Zvláštní historie

Myšlenky dona Giussaniho ze setkání s univerzitními studenty 1984

„Marta, zoufalá nad bratrovou smrtí, řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu býval byl, můj bratr by nebyl umřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoliv, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ, a žádný, kdo žije a věří mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (Jan 11,21-26)

1. Fenomén, který se stal

Úvodem si všimněme určité skutečnosti, určitého fenoménu, který se mezi námi odehrával v těchto posledních letech. Způsob života, který si naše společenství (na různých univerzitách) v těchto letech zvolilo, jakoby povzbuzoval a osvobozoval od problémů každého, kdo na něm měl účast. Díky zkušenosti, kterou jsme žili, jsme vytušili a poznali, že podstata života není určována problémy, ale „něčím větším“, něčím, co tyto problémy převyšuje. Problémy jsou jako cesta, po níž se ubírá lidská dynamika, ale tato dynamika je určována cílem, pro který byla cesta vybudována, nikoli cestou samotnou. Podstata života nespočívá problémech, v zájmech, v gestech, nýbrž v „něčem větším“, v něčem, co se dotýká člověka jako osoby a co od něho vyžaduje osobní odpověď. Objev tohoto faktu vycházející ze skutečnosti je fenoménem, který se stal.

Ono „cosi větší“ se začíná objevovat ve spojení se slovem „osud“, určení, tedy cíl, ke kterému všechno směřuje, to, pro co je stvořeno naše srdce, co očekáváme, za čím putujeme, pro co stojí za to žít. To, co je mimo mé gesto, je mé určení. To, na čem záleží, co přetrvává, co zůstává v mé lásce k otci, k matce, v m lásce k ženě, v mé práci, v mé kariéře, je mé určení. Jinak všechno pomine. Okamžitě se ale nabízí alternativa. Určení může být chápáno jako něco, co jsem chtěl já, co jsme já vytvořil, dílo mých rukou („toto chci a tím se stanu“). To je však moralismus. Tak například i v citových vztazích mohu já určovat, utvářet svůj osud, všechno podstatné, všechno, na čem opravdu záleží. Bude to ale jen moralismus, prázdný a zatuchlý. Je zde však i jiná cesta. Já jsem se sám nestvořil, „cosi jiného“ mi dalo život, citovost, činorodost, a tak dále, nemohu se tedy sám definovat, „určovat“ své určení, ale z tohoto určení, z mého „osudu“ se rodí nejrůznější možnosti, ať už v oblasti ekonomické, citové, či jiné. Určení se proto ztotožňuje s ideálem. Ideál, tedy to, pro co žiji, pro co dýchám, je spojen s určením, ba ještě více, je to totéž, ideál je určení. Neboť možnost kariéry, která se přede mnou otevřela, mi byla dána: ideál je určení, a stejně tak tvář ženy letmo zahlédnutá v tramvaji, která u mně vyvolala bušení srdce, mi byla dána, a proto ideál, který byl ve mně probuzen, je mé určení. To, co vyvolává mé gesto, tedy má citovost, zájem, zvědavost, to vše je mé určení. Jestliže určení vzbuzuje můj zájem, spojuje se s mým srdcem. Ideál je tedy určení, pokud se spojuje se srdcem. Jestliže je ale ideál spojen se srdcem, nemůže být obsahem představ, které se vynořují předtím, než člověk usne, ani obsahem slov, byť by byla sebepoetičtější. Ideál znamená mít po boku něco lidského, osobu nebo lépe něčí přítomnost.

Slovo „ideál“, které spojuje určení s tlukotem srdce, tedy neznamená řeč slov nebo obrazů, ale lidskou realitu, která stojí člověku po boku. Ideál je možno ztotožnit pouze s něčím, co už existuje, jinak to není ideál (sen je proto pravým opakem ideálu a zanechává v člověku jen prázdnotu). Ideál nevstupuje do hry, pokud nejde o něco, co už t je. Vždyť i svobodu člověk dává v sázku jen pro něco, co už existuje.Vezměme si například tento výrok: „Budu-li v loterii sázet neustále čísla 3, 7, 29, 42, mohl bych za milión let vyhrát tisíc miliard lir!“ jen blázen by za takovéhoto předpokladu obětoval svou svobodu. Svoboda je pro něco, co už tu je. A svoboda je spojena s dobrem, je to „vůle k dobru“. Dobro je pak uspokojení zájmu, uspokojení požadavků srdce.

