním úkolu, který univerzita má a kterým žije. Taková práce závisí na způsobu, jakým, se naše přítomnost může sloučit (v chemickém významu tohoto slova) s tím, co dělá univerzitu univerzitou, se studiem, s výukou, s mezilidskými vztahy, se správou, s politickou činností, zkrátka se vším.

Aby k uvedenému „znovudefinování“ mohlo dojít, bude nutný delší čas, stejně jako křesťanství potřebovalo staletí, než vytvořilo univerzity. Naším programem je ale zpřítomnění toho, co jsme, náš program je pro dnešek a bude nějakou dobu trvat než na základě naší víry a jejích konkrétních projevů dostane univerzita novou podobu. Dojde k tomu v určený čas, bez křečovitosti, bez vyčerpávajícího, nervózního, či naopak domýšlivého úsilí.

Naším programem je tedy zpřítomnit to, co jsme, část lidstva oživovaná Kristem, nový lid, který je na své cestě poháněn energií, jež vzkřísila Krista. Tato energie prostupuje lidské dějiny a vede je vstříc jejich určení (a my jsme předurčeni k tomu, abychom viděli známky jejího působení), k určením, kterým je plné zjevení Krista.

Co je ale univerzita, ne-li kritické a systematické vyjádření zkušenosti lidu nebo lépe, zkušenosti sociální? Naše přítomnost spolupracuje na přeměně univerzity právě tím, že postupně a trpělivě prohlubuje svůj charakter nového lidu Božího. V této práci je každá přítomnost a přítomnost každého faktorem kultury, tedy faktorem uvádějící věci do pohybu v dějinách, v čase potřebném k jejich přetvoření. A tak i přítomnost co do akceschopnosti koktavá, nevyjádřená nebo neschopná vyjádření, přítomnost kohokoliv, i toho z psychologického pohledu nejubožejšího, má svůj význam.

Dnešní univerzita je kritickým a systematickým výrazem společnosti ateistické, hluboce odporující Kristu a náboženskému smyslu, který je v duši každého člověka. Jestliže naším programem je zpřítomnit nový lid, naši jednotu a zralost víry, nemůžeme „zvítězit“, protože budeme vždy a v každém ohledu vytlačováni na okraj společenského dění.

To nám však nebrání v nezkrotné radosti, kterou se vyznačuje víra, neboť víra je „to jediné, co přemohlo svět“. Toho jsme si vědomi, protože je vítězství je již v nás, jeho znamením je naše jednota, kterou se dnešnímu vychytralému světu nepodaří rozbít ani zastavit.

Naší činností se ještě budeme zabývat, ale jejím výchozím bodem nejsou proslovy, projekty nebo organizační schémata, ale nová přítomná realita. V ní spočívá osvícená touha, jádro lidství a nezáleží na tom, zda je nás pět nebo pět set. Všechno spočívá v této realitě a běda nám, jestliže se celou svou bytostí nebudeme snažit, abychom z ní v budoucnu zachovali co nejvíce.


Luigi Giussani