Ideál a určení se tedy spojují díky něčí přítomnosti, jinak to jsou jen prázdná slova. Vnímat, tušit ideál a určení tedy neznamená představovat si, vymýšlet, předurčovat, ale mít po boku cosi lidského, čísi přítomnost. Dobře to vysvětluje otázka, s níž se na nás častokrát obraceli bývalí teroristé: „Co to je, co vám dává znovu a znovu se rodit, znovu a znovu začínat? Co je to mezi vámi, díky čemu jste byli předtím a jste i teď, kdežto my jsme předtím byli, ale teď už nejsme?“ Chtěl bych na tuto otázku, která nás vede přímo k jádru problému, odpovědět úryvkem z jednoho dopisu. „Díky každému z vás setkání s Kristem dalo jméno tomu čemusi navíc, co jsem ve vás viděl.“To znamená, že díky každému z vás jsem mohl objevit jméno, toho čehosi navíc, co jsme viděl ve vás. To jméno je Kristus. Tato myšlenka je všem implicitně obsažen i v otázce teroristů: „Co je to mezi vámi, díky čemu jste byli předtím a jste i teď?“ I pro ateistu nebo pro člověka nenáboženského je viditelné to, co nás drží pohromadě, a může to být viditelné, aniž by to dokázal pojmenovat, či pochopit.

2. „Věříš tomu?“

Zde se objevuje otázka vyvolávaná letošním velikonočním plakátem: „Věříš tomu?“ (Jan 11,21-26) Ani ten nejzmatenější mezi námi totiž nemůže popřít fenomén, který se v posledních letech odehrával a který jsme až dosud popisovali. Potvrdilo se tušení něčeho většího mezi námi, něčeho, co se dotýká osoby, a my jsme začali dávat do hry sami sebe a ne pouze vlastní vychytralost. A to něco většího má své jméno, které již rezonuje, zatím abstraktně, ale rezonuje. Jak se uvádí v citovaném dopise: … díky každému z vás jsem se naučil jméno toho čehosi navíc, co je mezi vámi: Kristus“. Věříš tomu?

„Já jsem vzkříšení a život, věříš tomu?“ Problém zasahuje nejhlubší nitro člověka. Život ve společenství nás pozvedá, osvobozuje od problémů, ale ne od samotných. „Věříš tomu?“Anebo, což je totéž: „A za koho mne pokládáte vy?“ Otázka, se kterou se k nám velikonoční plakát znovu obrací a které jsme se dosud instinktivně, více či méně vyhýbali, zdůrazňuje, že fenomén, který mezi nás v těchto letech přivedl Kristovo jméno („Ten, který je mezi námi“), se stává fenoménem osobním. Problém, který se nyní objevuje, je tedy problémem existenciálního a osobního vztahu mezi mnou a Kristem, existenciálně osobního vztahu mezi mnou a realitou, kterou Kristus utváří, tedy společenstvím, komunitou.

Problém existenciálního a osobního vztahu ke Kristu znamená, že hybný moment jevu, který jsme popsali, tedy objevu a vnímání „něčeho většího“, co se zajímá o člověka jako o osobu a co má jméno: Kristus, že tento moment musí proniknout jako osten do mého nitra, do mého sebeuvědomění, do mé citovosti, ať už se dívám na tvář ženy nebo držím v ruce svazek poctivě vydělaných bankovek.

Na tomto místě ale musíme vymezit faktory, které z osobního a existenciálního vztahu činí přítomnost onoho „čehosi většího“ co má jediné jméno: Kristus. Toto jméno nemá sobě rovného, protože náleží jedinému člověku na světě, který kdy řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“ „Já jsem cesta, pravda a život:“

3. První faktor: zdroj svobody

Svoboda je přilnutí k dobru, není to“cosi neutrálního“, jakási možnost zvolit jedno nebo druhé dle vlastní libosti, jak tvrdí obecná mentalita. Svoboda (viz kniha „Náboženský smysl“)
je příklon či směřování k pravdivému, ke krásnému, k spravedlivému, k dobrému, k lásce. Gesto svobody je setkání s pravdou, svoboda je přilnutí k pravdě, protože mne tato pravda přitahuje, je mi vlastní a jeví se mi proto jako dobro. Pravda, krása a dobro jsou tedy obsahem svobody. Svoboda je poznání toho, že realita, s níž se setkáváme, koresponduje s náklonností k dobru, které je v nás, s očekáváním štěstí, které nás utváří (přilnutí ke zlu je přilnutí k dobru vyšinuté z rovnováhy). Máme-li před sebou něco, co odpovídá touze po pravdě, dobru a kráse, která nás utváří, pak uskutečněním toho je svoboda.

Jestliže se tedy přede mnou objevuje ono „něco většího“, určení a ideál, to, pro co jsme byli stvořeni a pro co žijeme, a to v podobě reality přítomné mezi námi, pak první podmínkou, která se musí uskutečnit je svoboda. Jestliže se jedná o určení a ideál, které mezi námi, byť ještě mlhavě, probleskují, pak je to naše svoboda, která k nim musí přilnout, Může ale také nepřilnout! Jaká je námitka, která zpravidla zbavuje svobodu odvahy? Že přilnutí s sebou přináší plno komplikací, že se po člověku chce kdovíco, aby mohl přilnout k onomu „něčemu většímu, co je mezi námi, tedy ke Kristu. V tomto ohledu je třeba učinit dvě důležité poznámky.

A. První krokem svobody je prosba

Velice často si vzpomínám na to, jak jsem se v páté třídě gymnázia ztratil v lese poblíž Tradate, v pahorkatině Varesotto. Blížil se večer a čím víc jsem pobíhal a snažil se vlastním přičiněním najít cestu („já sám určím svůj osud“), tím víc jsem ztrácel orientaci a zapadal hlouběji do lesa. Začal jsem křičet a teprve po dost dlouhé době mi z dálky odpověděl čísi hlas. Volání bylo prvním krokem mé svobody. V té chvíli jsme měl hrůzu z nicoty a ze smrti, z noci strávené v lesní temnotě, a zároveň touhu po životě, chtěl jsem se vrátit domů. Touha po nalezení cesty k návratu a očekávání tohoto nalezení byly samou podstatou mé svobody, proto jsem se dal do křiku: prosba, volání, to byl první krok svobody.

Jestliže jsem zakusil přítomnost „něčeho většího“ mezi námi, ideálu , určení, a jestliže jsem uslyšel i jeho jméno Ježíš a přece neříkám: „Přijď!“, nekřičím, neprosím Ho, pak sám sobě lžu, sám sebe zrazuji, jsem v rozporu se svým nejvlastnějším já, neboť jsem zakusil, pocítil pravdu. Jistě, nevím ještě jakou cestou se dát, jak pokračovat, ale jedno je mi vždy jasné, jedno vždy mohu, volat: „Přijď!“ Nežádat toto by znamenalo lhát sami sobě, popírat zkušenost, kterou jsme měli, neuznávat pravdu. Právě tak jako liška v Ezopově bajce, která, když viděla krásné hrozny viset příliš vysoko, takže na ně nemohla tlapami dosáhnout, odešla od nich se slovy „neexistují“, to jest „jsou kyselé“, místo aby použila nějaký nástroj, pomocí kterého je mohla dosáhnout (například žebřík).

Základní a nejjednodušší pravidlo, nejkrásnější volání, které je možno všem nabídnout, je, aby každý den začínal prosbou. Prosbou, nikoli opakováním formulí. „Přijď království Tvé.“ „Buď vůle Tvá“, tato slova často odříkávaná jako formule se musí stát prosbami!

B. Prosba je antimoralistická

Prosba je antimoralistická, protože je nezávislá na jakýchkoli vnitřních i vnějších podmínkách a může být vyřčena nezávisle na uvažování o výsledku. Nikoli o výsledku jako takovém, ale o výsledku podle námi formulovaných představ, podle námi popsaných a ustanovených podmínek: „Zítra, chci, aby bylo zítra!“ Připomeňme si, co se stalo, když se Ježíš zeptal Petra: „Miluješ mne?“ Petr mu odpověděl: „Ano. Ty to víš“, a přitom to byl nešťastník, který ho krátce předtím zradil a mohl ho kdykoli zradit znovu. Ale jeho srdce ve své hloubi volalo: „Přijď!“ Mohu tě tisíckrát zradit, ale říkám ti: „Přijď!“ Prosba je do té míry prvním krokem svobody, že je zcela nezávislá na podmínkách, v nichž se nacházíme. „Ano“,
které svoboda říká, je hlubší než všechny omyly.

Tváří v tvář „něčemu“, co je mezi námi a co převyšuje každý lidský zájem, tváří v tvář přítomnosti našeho určení a ideálu, které jsme se, byť poněkud bojácně, naučili nazývat jménem: Kristus („Ten, který je mezi námi“), nepociťuje naše svoboda potřebu jakékoli ochrany, jakýchkoli zvláštních podmínek. Její první krok, ba co víc, její jediný opravdový pohyb, je volání chudáka, žebráka: „Přijď!“, nezávislé na jakýchkoli podmínkách. Mohu být ještě větší ničemník, než jsem, plný zla či potenciální náklonnosti ke zlu, a přece mohu Kristu odpovědět jako svatý Petr: „Ano, Ty víš, že Tě miluji“. Prosba „Přijď!“ představuje nejhlubší ano. „Věříš tomu?“: první faktor vstupující do hry je tedy naše svoboda, „ano“, které je zároveň prosbou: „Přijď!“

4. Druhý faktor: historie, ne obecná, ale zvláštní historie každého z nás

Kdybych byl nepotkal v první třídě gymnázia monsignora Gaetana Cortiho, kdyby neslyšel několik málo lekcí italštiny monsignora Giovanniho Colomba, kdybych se nesetkal s chlapci a dívkami, kteří tváří v tvář tomu, co jsem slyšel a říkal „kulili oči“, jako když zažijí nečekané, ale příjemné překvapení, kdybych nezačal v jejich přítomnosti znovu nacházet sama sebe, kdybych byl neměl tuto společnost… Kdybys ale nepotkal tuto společnost, pak by Kristus, pro tebe stejně jako pro mne, byl pouhým slovem, předmětem teologického bádání nebo v lepším případě výzvou k povšechné a zmatené zbožné citovosti, která se projevuje pouze jako strach ze hříchu, tedy jako moralismus.

Druhým faktorem je tedy historie: ne ale historie jako taková, ale konkrétní, zvláštní historie každého z nás. Setkání. „Mistře, kde bydlíš? Pojďte a uvidíte.“ Anebo: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův, budeš se jmenovat Petr – Skála“, řekl mu s pohledem zkoumajícím jeho charakter a dal mu, jak bylo zvykem, přízvisko, které ho definovalo. A kdoví, jak reagoval onen „mafián“ přepočítávající peníze, když mu Ježíš řekl: „Matouši, pojď se mnou.“ A připomeňme si ještě příběh, který patří v evangeliu k těm nejvíce lidským, kdy se Ježíš procházející po cestě zastaví pod stromem a pohlédne na muže, který se na něj vyšplhal, aby ho uviděl, a řekne mu: „Zachee, přijdu do tvého domu.“ Setkání.

Historie je tvořena setkáními (jestliže někdo jezdí každý den tramvají, nevytváří historii, ale jestliže každý den uprostřed davu v tramvaji řekne: „Pane, dávám ti svůj den pro tyto lidi“, jeho každodenní jízda tramvají se stává historií, protože přejímá ideální význam. Anebo, jestliže potká v tramvaji jiného člověka, který ho nějakým způsobem, slovem či gestem, osloví, a on pak jde domů a přemýšlí o tom, ten den se pro něho tramvaj stala historií, protože obohatil svůj život o další pravdu).

Druhou podmínkou je tedy konkrétní historie. Bez této historie, tedy bez tohoto (či těchto) setkání by naše svoboda nemohla vnímat Krista (ono „něco většího“) jako dobro, jako ideál, jako vlastní určení, jako něco co ji má vyléčit z jejího bojácné a zároveň umíněné vůle k bloudění.

Historie je společnost na cestě. Je to setkání, a tedy společnost na cestě. Setkání totiž není něco, co nepřetrvává, není to pouhý náraz jednoho zrnka na druhé v oblaku prachu zvířeném větrem. Naší historií „je“ naše společenství, komunita, ve které přetrvává velké společenství s Tím, co je mezi námi, s Tím, kdo je mezi námi, s oním „něčím větším“, s ideálem a určením, s Kristem.

Přítomnost, se kterou se setkáváme, kterou vnímáme a tušíme v této historii, v tomto společenství, nás proměňuje, aniž bychom si toho všimli, proniká naši činnost a mění její charakter, propůjčuje jí schopnost postavit se čelem k času a k vnějším i vnitřním podmínkám. Přítomnost Krista mezi námi, jasná a evidentní, nás přetváří a umožňuje nám zůstat věrnými. Věrnost se tak stává principem nového poznání, tedy nového vnímání, nové citlivosti, nového úsudku.

Naše společenství je tedy místem, kde může svoboda vyřknout své osobní „ano“. („Věříš tomu?“) To znamená, že první podmínkou, abychom mohli říci „ano“ je svoboda jako touha po štěstí, po naplnění, svoboda jako předtucha pravdy a úměrnosti, která mezi námi vznikla (jinak by to, že zůstáváme spolu, bylo zcela iracionální). Ale společenství, tedy konkrétní historie utvářená setkáními, je místem, kde se toto „ano“ svobody (jako odpověď na Kristovu otázku) stává možným (proto bych byl podvodníkem, lhal bych sám sobě, kdybych toto „ano“ nevyřkl).

5. Třetí faktor: Dar Ducha Svatého

Proč má člověk intenzivní a tvůrčí citovost? Kde se rodí tato touha po přilnutí? Jistě, jestliže někdo tuto citovost má , je to vždy pro nějaký úkol, který má plnit, ať už doma nebo mezi přáteli, neboť každé bohatství má sloužit nějakému úkolu. Avšak tato citovost, odkud pochází? Dává si ji snad člověk sám? Ne, už ji v sobě nachází, tato citovost přichází z nejhlubších kořenů jeho bytí, takže když říká „jsem“, říká to s intenzivní a tvůrčí citovostí, která ho vymezuje. Krátce řečeno, to, odkud přichází, z čeho se rodí a čím je oživována naše citovost, je ta energie, která všechno utváří, citovost je tedy darem Ducha. Duchem nazývá božskou energii pomocí níž byly z ničeho stvořeny věci a z níž získávají svou soudržnost. Tato energie zasahuje do věcí stvořených, aby je přetvořila, aby je vzkřísila ze smrti, aby překročila veškeré hranice (protože smrt je symbolem hranice). To, co mobilizuje naši citovost, je tedy energie Boha, určení, ideálu, onoho „něčeho většího“ mezi námi, tedy Krista, který vládne dějinám a který říká: „Pošlu vám svého Ducha“. Proto nikdo nemůže říci: „Přijď!“ jinak, než v Duchu svatém. Duch svatý mi dává citové hnutí, první krok svobody
(srov. Ř 8,19-27 a také 1 Kor 2,1-16).

Co tedy oživuje svět, slunce, zemi, ale také veškerou činnost, veškeré události, co rozmotává jinak absurdní klubko situací, osvětluje je, takže se stává ukazatelem, cestou pro každého, kdo uzná Krista, kdo řekne: „Ano, věřím“ (pro toho, kdo říká „ano, věřím“ se celé protismyslné klubko událostí stává cestou)? Kdo takto oživuje historii? Je to Duch Svatý, energie, pomocí které Ježíš prostupující časem a prostorem vede svět k jeho určení, energie, kterou je On sám, jeho konečná podoba (srov. Ef 1, nebo mírnost a zároveň rozhodnost u svatého Jana (Jan 15,26-27) či nevyhnutelnost soudu tamtéž (16,5-15)). Proto je Duch nazýván Stvořitelem a Oživovatelem. Úchvatná sekvence Veni Sancte Spiritus popisuje onen tajemný pramen vody živé, z něhož náš život bere svůj pohyb a v němž se tento pohyb stává jasně formulovanou myšlenkou, citovým záchvěvem, činem. Naše svoboda, tedy citovost a přilnutí k pravdě, a naše „konkrétní historie“, tedy společenství ve kterém se mi zjevuje význam mne samotného, toto obojí se nerodí z nás, ale z Ducha, obojí je ve své podstatě darem Ducha, který se „nám stává“, je nám tedy dán. Proto také Kristus nazývá Ducha Utěšitelem, neboť on nás nezbavuje podmínek, v nichž se nacházíme, ale naplňuje nás útěchou (solatium), naplňuje i těchto podmínkách náš život radostí. A tato radost je předtuchou dokonalosti.

6. Tři nepochopitelné důsledky pro člověka

Vděčnost. Nemůžeme neděkovat ze srdce Kristu za to, že se stal naším viditelným společníkem. Právě toto lidi fyzicky a kulturně rozděluje a je to velké rozdělení. Všechno v nás ztrácí své proporce, vše je „vadné“, jestliže se to nerodí z této vděčnosti. Jakou dimenzi uskutečňuje ten, kdo jí a pije, bdí a spí, žije a umírá, miluje a odpouští, pracuje a odpočívá v děkování, ve vděčnosti Kristu? Uskutečňuje nezištnost, dimenzi, v níž se člověk konečně stává člověkem, jedinou dimenzi, v níž tomu tak opravdu je. Z ní se rodí tvořivost a radost, z ní se rodí plodnost. Plodnost má svůj původ pouze v nezištnosti.

Příslušnost. Jestliže žiji dimenzi vděčnosti, jak vnímám sama sebe, jak si uvědomuji, kým vlastně jsme? Přísluším k tomu, co ve mně probouzí tuto vděčnost, co mne dovedlo až sem. Projevem mé vděčnosti je příslušnost ke Kristu, k jeho jménu. Ale znamením tohoto jména je uskutečněné setkání, naše společenství: „Tvé znamení a Tvé jméno jedno jsou.“ To je důležitý závěr: jestliže k něčemu přísluším, znamená to, že jsem veden něčím mimo mne, „zákonem“ života je tedy poslušnost: „Nemám, Pane, domýšlivé srdce ani povýšený pohled…“ (srov. Ž 130).

Proměna zla v dobro. To je nejvyšší důkaz božského charakteru naší cesty, toho, že Bůh je s námi, že Kristus je Bůh, a ž v příslušnosti k němu všechno směřuje k dobrému, všechno tvoří cestu ke Kristu, i zlo, pravé zlo. Tato skutečnost je do té míry božská, že převyšuje i tvoření z ničeho.

Uvedené tři důsledky určují naši „antropologii“: základním, pocitem je vděčnost, výsledkem sebepoznání je příslušnost a ke všemu přistupujeme jako k dobrému.

Až dozrajeme do tohoto bodu, stane se naše „ano“ tak velkým, že se ztotožní s horizontem světa. Neboť vše, co zde bylo řečeno, náleží pouze Bohu: vděčnost je božská, poznání vlastní příslušnosti je božské, směřování všeho k dobrému je božské na n-tou, to jest, pouze božský Vykupitel, Ježíš Kristus toto vše může působit.